Veliče Šumulikoski: Nechejte dětem jít jejich cestu

Veliče Šumulikoski: Nechejte dětem jít jejich cestu
Foto: Aleš Mazúrek  /  Mnohonásobný makedonský fotbalový reprezentant a hráč 1.FC Slovácko přesedlal už natrvalo do manažerského křesla
Uherské Hradiště Sport 14 / 03 / 2021

Veliče Šumulikoski - bývalý makedonský fotbalový reprezentant a hráč 1.FC Slovácko
Celkem odehrál v profesionálních soutěžích 475 utkání.
V reprezentaci Makedonie odehrál 87 mezistátních utkání.
V české nejvyšší soutěži 169 utkání, všechna v dresu 1.FC SYNOT, později 1.FC Slovácko
Kromě Česka a Makedonie nastupoval ve fotbalových ligách Slovinska, Ruska, Anglie, Turecka a Číny.

V Makedonii se narodil, ale domov pro svou rodinu našel na Slovácku. Veliče Šumulikoski právě ve slováckém ligovém klubu zakončil svoji bohatou fotbalovou kariéru a zkušenosti nasbírané po celém světě předává nyní z pozice sportovního ředitele 1.FC Slovácko.

Můžete zavzpomínat na své fotbalové začátky v Makedonii?

S fotbalem jsem začal jako kluk v Ložani, asi pět kilometrů od makedonského města Struga. V naší vesnici jsme s klukama hráli fotbal celé dny. Hráli jsme sami a nikdo nás nevedl. Zápasy jsme hrávali bez rozhodčích. Naši mně dali svačinu, posadili do "kombíku" a jeli jsme někam jakože na zápas. V patnácti letech jsem přešel do druholigového klubu Karaorman Struga, kde jsem odehrál první soutěžní zápas a hned proti o tři roky starším klukům. Ani ne za půl roku jsem hrál za druholigové áčko. Starší hráči nedostali peníze, odmítli nastoupit a já vlastně v šestnácti dostal šanci mezi dospělými. Za dva roky jsem odešel do Celje a hrál slovinskou nejvyšší soutěž. V osmnácti jsem odešel poprvé z domova a věděl jsem, že kvůli fotbalu se do Makedonie už vrátit nechci.

 Jak tam tehdy fungoval systém výchovy fotbalistů?

Vlastně nijak. V žákovském věku jsme trenéra neměli a dodnes si myslím, že pokud bych dostal nějaké základy a někdo mně vysvětlil, jak a co dělat, tak jsem mohl být ještě lepší.

Jakou zkušenost jste si z domu do světa odnesl?

O Balkáncích se traduje, že mají techniku v krvi. A je to pravda. Já ale věděl, že k ní musím přidat kondici, důraz, rychlost… a že pro to musím udělat maximum. Měl jsem před sebou cíl, prosadit se ve fotbalovém světě, protože mně bylo jasné, že v Makedonii bych fotbalovou budoucnost neměl.

Jako mladý kluk jste odešel do jiné země. Byl to velký životní skok?

Byl. Navíc já neuměl jiný jazyk než makedonsky. Tehdy jsem si také myslel, že nepotřebuju žádnou školu, když přece budu hrát fotbal. Dnes vím, že to byla moje velká hloupost. Fotbalista potřebuje vzdělání, jazyky... Já se třeba nedokázal v začátcích domluvit na letištích, v klubech. Dnes vím, že jazyk ti otevře dveře do kabiny, klubu... Mnohem rychleji tě všichni vezmou mezi sebe, když se dokážeš dorozumět.

Po Slovinsku přišel Synot a pak se už kolotoč zemí roztočil. Rusko, Anglie, Turecko, znovu Rusko a nakonec Čína na Dálném východě. Z Česka jste odešel se současnou partnerkou, která s vámi prošla všechny země. Která z těch zemí byla nejpříjemnější pro život?

