Adventní příběh bezdomovce Romana

Foto: Květoslav Brachtl

Můj dobrý známý bezdomovec Roman Polanecký byl teď v době adventu ve správný čas na správném místě. Když šel po chodníku po Svatováclavské ulici směrem ke Klubu kultury, všiml si na silnici na vyvýšeném přechodu pro chodce předmětu, který připomínal chytrý mobilní telefon.

A také si všiml hustého provozu aut, jak jezdí přes telefon. Romana ihned napadlo, že ten telefon musí být už po smrti, ale nicméně jak se uvolnil provoz, vběhl do vozovky, zvedl telefon a k jeho velkému překvapení se rozsvítil display.

Jako zázrakem auta telefon koly minula. Roman si uvědomil, že zachránil telefon. Roman si vždycky přál mít obyčejný tlačítkový telefon z bazaru, ale bohužel toto byl pro něho nedostižný sen. Měl sám co dělat se sebou samým, vždyť stále ještě spí venku.

Roman také moc dobře věděl, že tento telefon se nikdy nenaučí obsluhovat. Z ničeho nic se mu na telefonu rozsvítilo světlo baterky a on ji musel nechat vysvítit, protože nevěděl, jak se světlo baterky na mobilu vypíná. Napadlo mě, že pro majitele mobilu to bude asi velký šok, až se doví, že telefon našel a zachránil bezdomovec a zanesl jej na policii. On se totiž Roman od ostatních bezdomovců velice moc liší. Např. nedokáže lhát. I normální lidé dokážou občas lhát, ale Roman, když by měl lhát, tak se dostane do rozpaků a každý to na něm hned pozná. Rovněž je mu naprosto cizí žebrání. To, že je Roman čestný člověk, vím už dávno a právě proto se s ním kamarádím a pomáhám mu, jak mohu. I na telefon jsem mu dal. Ale když byl Roman v krizi, tak jej odnesl do záložny. A teď toho moc lituje. Protože bez telefonu se v dnešní době špatně žije i bezdomovcům. O tom, jak se telefon dostal na vozovku, se naše názory rozcházejí. Já myslím, že někdo položil telefon na kapotu auta a zapomněl na něj, kdežto Roman si myslí, že po přechodě šel opilý člověk a ztratil ho tam.

Jako všichni bezdomovci, ani Roman policii vůbec nemusí. Dokonce když se nadporučík na několik minut vzdálil, napadla Romana myšlenka, zda policie neprověřuje, jestli není v pátrání. Moc dobře věděl, že už více jak dvacet let má čistý štít, a přesto se mu taková myšlenka vetřela do mysli. Když se nadporučík vrátil a všechno probíhalo v pořádku, spadl Romanovi kámen ze srdce. Dostal potvrzeni od policie o převzetí mobilního telefonu. Vypůjčil jsem si toto potvrzeni, zkopíroval jej a přiložil jsem jej k tomuto článku v redakci DOBRÉHO DNE. Předpokládal jsem, že se najdou lidé, kteří tomu neuvěří. Romana si po tomto činu vážím ještě více. Díky jemu poctiví nálezci ještě nevymřeli ani v řadách bezdomovců. A když tohle prožijeme, ještě navíc v adventu, co více bychom si měli přát?