Tož si kup kohúta

Tož si kup kohúta
Foto: ilustrační foto
Uherský Ostroh Tribuna 27 / 06 / 2022

Veselá povídka ze Slovácka aneb kohút nemusí vždy skočit ve vietnamských restauracích.

Žijeme asi uprostřed městečka u řeky Moravy. Králíky chovám už čtyři desítky let. Máme ještě slepice, které měníme tak po čtyřech rokách.

Slepice chovám v ohradě čtyřikrát tři metry, kde mají také kurník. Kupujeme jich obyčejně šest, protože sa može stat, že některá zdechne nebo sa ztratí, tak aby těch pět, což je pro nás optimální, v ohradě ostalo. Ohradu mají zastřešenou, tak na ně neprší, nepadá sníh a tak sa majú jak prasata v žitě. Žrádlo dostanú až pod zobák a vodu taky, tož co si víc přát. Vajíčka nám dávajú pravidelně, to ano, máme někdy čtyři, někdy pět vajec každý den.

Už jsem si všimnul po několikáté, že v tom nákupu šesti slépek sa vždycky objeví jedna nebo dvě trochu slabší konstrukce, no a ty silnější jim to dávajú patřičně najevo. U krmítka sú vždycky poslední a čekajú, až co ostane, a ty pevnější je ještě klovajú, aby ani to poslední sústo v krmítku sa na ně nedostalo. Když stojím u ohrady a vidím, co sa tam děje, tak z toho začínám být smutný a pěkně naštvaný. Snažím sa je uklidnit, ale jak sa vzdálím, boj začíná znova. Bavil jsem sa o tom s kamarády chovateli, každý na to měl jiný názor. Jeden říká, že je to přejde, druhý, ať jim to nasypu do druhého krmítka, atd.

Až od jednoho zazněla památná věta: „Tož si kup kohúta, a budeš mět pokoj. Slépky budú hodné jak děcka ve školce.“ Dlúho sem o tom přemýšlál, nápad to nebyl vůbec špatný, ale měl jsem určité pochyby. Co když nás bude ráno kokrháním budit, co když ho ty slépky neposlechnú, myšlenek sa mně honilo v hlavě hodně. Doma mě také zrazovali, ať si to dobře rozmyslím.

Rozmyslel jsem se tak, že jsem v neděli vyrazil na burzu, že to risknu a kohúta teda zkusím kúpit. Nějaký veliký výběr tam nebyl, to vám řeknu, ale jedna paní tam kohúta měla. Byl krásný, barevný, červenohnědý, takový vlaškovitý. Byl velice hodný, jestli dostal nějaké prášky nebo injekce, to mně paní neřekla a pomohla mně kohúta přemístit z její bedny do mojí. Operace přesunu zvířete proběhla bez větších problémů. Jo, abych nezapomněl, táto burza, o které mluvím, sa konala na výstavišti v sousedním okrese. Jinak já sa skoro pravidelně zúčastňuju burzy tady u nás na okrese. Tam většinú kupujú kohúty vietnamští občané, co s něma dělajú, to vám opravdu nevím. Po přesunu kohoúta do mé bedny sem paní zaplatil 180 Kč a vydal se k domovu. Kohút už v kleci zkúšal kokrhat, ale bylo to jenom takové slabé skřékání, kterého jsem si ani moc nevšímal.

Jak jsem dojel dom, otevřel dveře a zaslechnul jsem: „Estli nás ten kohút bude ráno budit, tak je do týdňa pryč, pamatuj si to!“ Na devadesát osum procent měla pravdu, jako vždycky. A ty dvě procenta, co ně ostaly, s těma sem moc operovat nemohl. Kohúta sem hodil do ohrady ke slépkám. Ty ostaly stát jak opařené a nevěděly, co sa děje. Kohút obešel ohradu, spočítal slépky, zatřepal sa a zakokrhál. Slépky sa tiše rozešly a jedna zašeptala: „Došel velitel.“ Od té doby přestalo ozobávání a slepice sa už nehónily a poslúchaly velitele na slovo. Horší už to bylo s nama. Nestávali jsme ani podle budíka, ani podle slunka, ale podle kohúta. Ten si po pár dňoch tak zvyknul, že skřékal každé ráno před rozedněním jak zběsilý a málem si hubu roztrhl. Pomalu sa začalo naplňovat předsevzetí, že bude do týdňa pryč. To byl ale teprve začátek představení, co všechno dokáže takový správný kohút.

Když jsem došel druhý den krmit slépky, kohút sa postavil proti mně, jak velitel carského vojska. Řekl jsem si, je tady nový, mosí sa ukázat. Ovšem trochu jsem sa mýlil. Další den už proti mně vyrazil, to už sem sa zalekl a trošku sem cúvnul. Co následovalo další dny, to už sa vám bojím aj popisovat. Když sem sa blížil k ohradě, tak už byl připravený k útoku s cílem mě naprosto zneškodnit. Došlo to až tak daleko, že sem házal slépkám žrádlo přes plot a zrno sem sypál novodurovú trubkú přímo do krmítka. A tak došlo na slova mojéj rodiny: „Do týdňa bude kohút z domu pryč!“ Já sem po těch zkušenostech se vším súhlasil, protože s kohútama nemám žádné zkušenosti. Ale jak ho chytit? Požádal sem svojého kamaráda, zkušeného chovatela, s otázkú, co mám dělat. „Cože, ty sa bojíš kohúta?“ byla jeho první slova. „Tož mně ho ukaž!“ Tak sme šli. To ještě netušil, co s ním to krásně zbarvené zvířátko provede. Otevřel branku do ohrady a než ju stačil zavřít, už ho měl za krkem. Kohút kloval hlava nehlava. Kamarád vyletěl z ohrady jak Faust komínem a nemohl decha popadnút. A enom sa zmohl na větu: „Budeš ho muset zastřelit, tú ..!“ To slovo nemožu ani popsat. Dali jsme hlavy dohromady a přemýšlali, jak ho chytit. Došli sme k závěru, že nejlepší bude rybářský podběrák a lapit ho do něho. To sa po větším úsilí podařilo, hodili sme na něho pytel, aby nás neviděl, a šupli ho do připravené bedny. Aj sem sa trochu zpotil, ale šťastný, že toho vetřelca konečně mám v bezpečí a že sa po týdňu možu podívat za slépkama, tak jak to bylo předtým, než jsem to krásně zbarvené zvíře dotáhl dom. A mohl jsem konečně posbírat vajca, kterých bylo v koši asi dvaatřicet.

Další den, bylo to v nedělu, sem ho naložil do auta a vyrazil na burzu do okresního města. Ještě naposledy zakokrhal nebo vlastně zaskřékal, na víc už asi neměl sil. Já bych neměl tú povahu ho zastřelit, jak mně radil můj kamarád. Když sem přijel na burzu, tak už tam pobíhali vietnamští občané a zajímali sa, kdo veze kohúta. Když zjistili, že ho mám v bedně, tak hned byli třé kolem mě.

Pytel už měli nachystaný. Já sem otevřel bednu a kohút vystřelil jak malajský šíp a s velikým křikem přeletěl ohradu, tam, kde se burza konala. Všeci sme sa rozběhli k ohradě a enom sme ho zahlédli, jak přistává na cyklostezce u řeky Moravy.

Přistál a v klidu pochodoval k mostu, který védl přes řeku. Kam až dopochodovál, to nevím. A jestli ho někdo chytil, tak mně ho prosím vás nevozte, já sem si ho užil až dost. A těch 180 korun? No, když v životě neztratíte víc, tak to nestojí ani za řeč. Já sem byl na jedné straně rád, že sem ho viděl eště živého. Dúfám, že neskončil v nějaké vietnamské restauraci.

Tak se měj dobře, kohúte!!!!!

autor: Antonín Macháň

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace