Alžběta v říši Šivů

Alžběta v říši Šivů
Uherské Hradiště Zajímavosti 27 / 03 / 2013

Jestli přežiju tohle, pak přežiju už všechno

Zajímavé a hlavně nezkreslené vyprávění o prvních, leckdy horkých chvilkách na cestě po Indii přinášíme z prožitků turistické improvizátorky Alžběty Šáchové, překladatelky, vášnivé fotografky, volejbalistky a požitkářky života. Následující řádky sice většinou mohou působit jako pokus o odstrašení potenciálních turistů, ale měly by sloužit spíše jako varování před možnými komplikacemi pro ty, kdo „Incredible India“ (Neuvěřitelnou Indii) chtějí navštívit. V žádném případě nemá jít o varování před Indií samotnou. Koneckonců, u ní stejně platí, že i ten, kdo viděl, neuvěří.

Bláznivý nápad se stal skutečností
Do Indie ji přivedla kamarádka Petra, která už několik let žije a podniká s orientálním zbožím ve Španělsku a do Asie jezdí pracovně každý rok. „Oslovila mě, jestli bych s ní nechtěla měsíc strávit v Indii. Poznat zajímavá místa, kulturu apod. Nejdříve mně to připadalo jako vtip, ale nakonec jsem se sama překvapila a na nabídku společné cesty kývla,“ ještě dnes se tomuto rozhodnutí sama diví, neboť Indii měla do té doby spojenou leda tak s turbany, slony a Bollywoodem a rozhodně nesnila o tom, že zrovna tuto destinaci jednou sama navštíví. „Všichni známí si ťukali na čelo, protože o Indii věděli krapítek víc,“ přiznává Alžběta, která zase není tak úplný cestovatelský zelenáč. Nějaké zkušenosti má v tomto směru za sebou. Rok a půl žila na Novém Zélandu, fotografovat jezdí do Portugalska, Španělska, ale ke vzdálené Asii měla do svého odjezdu vztah mírně řečeno neutrální. Jediným odskokem do Asie byly tři dny v Singapuru, kde se zastavila při cestě na Nový Zéland, což je protipól Indie - jedno z nejčistších měst světa, kde je protizákonné i žvýkat žvýkačku, aby vás náhodou nenapadlo ji vyplivnout na zem...
Teprve až v letadle, odkud už nebylo úniku, Bětka otevřela Lonely Planet (cestovatelský průvodce), který jí na cestu věnovala kamarádka. A začala se seznamovat s Indií.

Dámy riskovaly už na začátku
Už samotnou cestu Petra a Bětkou zahájily riskantním společným setkáním na letišti v Dillí, kam přiletěly jedna ze Španělska a druhá z Prahy. To se kupodivu zdařilo. V plánovanou dobu se v  letištní hale setkaly. A jejich pobyt mohl začít. 
Po šťastném shledání začaly plánovat svůj pobyt. Petra chtěla část měsíce meditovat, ale to jí Bětka hned rozmluvila. „Nemá přece cenu polovinu času strávit v nějakém ašramu přemýšlením o životě. Domluvily jsme se tedy, že budeme cestovat, co to dá,“ usmívá se Bětka.  

