Ve zdravém těle zdravý duch

Ve zdravém těle zdravý duch
Foto: sal
Uherské Hradiště Sport 11 / 03 / 2011

K letošním oceněným trenérům, cvičitelům a funkcionářům patří sportovec tělem i duší Antonín Ratajský

 Dlouholetý cvičitel Asociace sportu pro všechny (ASPV), fotbalista, muzikant, který se v letošním roce dožívá v plné sportovní síle významného životního jubilea osmdesáti let.
Ač posledních patnáct let žije s manželkou v Uherském Hradišti, jeho kořeny stále patří do nedalekého Hluku. Tam se v roce 1931 narodil a prožil většinu svého života a tam se stále rád vrací za svou rodinou. Celý dosavadní život se u Antonína Ratajského točí kolem sportu. Jeho hlavním heslem, kterého se už více jak šedesát let drží, je známé Tyršovo Ve zdravém těle zdravý duch. První sportovní vzpomínka, která utkvěla tehdy tříletému hochoviv paměti, bylo fotbalové mistrovství světa v Itálii v roce 1934. „Můj otec, který prošel během první světové války italskou frontou, se o fotbal hodně zajímal. V té době fandil pražské Slavii, kde byl hodně populární Plánička a Bican. A když se hrálo mistrovství světa, tak se všichni shromáždili u jednoho z hluckých mlýnů, kde byla elektřina a kde se na okně poslouchaly fotbalové zápasy. Pamatuji, že jsem tam s otcem chodíval,“ vzpomíná na dobu před více jak sedmdesáti léty. Před válkou zkoušel sportování v Orlu, po válce ovšem zamířil do Sokola, jehož členem je až dodnes. A právě v době války bylo jedinou možností jak se sportovně vyžít tzv. kuratorium. „To byla organizace programově založená na rozvoji sportovních aktivit, pravým smyslem ale byla převýchova českého obyvatelstva v duchu nacistické ideologie. Naštěstí mě Němci převychovat nestihli,“ říká ke svému válečnému sportování.
Po válce v roce 1946, jak již bylo řečeno, vstoupil mladý Antonín do Sokola. Ovšem doma se s podporou moc nesetkal. „Otec, ač sám sportovně založený, měl proti sokolům výhrady. Ty pramenily z jeho návratu z italské fronty. Byl totiž silným kuřákem, a když se vraceli, tak si s sebou vezli velké zásoby kuřiva. Ovšem u Bratislavy jim je sokolové zabavili a od té doby byl na ně trochu vysazený. Spíš mě říkal, abych se věnoval fotbalu, ale to ten v té době já už dávno hrával,“ dodává s úsměvem Ratajský. A nebýt jeho hluckého patriotismu, mohl v té době hrát jak v Hradišti, tak i Brodě. „Chtěl jsem zůstat v Hluku, proto jsem nikdy nepřestoupil.“
Nejenom sportem může být člověk živ, proto se vyučil kovářem a podkovářem. „Absolvoval jsem tři třídy kovářské učňovky a následně i tři roky nižší průmyslovky v Uh. Hradišti. Ale původně mě více lákaly lokomotivy, proto jsme se spolu s jedním kamarádem vydali v roce 1947 do depa ve Veselí nad Moravou, kde v té době brali do učení. Ale přednost dostávali kluci, kteří měli rodiče u dráhy. Tak jsem nakonec zůstal u kovařiny,“ dodává. Už v roce 1948 nacvičoval na sokolský slet v Praze. „Do Prahy jsem nakonec vůbec neodjel, zlomil jsem si totiž ruku,“ říká k poslednímu sokolskému sletu na dalších více jak čtyřicet let. Poté pokračoval jako cvičitel žáků, vedl i muže. Po roce 1948, kdy byly některé spolky zakázány, přestoupil do rekreační tělovýchovy (ASP). Po návratu z vojenské služby v roce 1955 se opět zapojil do tělovýchovného hnutí, zejména v Uherském Hradišti, kde dělal okresního tajemníka ZRTV (základní rekreační tělovýchova). Zejména nacvičoval s muži na tehdejší spartakiády. V roce 1963 to dotáhl až do krajského výboru ZRTV. „Tato práce mě nesmírně bavila. Při sportování jsem poznal mnoho kamarádů a známých, kteří se rádi zapojovali do cvičení. V této době prošlo mojí činností i mnoho cvičenců, kterým zejména na vojně dobrá průprava přišla vhod,“ je rád, že jeho sportovní činnost měla vždy určitý smysl.
V roce 1971 spolu s muži ze Starého Města a Uherského Hradiště nacvičil starší sokolskou skladbu z roku 1922. „Přišel pokyn z Prahy, abychom tuto skladbu nacvičili. V počtu šestnácti mužů jsme pak cvičili jak v Hradišti, Starém Městě, Hluku, tak i na Slovensku v Trenčíně a Nemšové. Všude měla velký úspěch. O hudební doprovod se tehdy starala dlouholetá náčelnice Sokola Vlasta Fridrichová,“ vybavuje si jednu z větších cvičitelských akcí. Po sametové revoluci se v roce 1991 jako cvičenec zúčastnil coby československý reprezentant celosvětové gymnostrády v Amsterdamu. „Cvičil jsem společně s ženami z Bratislavy. Z Hradiště nás jelo celkem pět,“ vzpomíná na porevoluční dobu. Po vzniku Zlínského kraje se zapojil i do jeho činnosti, pracoval ve výboru metodické rady, kde vedl seniory a dělal rozhodčího. V domovské organizaci ASPV v Uherském Hradišti je vedoucím seniorů, předseda revizní komise, při sportovních akcích působí jako rozhodčí. „I v takto pokročilém věku mě práce s mládeží stále zajímá. Je stále co zdokonalovat. Je potřeba, aby se zapojovalo co nejvíce mladých, protože my staří sokoli už to všechno nevytrhneme,“ je mu trochu líto, že o cvičení jako takové už mezi mladými lidmi není takový zájem jako dříve.
Za svou dlouholetou sportovní činnost obdržel v roce 1996 vyznamenání za obětavou práci v tělovýchově - medaili dr. Tyrše. V roce 2000 pak následovala plaketa dr. Miroslava Tyrše za dlouholetou aktivní činnost v tělovýchově. Od roku 1950 je i držitelem licence trenéra třetí třídy všeobecné gymnastiky. Kromě cvičitelství hrál fotbal za Hluk, kde byl deset let kapitánem týmu. Třicet let hrál v dechové hudbě Šarovec na trubku. Je i držitelem zlatého odznaku Jánského za šedesát dva bezplatných dárcovství krve. I přesto, že před dvanácti lety podstoupil operaci kyčelního kloubu, kterou před třemi lety následovala i operace druhého kloubu, sport v žádném případě neopustil. „Před druhou operací jsem měl docela strach, protože jsem měl obavy, co by se stalo, kdyby to nevyšlo a já už nemohl dál sportovat,“ je rád, že operace proběhla v pořádku. Antonín Ratajský dvacet sedm let pracoval v hluckém Autopalu, ve kterém prošel od dělníka až po zástupce technického náměstka, a poté zakotvil v okresním komunálním podniku, který měl sídlo také v Hluku. „Dělal jsem vedoucího na 01, kde jsem měl pod sebou patnáct řemesel a sto dvacet lidí. Odtud už jsem odešel do důchodu,“ uzavírá jednu kapitolu svého života. Ale ani na zaslouženém odpočinku nezahálí. Kovářské řemeslo, kterému se vyučil, mu občas přijde vhod. „Mám u dcery takovou malou dílničku, kde rád opravuji motyky, sekery, krumpáče, v sezoně kuju kosy. Prostě pořád se mám čím bavit. Aktivit mám neustále mnoho, už bych je měl trochu omezit, ale nevím, nevím,“ dodává se slovy, že ve zdravém těle, zdravý duch.
radek salaquarda

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace