Nástup na základní vojenskou službu

Nástup na základní vojenskou službu
Foto: ilustrační foto
Uherský Ostroh Tribuna 14 / 01 / 2024
Příspěvky v rubrice Tribuna nevyjadřují stanovisko redakce, veškerou odpovědnost za obsah textů nesou jejich autoři. TEXTY MOHOU BÝT REDAKČNĚ KRÁCENY.

Tento příběh je pravdivý, odehrál se před 56 lety, bohužel.

Příběh, který vám chci vyprávět, ať je odstrašujícím příkladem pro malé, vysoké, chudé, tlusté juniory ve věku 18 a 19 let. Nyní to mají tito mladí muži mnohem jednodušší než to měla naše generace. Tehdy se nikdo nikoho neptal, dovršíš 19 let a nastupuješ na VZS - vojenská základní služba. Imperialisti tehdy čekali na naší západní hranici a čekali na naši socialistickou chybu, aby nás mohli napadnout. VZS zpravidla měla nástup na podzim. Co se týče mě, já jsem nastupoval v roce 1967 v říjnu. Tehdy vojenská služba trvala dva roky, tedy 720 dní. Teď už přesně nevím, který den to bylo, ale vím přesně, že to nebylo ani v sobotu ani v neděli. Tyto dva dny jsme měli na rozloučenou s civilním životem. Každý to pojal po svém. Někdo se loučil s rodiči, někdo s dívkou a někdo se loučil v restauraci, tehdy RAJ - restaurace a jídelny. Já, ač jsem byl typu sportovního a začal jsem kouřit až před nástupem, jsem se zařadil do skupiny č. 3, tedy loučení v restauraci. Tehdy jsme si mysleli, že nám patří celý svět a můžeme si dělat, co chceme. Teďka mám názor úplně, ale úplně jiný.

Vybrali jsme si restauraci, do které se vchází asi po dvanácti schodech a do výčepu z levé strany chodby. Začátek loučení s civilem probíhal vcelku klidně, jedno pivo střídalo druhé, diskutovalo se, kdo kde nastupuje, ke kterému útvaru atd. V té době to bylo ale velice tajné, jak nás později informovali naši nadřízení. Co na tom bylo tak tajného, to do dnešního dne nevím a vůbec si netroufnu tvrdit, jestli to věděli ti naši velitelé. Ale to jsem trošku odbočil. Seděli jsme u stolu čtyři a bylo nám dobře, protože alkohol začínal působit velmi příjemně na naši nervovou soustavu. Všechno probíhalo jako podle nejlepší režie, až do doby, než jeden účastník našeho sezení, který měl nejlepší zkušenosti s restaurací, navrhl: “Tak si dáme hergot po štamprli, né. Čtyři velké borové!“ se ozvalo od našeho stolu. Od tohoto povelu si pamatuji čím dál tím méně a méně. U stolu jsme seděli čtyři a žádný se nechtěl nechat zahanbit, že by neporučil. Pivo se mezi tím prolínalo automaticky. Toto nemůže dobře dopadnout, ještě mně stačil mozek zareagovat a měl pravdu. Po druhém a třetím kole boroviček a piva už každý o sobě řekl, co by za normálních okolností nevypustil z dutiny ústní. Cítil jsem, že to dopadne nedobře. Cit mě nezklamal. Z restaurace jsme odcházeli, no jestli se to dá tak říct, že odcházeli, tak ano, ale pohled na nás musel být velice zajímavý. Kolik jsme tehdy utratili peněz, to se už v tomto životě asi nedozvíme. A bylo nám to tehdy úplně jedno, jestli nás vrchní ošidil o dvacku nebo padesátku. Já jsem odcházel úplně poslední a to se mně málem stalo osudným, možná bych ani na VZS nenastoupil. U hlavního vchodu jsem zakopl o práh dveří a sjel po těch dvanácti schodech hlavou dopředu a zastavil se až na chodníku před restaurací. Teď už s jistotou mohu říct, že to určitě příjemné nebylo, ale tehdy jsem to vůbec neřešil. Postavil jsem se na třetí nebo čtvrtý pokus a nasadil směr domov. V takovém stavu a v takové situaci má člověk orientaci jako poštovní holub. Ten ví i z Německa, jakým směrem má letět domů. To ale nebyl ještě tomu utrpení konec. Asi po padesáti metrech chůze (říkám chůze a nevím, jak by to nazvali ti, co mě viděli; já jsem neviděl vůbec nikoho) se mně náhle prudce zvedl chodník a vší silou mě udeřil do obličeje. Chodník se proti mně zvedal ještě asi ve třech nebo čtyřech případech. Že by nějaké spiknutí? napadlo mě. Ale zdaleka jsem nebyl sám, v dálce jsem mlhavě zahlédl své kamarády, se kterými jsem seděl u stolu, že se jim chodník prudce zvedal také. Poté - abych nedopadal na obličejovou část těla - jsem dal ruce před sebe, abych bránil už tak poraněný ksicht. Z protějšího chodníku to muselo vypadat, že dělám stojky na loktech. Utrpení skončilo až druhý den asi v 10 hodin, když jsem se probudil.