Chaos, šok, já chcu dom!
Pro začátek měly zamluvenou jednu noc v pěkném hotelu a taxík, který je tam z letiště odveze. „Už cestou jsem si všimla, že drncáme po silnici, která snad nikdy neviděla asfalt. Všude motorové rikši, spící bezdomovci, psi, krávy a rozzářené neony jako v Las Vegas od dvou metrů výš. Nastaly první mírné obavy, ale pořád jsem se uklidňovala, že přes den to bude určitě lepší...“ popisuje první setkání s Dillím hradišťská turistka. V Grand Godwin je úslužně přivítal olivrejovaný Ind.
Ráno ovšem předčilo veškerá očekávání. „Hned před hotelem mě málem přejede rikša! Naštěstí jsem uskočila. Pod druhú rikšu. A před ní pod třetí. Hysterická čtverylka vyústí ve výkřik: Proboha, co je? Pomoc! Drapnu Peťku za ruku, zavírám oči a chcu sa nechat poslepu odvést na chodník. Chyba lávky. Chodníky nevedeme. Chaos, chaos, chaos. Nevěřím a chcu jet dom. Hned. Už hned bylo pozdě. Toto nedám,“ jsou první pocity hned po vkročení do ranního života v Dillí, kde je takový smog, že se nedá dýchat, řev, chaos, binec a smrad. Totálně se přestanete orientovat, hledáte záchytný bod, který však nenajdete. Proud lidí vás strhne s sebou a vy nemáte šanci se z toho toku lidí vymanit. Uprostřed lidského tsunami vám neustále někdo něco nabízí, protože z vás, bílého, cítí prachy. Nezkušený cestovatel je vydán napospas systému, kterému nerozumí, ale pokud chce přežít, včas by se ho měl aspoň začít snažit pochopit.

V Indii na plány hned zapomeňte
„Jdeme na nádraží, koupit si lístek na vlak do města jménem Shimla. Jak prosté. V téměř každém jiném státě bychom tak učinily, pak si prošly Dillí, večer se na hotelu sbalily a ráno v klidu vyrazily do další destinace. Ale tady to v žádném případě tak jednoduché nebude,“ pootvírá dvířka k dalším problémům Betty. Mladík z cestovky, kam turistky odkázali ke koupi jízdenek, upozorňuje, že se v nejbližších třech dnech z Dillí nemají šanci dostat. Všechny jízdenky na veškeré vlaky a  autobusy jsou beznadějně vyprodané. I když tomu Evropan jen ztěžka uvěří, po hodině pobytu v Dillí i vám bude připadat pravděpodobné úplně všecko.

„Cestovka nás chtěla poslat do Šrínagaru, nádherného města v Kašmíru, kde právě vrcholily oslavy Diwali, festivalu světel. Hodina vymývárny mozků doplněná projekcí přemalebných fotografií Šrínagaru udělala své. Holky zaplatily těžké prachy a vyklopýtaly  ven z kanceláře. Mohly jsme odletět hned zítra, krásně se ubytovat na hausbótu, užít si božského klidu v panenské přírodě a odtud sjet plynule kousek na jih a pokračovat směr Shimla. Peťka z počátku sveřepě odmítala, ale já si v hlavě přehrávala poslední chvilky z ulic Dillí a řekla jsem si, že je mně všecko jedno, hlavně  pryč pryč pryč!, popisuje počátek dalších problémů Betty, která si večer na pokoji otevřela Lonely Planet, aby si aspoň přečetla, co je ten Šrínagar vlastně je. Oči jí padly na text v rámečku. Pro mnohé návštěvníky je pobyt na hausbotu v Šrínagaru noční můrou. Dostali jsme hodně dopisů od turistů, kteří byli na hausbótech v podstatě jako rukojmí bezskrupulózních zprostředkovatelů, kteří jim odeberou pas nebo oberou o velké peníze. Většina stížností se týká organizovaných pobytů, rezervovaných v Dillí, stálo v průvodci.

„Němě podávám Peťce bedekr a zároveň k ústům přikládám flašku slivovice a dám si pár pořádných loků. Peťka tuší, že tady něco neštymuje. Po přečtení mně mlčky bere flašku z ruky a přihýbá si taky. Tak. A co včil. Výlet zaplacený, průser na dosah,“ popisuje noční překvapení hradišťská cestovatelka. To není možné, aby se odtud člověk nedostal. To prostě musí nějak jít,“ navrhuje Bětka a obě se velmi obezřetně vydávají do non stop cestovky vedle hotelu, kde zázrakem sehnaly jízdenky autobusem do Haridwaru (město, které jsme teda neměly v plánu ani omylem), odkud už to ale nebylo daleko do Rišikeše (města, které v plánu bylo). Ráno o půl hodiny dříve než je měl vyzvednout maník z první cestovky utekly s rikšou a chlapíkem z druhé cestovky, který je přivezl na zastávku autobusu.

