Nečekaná návštěva při sbírání ořechů

Foto: ilustrační foto

Z ničeho nic se sele divočáka beze strachu otíralo o mé nohy.

Přihodilo se mně to v říjnu, když jsem v zahrádkářské osadě Stará Hora sbíral ořechy. Mám zde zahradní chatku, mimo jiné s několika ovocnými stromy a vinohradem. Zcela naspodu pod Starou Horou, několik metrů od potoka, který teče od vepřína u Nových Dvorů, každý rok sbírám ořechy. I přesto, že tento prostor je jaksi povětrnostně trochu udušený, leží v kotlině, kde neproniká mnoho slunečního světla kvůli vzrostlým stromům ve žlebu, nasbírám zde mnoho ořechů. Dolu ke stromům jsem došel v pozdních odpoledních hodinách i se svým psem Strapkem.

Uvázal jsem ho vodítkem ke sloupu oplocení zahrádkářské osady a začal sbírat ořechy. Ořechů bylo na zemi pod stromem mnoho. Sbíral jsem a zanedlouho měl zcela plná dvě vědra. Nosil jsem je pak do kopce, trochu výš k zahradní chatce, kde jsem je sypal do dřevěných bedniček. Strapko ležel v klidu u oplocení a pozoroval mou činnost. Je šťastný v mé přítomnosti a já jsem zase šťasten s ním. Jsme dobří kamarádi. Když jsem již po několikáté šel nahoru k zahradní chatce a pak dolů ke stromu, rozhodl jsem se, že mám ořechů již dostatek. A tedy, že půjdu ještě jednou nahoru, vědra nechám v chatce a pak zajdu dolů pro Strapka. A pak již půjdeme domů. Jak jsem šlapal s oběma vědry nahoru k chatce, najednou se zezadu o mne něco otřelo. Říkám si: „Strapko, ty darebo, jak si se sám vyvlekl z vodítka? Pojď tedy vedle mne a nechej mé nohy v klidu, ať můžu vyjít nahoru do kopce.“ A šel jsem dál. Ale šimrání u nohou nepřestalo. Otočil jsem se, že ho odeženu a co vidím? Za mnou, neboli u mých nohou zezadu, se mně nepletl do chůze Strapko, ale sele divočáka. Otíralo se mně bez strachu o nohy. Muselo se mnou jít dobrých pět metrů. Postavil jsem vědra na zem a odháněl jej. Ale sele ne a ne odejít. Pořád se mne drželo. Nakonec jsem s ním sešel zase dolu k oplocení zahrádkářské osady. Tam začínal zarostlý žleb s tekoucím potokem a na druhé straně žlebu se rozprostíralo pole. Vystrčil jsem sele otvorem v oplocení. Ale to jsem již slyšel praskot větví od potoka a zpozoroval bachyni s několika dalšími selaty. „Mé“ sele se k nim radostně rozběhlo a pak se ztratili někde v nedaleké zmole tekoucího potoka.

Byl to nevšední zážitek, všechny děti jsou někdy hravé a neposedné, jestli se jedná o lidi nebo zvířata. A tak „díky“ jejich nezbednosti jsem zažil tuto nezapomenutelnou příhodu.