Cítil jsem takový divný pocit v ústech. Posléze jsem zjistil, že je to asi písek, který jsem nasál po sjezdu a přistání na chodníku před restaurací. Styděl jsem se celým tělem, to si vůbec nedovedete představit jak. Tak se ožrat, to byla moje první myšlenka. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, jestli sejít dolů, anebo zůstat zamčený až do večera. To by ale nebylo vůbec nic platné, protože odřené čelo a brada se nezahojí za jeden den. Marně jsem vysvětloval a lhal, že jsem zakopl na chodníku, ale stejně mně tuto pohádku nikdo nevěřil. Když jsem v úterý potkal své kamarády od stolu, tak se každý tvářil, jako bychom se viděli poprvé. Když se mě ptali, co mám na obličeji, tak jsem znovu lhal a lhal a lhal. Ještě že povolávací rozkaz zněl: Nástup 1. 10. 1967 ve čtvrtek v 10 hod., vojenský útvar Znojmo. Číslo neuvádím záměrně kvůli utajení a hlavně kvůli západním imperialistům. Za čtyři dny od neděle do čtvrtka se mně ksicht trošku spravil. Během toho času jsem dělal práce, které jsem předtím nedělal, abych si trochu napravil reputaci, i když to šlo velmi těžce a pomalu. Teprve potom mně docházelo, že to nebude tak jednoduché odloučení od našich a od kamarádů, jak to vypadalo v té hospodě. Ve čtvrtek ráno jsem nastoupil cestu směr Břeclav - Mikulov - Znojmo hlavní nádraží. Na nádraží ve Znojmě nás čekal transparent a vojáci druhého ročníku, kteří nás doprovodili do kasáren. Transparent zněl: "VÍTÁME VÁS, UŽ VÁS MÁME!!!!!” V kasárnách ve velké společenské místnosti se nás sešlo asi 200 branců. Dostali jsme každý špekáček s hořčicí a kousek chleba. Do dneška nemohu pochopit, jak se někteří kluci do toho pustili, jako by čtrnáct dní nejedli. Já když jsem se na to podíval a uvědomil jsem si, že tady strávím dva roky mládí, tak se mně chtělo tiše zvracet. No a jak pokračovala vojenská služba? O tom už bude příběh jiný. Tímto jsem vám chtěl popsat přednástup a nástup na ni.

PS. A ti imperialisté, kteří čekali na naší západní hranici, se k nám nikdy nedostali, na rozdíl od vojsk Waršavské smlouvy, která se k nám dostala úplně lehce a bez větších problémů. Je to zvláštní, že?

autor: Antonín Macháň

Tagy článku

TOPlist