60 let spolu? Chce to toleranci

60 let spolu? Chce to toleranci
Foto: sal  /  Alena a Jiří Machaníčkovi spolu žijí už přes 60 let.
Uherské Hradiště Zajímavosti 24 / 03 / 2011

Manželé Machaníčkovi oslavili diamantovou svatbu, vzali se v roce 1951

Šedesát let společného života je pro někoho nepředstavitelná životní etapa. Pro manžele Machaníčkovy z Uherského Hradiště nic zvláštního. Přesně před měsícem, 24. února, totiž oslavili diamantovou svatbu. „Že to bude taková doba, nikdo tehdy nevěřil,“ říkají společně diamantoví oslavenci.
Sedmnáctiletá Alena, tehdy ještě Salaquardová, a jedenadvacetiletý Jiří se poznali během studií na gymnáziu v Uherském Hradišti v roce 1947. „Ženu jsem poznal jako sedmnáctileté hodné děvče,“ říká hned na začátku vyprávění Jiří. Náhoda asi chtěla, že se potkali. Jiří se totiž narodil ve slovenském Pezinku, protože jeho otec pracoval jako finanční respicient a jeho působištěm bylo téměř celé Slovensko. „Postupně jsme se stěhovali od Užhorodu až k Trnavě, odkud jsme museli před začátkem války, v roce 1939, odejít na Moravu, konkrétně do Starého Města,“ vzpomíná Jiří Machaníček na dobu, kdy přišel na Slovácko.
Po čtyřech letech známosti přišla na řadu svatba. Psal se 24. únor 1951. „Pamatuji si to, jako kdyby to bylo včera. Mrzlo a byla velká zima. Obřad jsme měli v kostele, ale protože tehdejší režim už tento druh obřadu neuznával, museli jsme ještě na úřad potvrdit náš sňatek,“ vybavuje si svůj svatební den Alena Machaníčková. Samotná svatební hostina probíhala v rodinném kruhu ve Starém Městě. „Moc nás nebylo, nejbližší příbuzní se sešli v domě mé rodiny, kde proběhla malá hostina,“ doplňuje Alena a Jiří dodává: „Celou svatební hostinu organizovala manželčina teta Olga, která na mě hrozně držela. Nešlo jí v ničem odporovat. Byl to zlatý člověk. Musel jsem si v jedné ze staroměstských hospod půjčit stoly a židle a vše nanosit do prvního patra, nachystat. Zpocený se rychle umýt, obléct a hurá do kostela.“
A jak už to bývá, po svatebním veselí nastaly běžné denní a životní situace. Tou první bylo vyřešení společného bydlení, zvlášť když se ještě v tom samém roce narodil první syn Jiří. O další tři roky později i druhý syn Petr. „Naší čtyřčlenné rodině muselo ze začátku stačit podkroví v rodinném domku, kde ještě bydlela manželčina teta a dědeček. Takto jsme bydleli až do roku 1970, kdy jsme se přestěhovali do současného bytu, který byl vybudován svépomocí ve Štěpnicích,“ vypráví Jiří.
Společné bydlení v rodinném domku přinášelo řadu problémů, i když později měli k dispozici větší prostor. „Přesto, když se na to dnes dívám, bylo to naše nejšťastnější období v životě, vrací se k jedné životní etapě Jiří, který byl v letech 1952 - 1954 na vojně v Žilině a celý rok se vůbec nepodíval domů. „To už si dnes ani nikdo neumí představit, jaké to bylo rok nevidět manžela a přitom vychovávat syna. Ale všechno jsme zvládli,“ říká už dnes spokojeně Alena, která pracovala jako učitelka. Nejprve učila patnáct let na sportovní škole, poté na UNESCO. „V důchodě jsem vypomáhala na různých školách, ale nejvíc jsem byla spokojená v Ostrohu,“ říká Alena Machaníčková.
Zatímco Alena celý život učitelovala, Jiří pracoval ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství a myslivosti v Kunovicích. Jako odborník na lesnický výzkum a lesní semenářství stále patří k velkým kapacitám v tomto oboru. Spojení učitelka a odborný pracovník také kolikrát muselo přinášet vyhrocené situace. „I když se o učitelkách říká, že jejich povolání je nemoc, moje žena byla hotový anděl. No řekni, vydržel bys ty s nějakým čertem šedesát let?“ smějí se oba manželé. „Ani jednou u nás nepadlo slovo rozvod, nikdy jsme se o tom vůbec nebavili. Nebylo nejmenšího důvodu. Někdy jsme se třeba pohádali, ale to bylo asi tak všechno,“ říkají opět dvojhlasně spokojení manželé Machaníčkovi, kterým kromě dvou synů Jiřího a Petra dělají radost čtyři vnuci Jiří, Magdaléna, Veronika a Pavel a dvě pravnučky Adéla a Kristýna.
Většinu svého společného života manželé Machaníčkovi pečovali a stále ještě pečují o starší členy své rozvětvené rodiny.
A recept na šťastné manželství prozradili na závěr oba. „Manželé potřebují nejvíce toleranci a vzájemné porozumění. Vždy jsme si v těžkých životních situacích byli vzájemnou oporou.“
Radek Salaquarda

autor: RADEK SALAQUARDA
TOPlist