Měl jsem štěstí na města, kde jsem působil. Takže pro mě, kluka z Makedonie, to bylo příjemné všude. Všude jsem se ale soustředil na fotbal. Raději jsem chodil do sauny na regeneraci než po městských památkách. Měl jsem ale i štěstí na lidi, se kterými jsem se v klubech setkal. Vždycky někdo znal jazyk, který jsem uměl, a to mně usnadnilo adaptaci.

Kdo vám pomáhal třeba v Synotu?

Tehdy v Synotu uměl málokdo anglicky. Já se ale naučil česky z anglicky mluvených filmů, které měly české titulky. To mně hodně pomohlo a už po třech měsících jsem se v kabině mohl začít dorozumívat česky. Sice lámaně a kluci si ze mě dělali srandu, ale mně to nevadilo.

V kopačkách jste se dostal do tehdy ještě exotické fotbalové země, do Číny. Tam jste poznal jinou životní kulturu. Porozuměl jste Číňanům? Vadilo vám tam něco v běžném životě?

Když jsem já přicházel do Číny, tak se začínala fotbalově otevírat. Na hřištích jsem se potkával s Drogbou, Anelkou, ... Některé mimofotbalové věci mně vadily, ale věděl jsem, že tam jsem, jen abych vydělal peníze. Tak jsem si jich nevšímal. Na jedné straně budovali obrovská supermoderní centra a na druhé plivali v autobusech na zem. S vlastním dítětem bych tam určitě nebydlel. Snaží se hodně čerpat ze západní kultury, ale bude jim trvat ještě dlouho, než ji pochopí. 

Jaké životní zkušenosti jste si z angažmá v různých zemích vzal do života?

Do světa jsem vyrazil jako hodně mladý a musel se velmi rychle postavit na vlastní nohy, protože hlavně v zemích mimo Česko vám v klubech nikdo nepomůže. Tam si každý odtrénuje a jde si za svým. Zpočátku mně domov moc chyběl. Věděl jsem ale, za čím si jdu, a to mně pomohlo nostalgii po domově překonat. Jakmile jsem se naučil jazyky, našel jsem si řadu známých, kamarádů, kterým jsem mohl zavolat a povykládat si. Den vám pak uteče mnohem rychleji a tolik si neuvědomíte, že vám chybí domov.

Měl jste možnost nahlédnout do organizací fotbalově vyspělých zemí. Všímal jste si tehdy, jak fungují? Nabral jste v nich zkušenosti?

Určitě. Vždycky mě to zajímalo a navíc jsem v těch prostředích žil. Stadiony a jejich vybavení, hrací plochy, tréninkové podmínky, trenéři a jejich práce, práce klubů s fanoušky, organizace kolem prvního mužstva, jak se chová sportovní ředitel k trenérovi, trenér k hráčům, jak se chová ředitel... Prostě všechno. Věděl jsem, že jednou chci tyto zkušenosti zúročit. Mrzí mě, že současná doba a opatření mně neumožňují navštívit známé v klubech a projít si, jak aktuálně pracují.

Kam byste se za zkušenostmi rozjel?

Určitě do skotského Glasgow, do anglických klubů, na Balkánu do bělehradského Partizánu i Crvené Zvezdy, chtěl jsem navštívit akademii Pandeva, mého kamaráda z makedonské reprezentace. Podívat se také do velikostí podobných klubů, jako jsme my. Nekopírovat je, ale vybrat si z nich, co se u nás dá využít. 

Teď působíte jako sportovní ředitel 1.FC Slovácko. Kterou z těch fotbalových i mimofotbalových zkušeností jste si do manažerské dráhy vzal?

Určitě dobrý vztah s trenérem. Pokud ten nemáte, tak to můžete zabalit. Když je důvěra, přijdou i výsledky.

Která životní zkušenost vás nejvíce zocelila?

Odešel jsem z domova v pravý čas. Bylo mně osmnáct a jeden měsíc a brzy jsem dokázal překonat prvotní stesk po rodině.

