Pouť ke Sv. Antoníčku

Pouť ke Sv. Antoníčku
Foto: ilustrační foto
Ostrožská Lhota Tribuna 18 / 09 / 2022

Tento příběh, který vám povím, se může stát komukoliv z nás. Jsme opravdu jenom lidé. Že to dneska zrovna padne na mě, jsem si doma nedovedl vůbec představit. Tak poslouchejte.

Bylo krásné červnové nedělní dopoledne a my jsme se vypravili na pouť ke Sv. Antoníčku. Přijeli jsme na parkoviště, kde už stálo hodně aut různých značek, a za parkování jsme zaplatili 40 kaček.

Cesta ke kostelu netrvala dlouho a viditelnost byla nádherná na celé Bílé Karpaty. Přišli jsme a pan farář začínal mši svatou. Tak jsme se posadili a poslouchali. Pan farář mluvil o lásce k bližnímu, o přátelství a o všem, co ke mši svaté patří. Hodinka utekla, pomodlili jsme se a šli na kopec, kde byly už stovky stánků a tisíce lidí. Z dálky byla slyšet reprodukovaná hudba od kolotočů a houpaček. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco zvláštního. Chodili jsme mezi stánky, naráželi jeden do druhého a packovali o neposečenou trávu. Obdivovali jsme zručnost a obratnost vietnamských stánkařů, jak balamutí naše poutníky. Tu prodávali hrnky, tu opasky a včelí výrobky a mnoho a mnoho dalších šmelin. Postupovali jsme níž a níž, až jsme byli asi třicet metrů od studánky, ze které voda samozřejmě netekla. A v tom okamžiku se to stalo.

Zahučelo ve mně jak v plynovém kotli, začal jsem se nepřirozeně potit a bolest břicha byla stále intenzivnější. Řekl jsem si, že je zle. Otočil jsem se a hledal očima zařízení, které by mně pomohlo. Bylo ovšem velmi daleko, asi 250 metrů. Zrychleným krokem jsem se vydal tím směrem, ale brzy jsem musel zpomalit, protože hrozilo nebezpečí z prodlení. Zdálo se mně, že nejdu 250 metrů, ale 2 kilometry. Zařízení se vůbec jaksi nepřibližovalo. Když na kopci je tisíc lidí, tak u zařízení stojí fronta 20, 30 až 50 zájemců. Když jsem se pomalu přibližoval, potřeba byla čím dál tím víc intenzivní. Trpěl jsem jak Ježíš na kříži. Když jsem uviděl tu frontu, oči mně vylezly z důlků jak krávě před kopcem, byl jsem bílý jak Strakova stěna a těžké krůpěje potu se mi řinuly po tváři. „To asi nedám,“ jenom jsem hlesnul. Zařadil jsem se do fronty, lidé mě postrkovali a už ani nevím, jak jsem se do zařízení dostal. Když jsem vyšel ven, byl jsem jako znovuzrozený. Nasál jsem lesního vzduchu a pomalu se mi začala vracet barva do tváře.

Bylo to asi tím, že Bůh byl blíž, protože jsme byli na kopci, tak to zařídil tak, aby to všechno dobře dopadlo. Vydal jsem se ke stánkům už normálním krokem a hledal své známé, se kterými jsem na pouť přijel. Než jsem je našel, tak na kostele už odbíjelo poledne. Abych si z pouti aspoň něco odvezl, nejenom tu nepříjemnou příhodu, tak jsem si koupil dvoje ponožky a pendrek. Pomalým krokem jsme kráčeli na parkoviště, které už bylo skoro prázdné, tak jsme naše auto poznali už z dálky. Přijeli jsme domů, všichni byli spokojeni, že pouť dobře dopadla. Já jsem byl trošku jiného názoru a pro jistotu jsem si vzal Endiaron.

Tak moji milí, aspoň vidíte, že i tak může dopadnout pouť ke Sv. Antoníčku.

autor: Antonín Macháň, Uherský Ostroh

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace