Václav Stráník: Slovácko nepatří na chvost tabulky

Foto: 1.FC Slovácko  /  Václav Stráník se vrátil do Slovácka jako asistent Romana Skuhravého na trenérské lavičce.

Václav Stráník měl slušně našlápnutou hráčskou kariéru, kterou odstartoval ve Slovácku.

V mládežnických kategoriích se protlačil do reprezentací. V modrobílém ligovém dresu si připsal v osmnácti letech dvacet minut proti Spartě. Pak však přišlo zranění a další zdravotní komplikace, které hráčskou fotbalovou kariéru ukončily. Dnes třiatřicetiletý trenér na fotbal nezanevřel. Naopak. Vrhl se na práci s mládeží, vzdělávání a dnes se do Slovácka vrátil jako asistent trenéra Skuhravého u ligového áčka.

Jaká byla vaše fotbalová cesta na ligovou lavičku, byť zatím v roli ligového asistenta?

Začalo to tím, že jsem ve třinácti letech přišel do akademie Slovácka. Byl jsem tady na internátu, prošel jsem všemi žákovskými kategoriemi i dorostem. V sedmnácti si mě vytáhl trenér Soukup do A-týmu, za což jsem mu byl hodně vděčný. Měl jsem slušný vstup, podařil se mi první ligový start na Spartě, příprava pak vypadala dobře. Bohužel ale přišlo vážné zranění kolene a po roce léčení jsem musel s profesionálním fotbalem skončit. Tehdy to byl obrovský šok, ale dneska zpětně cítím, že to tak asi mělo být. Nechtěl jsem se od fotbalu úplně odstřihnout, hrál jsem nižší soutěže a začal jsem se naplno věnovat studiu a trenéřině.

Bylo těžké nastavit své myšlení z hráčské kariéry na tu trenérskou?

Psychicky to bylo strašně náročné. Zhroutil se mi svět, protože fotbal byl celý můj život a já jsem věřil, že mám dobře našlápnuto. Chtěl jsem pro to udělat maximum, ale doktoři mi řekli, že s tímto typem zranění už vrcholově hrát nemůžu. I tak jsem byl hodně zarputilý a snažil se to zlomit, pořád jsem věřil, že se vrátím. Absolvoval jsem deset operací a právě při té poslední, když jsem znovu ležel na operačním lůžku, mi to došlo. Řekl jsem si, že jsem to nepochopil – že se mi to bude pořád opakovat, dokud si neuvědomím, že moje role už není na hřišti. V tu chvíli jsem pochopil, že to, co jsem nasbíral a co mě baví, mám předávat dál. Trenéřina pro mě není práce, ale poslání. Naplnění nacházím v tom, že někoho rozvíjím a posouvám.

Kde jste sbíral první trenérské zkušenosti a jak jste se prokousával až k ligovému fotbalu?

Začal jsem úplně od nejmenších dětí. Prošel jsem přípravkami a během zhruba tří let jsem se dostal až ke kategorii U18. Poznal jsem akademii zevnitř – jak funguje trénink, koncepce, přístup k hráčům. Pak přišla nabídka jít do ostravského Baníku k U19. V té době jsem se rozhodoval, jestli zůstat u mladších kategorií, nebo se posunout dál. Dal jsem tomu šanci, hráli jsme o titul se Spartou, což byla obrovská zkušenost. Potom jsem šel k dospělému fotbalu do Kroměříže, kde jsme vybojovali postup ze třetí ligy a hráli ligu druhou. To bylo moje první seznámení s dospělým fotbalem a beru to jako strašně cennou zkušenost. Ve druhé lize už se nám tolik nedařilo, ale i to mě hodně naučilo. Neustále studuji, dokončuji profi licenci, v květnu bych měl mít hotovo. Vzdělávání je pro mě základ – bez něj dnes trenér okamžitě ztrácí krok.

Od koho jste na trenérské cestě sbíral zkušenosti?

To hlavní uvědomění muselo přijít ze mě samotného, tím si člověk musí projít. Ale v začátcích mi hodně pomohl Vladimír Michal, který mě do trenéřiny zasvětil a dal mi prostor. Ve Slovácku mě pak ovlivnila řada lidí z akademie, ať už trenéři nebo vedení. To prostředí mě hodně formovalo a utvrdilo v tom, že tohle je moje cesta. V neposlední řadě je důležité zázemí doma, které mi dělá moje žena Evča, která je bývalou ligovou hráčkou Slovácka a taky trenérkou. Cítím od ní velkou podporu, takže tím žijeme celá rodina.

 Trénovat mládež a dospělé, navíc na profesionální úrovni, je velký rozdíl. Kdy jste si jej naplno uvědomil?

Ten zlom přišel u kategorie U19. Už tam je velký tlak na výsledek a fotbal se hodně blíží dospělému. Začal jsem řešit nejen rozvoj, ale i výsledkovou stránku. Uvědomil jsem si, že se chci rozvíjet i v prostředí, kde se hraje o body. Výsledek je důležitý, ale pokud nejde ruku v ruce s rozvojem, není to dlouhodobě udržitelné. Tyhle dvě věci musí být v rovnováze. Za mě je velmi důležité, aby si trenér dospělého fotbalu prošel i mládeží. Pak se úplně jinak dívá na hráče, kteří jsou na přechodu z mládeže do A-týmu. Ti kluci často potřebují individuální péči, dotáhnout určité detaily v nastavení, trenér by měl být pro ně opěrnou stěnou, někdy i vrbou nebo motivátorem. Právě tady cítím, že můžu nabídnout velký přesah – být takovým mostem mezi mládeží a dospělým fotbalem, protože jsem si tím procesem sám prošel. 

Na hřišti vás to táhlo více k soupeřově brance než k té vlastní. Jaká je vaše role vedle Romana Skuhravého?

Mám na starosti konkrétní fázi hry v tréninkovém procesu, hlavně ofenzivu. Každodenně řešíme detaily s hlavním trenérem. Zároveň se věnuji individuálním rozvojovým plánům hráčů, práci s videem a analýze. Jsem k dispozici celému týmu – mladým i zkušeným – pro doplňkové tréninky a individuální práci. Dnes už to není o jednom trenérovi, ale o spolupráci celého realizačního týmu.

Slovácko strávilo Vánoce na dně tabulky. Věříte, že se z této pozice může dostat?

Nemyslím si, že tenhle kádr patří na chvost ligy. Je v něm kvalita, zkušenosti a hráči mají za sebou kus práce. Jednoznačně mají na víc. Samozřejmě je potřeba tým vhodně doplnit, ale cítím tady obrovské odhodlání – u hráčů i v realizačním týmu. Možná nemáme finanční možnosti jiných klubů, ale o to víc si vážím hráčů, kteří jsou srdcaři, mají vztah ke klubu a chtějí bojovat. Všichni věříme, že to zvládneme.