Jak by podle vás mělo 1.FC Slovácko fungovat po sportovní stránce?

V práci naší akademie musíme být efektivnější. Krize dopadá tvrdě nejen na náš klub a zatím není na obzoru výrazné zlepšení. Jestliže jsme doteď dokázali vychovat jednoho dva hráče ročně, tak musíme jejich počet zvýšit třeba na pět. Budovat v nich současně vztah ke klubu takový, aby se chtěli jednou do něj vrátit. Tak jak to udělal Michal Kadlec, Milan Petržela, ale třeba i já. Musíme si uvědomit, že jsme malý klub a malé město. Musíme být ale hrdí na to, co se nám povedlo a že se nikdy nevzdáme. Musíme si také uvědomit všichni, kdo v klubu pracujeme, že to není klub někoho z nás, ale že nám práci a obživu dává Slovácko, značka klubu...

Na Slovácko vás přivedl fotbal, ale usadila vás tady partnerka. Bez ní byste se na Slovácku asi neusadil. Co se vám na tom kraji líbilo a líbí?

To bych s vámi nesouhlasil, že to bylo jenom díky partnerce. Mně se tady hrozně líbilo hned, jak jsem přišel, a to mně zůstalo. Možná bych tady nebydlel, ale vždycky bych se sem vracel. Cítil jsem se tady jako doma.

Syn Tobias jde ve vašich fotbalových šlépějích. Předáváte mu nějakou svoji fotbalovou zkušenost?

Je ještě malý. Má osm roků. Samozřejmě mu něco poradím a řeknu, ale myslím, že v tomto věku potřebují děti také volnost, aby dokázaly projevit, co v nich je. To myslím i fotbalově. Vidím ale, že potenciál v něm je. Takže v zápasech na něj někdy i zakřičím. Vím, že svět umí být také krutý, a chci, aby byl na něj připravený. Vnímám také rozdíl mezi přístupy rodičů v Česku a u nás v Makedonii. Můj taťka nevěděl, že hraju fotbal, a když jsem hrál druhou ligu, tak se nepřišel podívat na zápas. Tady jsou rodiče kolikrát ambicióznější než jejich děti. Každý chce mít doma Ronalda, Messiho... Dítě si ale musí najít svoji cestu, protože dítěti můžete fotbal otrávit natolik, že jej nebude bavit. Pak jsou rodičovské ambice k ničemu.

 

Recept na úspěch Veliče Šumulikoskiho:

Nechejte dítěti najít si svoji cestu. Jen mu nabízejte směry a dávejte mu rodičovský servis. Dnes v našem klubu pracují kvalifikovaní trenéři už u osmiletých dětí a oni nejlépe vědí, co v daném okamžiku dítě na hřišti nejvíce potřebuje.

Příběh domova:

Koluje v něm horká balkánská krev. Přesto Veliče Šumulikoski našel svůj domov na Slovácku. Z cest po Rusku, Anglii, Turecku či Číně si vybral Uherské Hradiště a Slovácko. V hledání mu pomohla partnerka, se kterou vychovává dvě děti. "Pro mě byli nejmilejším překvapením lidé, které jsem na Slovácku poznal. Proto jsem věděl už ve svých dvaceti, že se sem budu vždycky vracet, a když jsme si sedli životně i s partnerkou, tak volba domova mé rodiny byla jednoduchá. Lidé jsou na Slovácku přátelští, milují sport a město jím žije. Klidně se s tebou dají na ulici do řeči. Ať už o fotbale nebo o jiném sportu. Ještě více dělá celý region bohatším folklor, kroje, víno, kultura, příjemné počasí, malé město, kde jsi všude včas a nemusíš zabíjet čas v kolonách... Myslím, že to všechno se promítá do lidí, kteří na Slovácku žijí," vyznal se ze vztahu ke svému současnému domovu devětatřicetiletý sportovní ředitel 1.FC Slovácko Veliče Šumulikoski.

autor: Aleš Mazúrek

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace