Dědo, pojedeš s náma na pouť? No jistě!

Foto: Ilustrační foto

Tato cesta, kterú sem absolvoval na pouť, ať je poučením pro starší občany, kteří majú už sedm křížků a více a nejsú v té nejlepší kondici.

A tak sme vyjeli jednoho červnového poledne na pouť, která sa koná každý rok na oslavu sv. Antonína. Cesta z našeho bydliště netrvá dlúho, tak 7 až 10 minut. Když sme přijeli do vesnice, která sa nachází pod kopcem, kde sa pouť koná, jediné, co mě napadlo a čeho sem potom dlouze litoval, bylo: „Nech auto tady, šak to vyšlapem.“ Myslím, že v této věci mě poslúchat neměli. Nu což. Tož sme vyšli.

Oni byli čtyři a já. Když sme šli mezi barákama, tož to eště šlo. Vtipkovalo sa, že už je vidět kostel a kolotoče, a tak různě. To by nebylo eště tak zlé, sem si říkal. Dyž sme přicházeli k vinohradům, tož sa kopec pomalu, ale jistě zvedal a mně sa určitě zvedal také krevní tlak. Máte pravdu, už nás nešlo pět, ale už sem šel sám. Moje děti, se kterýma sem na pouť přijel, se mně ztratily v davu během deseti minut. Bylo mně trochu divné, že mě návštěvníci pouti míjejí poněkud rychleji, je pravda, že někteří šli už dolů, ale hodně jich šlo eště nahoru. Ze začátku sem si měřil tep, zdál sa mně být v normálu, tož sem sa uklidnil. Asi po padesáti metrech sa ozvalo koleno, které bylo asi tři týdny po obstřiku, a musel sem si sednút. Uviděl sem pařez, tak sem si řekl: „To mně snad někdo připravil.“

Vůbec sem si nevšiml, že pařez je čerstvě uřezaný a pryskyřice stéká po jeho bocích. Moje bílé kalhoty, pěkně nažehlené, dyž sem sa postavil, už tak krásné nebyly. Na řiti jsem měl flek jak půlka Evropy. „Co teď?“ sem si řekl, přece nepůjdu v trenkách, i když ráno sem si je bral čisté. Tož sem dělal, že o tom vůbec nevím. Bylo mně ale divné, že někteří lidé sa po mně dívajú a krútíjú hlavama. Zachoval sem ale ledový klid. No ten klid zas tak ledový nebyl, protože sem sa potil jak dveřa od chléva. Kdybych neměl čagan, tož bych nedošel tak vysoko. Ke studánce bylo asi tak sedmdesát metrů, tož sem si řekl, to mosím dat. Tep sem si už ani nemusel měřit, srdce sem měl až v krku a tep sem mohl počítat aj po dvúch. U studánky sem si sedl na trávu, už sem sa ani nedíval, na co sedám, protože flek na kalhotách byl pořád stejný. Gatě už byly stejně na odpis. Hudba od kolotočů řvala, jak dyby měli pokazený zeslabovač. Já sem tušil, že tam někde najdu moje děti, a nemýlil sem sa.

„Kde si takovú dobu?“ zaznělo od jednoho z nich. Kdybych nebyl tak blízko kostela, tož bych mu řekl něco sprostého, ale udržal sem sa. „Potkal jsem jednoho známého, tož sme chvilku kecali.“ Bylo na nich vidět, že mně věří, protože nic jiného jim nezbývalo. „Dědo, dáš si klobásku?“ „No jistě.“ Nedat si klobásku na pouti, to je hřích. Po takové túře mně notně vyhládlo. Sedl sem si na židlu, už se nedívaje, co na ní, je a zakousnul sem sa do klobásy. A aby těch radostí z pouti nebylo málo, tož z klobásky vystříkla mastná tekutina a všichni v okruhu jednoho metru byli ošprycovaní a měli mastné fleky na košilách a bundách a mně stékala po prsách načervenalá mastná tekutina. Čekal sem, že to z nich někdo nevydrží a dostanu po čuni. Nedostal jsem. Enom sem zezadu zaslechl: „Snád bys ho neliskal, dyť sa na něho podivaj, je to jakýsi chudák.“ To mě zachránilo od ublížení na zdraví. Tož sem si řekl, že mě už nic horšího potkat nemůže. A potkalo. „Už něco kúpils dom?“ zazněla další otázka. Eště sem měl plnú hubu klobásky a chleba a zavrčal sem: „Eště né.“ „Tož to eště projdi, za chvilku pojedem.“

Tož sem sa vydal ke stánkom, které už byly skoro všecky sbalené, a perníkové srdce, které sem chtěl kúpit, nikde. Oči sem si mohl vyhledět, marně. Už sem byl blízko kostela, tož sem si řekl, že hodím aspoň jeden „Otčenáš“, když už su na té pouti. Zklamaně sem sa vracel za děckama ke kolotočom, až sem uviděl jednu tetku, jak tam balí svůj stánek, to vlastně stánek ani nebyl, to byl enom stůl, kde měla eště pár šedých ponožek a eště pár blbostí, až mně padla do oka lopatka a smetáček na smetí. „To je ono!“ zajásal sem. „Prodejte mně to, prosím!“ A tetka byla ráda, že to nemusí vézt dom. Šak sa to hodí, né, já zametám skoro každý den. Děcka už přešlapovaly, kde zas su, a ten nejstarší zavelel: „Ide sa dúle.“ Cesta byla podstatně lehčí jak navrch, protože mě přidržovali a chvilkama védli jak raněného koňa. A až sa objevily baráky, už to bylo dobré.

Říkám: „Už mě pusťte, to už dojdu v pohodě.“ Ale nedošel sem. Asi 20 m od auta sem křivo stúpl, zakopl o obrubník a svalil sem sa jak prase po první raně. A jak sem měl hubu otevřenú, tož mně vypadla spodní protéza a dost dlúho sme ju hledali v trávě. Rychle ke mně přiskočili, postavili mě, ale výron v kotníku byl neodvratný. Já sem vám říkal, že tým radosťám eště není konec. Do auta sem sa dobelhal a odstartovali sme. Když sme dojeli dom, první její věta byla: „Rači měls čučat doma.“ Možná v tu chvílu měla pravdu. Tož tak a vy si teď říkáte: „Příště už nepojedeš, že?“ Omyl! Pojedu, ale ten výrok: „Nech to stát dúle, to vyšlapem.“ už v životě z huby nevypustím. Dyť je to enom jednú za rok a to je zajímavé, že dycky na Antonínka… A víte, co je na tom nejzajímavější? No, že je to všecko pravda...