„Autobus měl dle informací cestovní kanceláře odjíždět v 8.00. V jedenáct jsme stále v Dillí. Už jsme stihli vyměnit autobus (za horší) a zhruba 5x objet město. Nabrat lidi. Vysadit lidi. Dostat pokutu. Poumývat okna. A furt to nevypadá, že by se měla trasa jakkoliv měnit. Vyjíždíme. Po hodině stojíme půl hodiny na odpočívadle, kolem autobusu je nezvyklý šrumec, tak se ptám, co se děje. Dostává se mi odpovědi, že se řidič urazil a odmítl pokračovat v jízdě, protože autobus není zcela zaplněn (máme tam asi 3 sedadla volné). Ale chlapi ho ukecali a  jelo se dál...,“ směje se cestovatelka.

Začátečnická chyba v nejmenované cestovní kanceláři holky málem zavedla do jámy lvové. Nakonec přišly „jen“ o pár tisíc, nicméně tato uštědřená lekce je naučila mnohem větší obezřetnosti a zároveň si ověřily, že schopnost improvizace je v Indii dalším ze zásadních předpokladů k přežití.


V indickém vlaku vezmou vaše dosavadní hodnoty za své
Z Dillí tedy vyrazily do Rišikeše, poklidného lázeňského městečka v podhůří Himálaje, kde je ještě Ghanga čistá, svatý klid, příjemní lidé a čistý vzduch. Tam se zbavily obrovského nepříjemného šoku z Dillí.
Autobusem putovaly do Rišikeše, vlakem pak osm set kilometrů do Varanásí, dalším vlakem pak pět set kilometrů do Darjeelingu, Kalimpongu u bhútánských hranic a odsud letecky do Dillí, odkud měly zpáteční letenku domů. 
Jak jsme už výše zmiňovali, v Indii klasický prodej jízdenky v pokladně takřka neexistuje. Pokud si jízdenku při obrovském štěstí koupíte, zjistíte, že vlak odjíždí z druhého konce Indie - a když ji jdete vrátit, oni řeknou pardon, ale jiná jízdenka není. Prostě, musíte si na všechno dávat obrovský pozor i za cenu, že na místě zůstanete neplánovaně o dva dny déle nebo budete muset radikálně změnit trasu.
V Indii mají tři třídy vlaků, 1. třída je nejméně měsíc dopředu vyprodaná, 2. třída je snesitelná a 3. je general class, do které nikdy nelezte, neboť to je opravdový dobytčák... A právě do ní se naše dvě cestovatelky při svém pověstném štěstí dostaly.
Z Rišikeše odjely do Varanásí. „Čtyřiadvacet hodin jsme jely osm set kilometrů ve spacím voze - tři sedačky nad sebou, kde spí v průměru 8 - 10 lidí. Nejsou tam žádné dveře, všude leží, stojí a sedí lidé, velká část z nich močí pod sebe, běhají tam krysy... je to fakt něco, co si Evropan snad ani nedokáže představit. Nad hlavou jsou ve vagonu díry, kde pobíhají krysy. Mezi tebou a chlápkem z vedlejšího „kupé“ je jen mřížka. On na tebe celou dobu chrchlá a ty ani nechceš vědět, jakou nemoc má. Doufáš jen, že to nějak přežiješ,“ s odporem popisuje Bětka, která ve vlaku poprvé plakala ze zoufalství. Nejedla ani nepila, aby nemusela na záchod. Jednou to však přijít muselo. „Omotala jsem se šátkem, do nosu strčila dvě mandarinky a vydala se vykonat potřebu. Strašný zážitek! Snad nikdy nezapomenu na pohled, kdy v uličce mezi záchodky na zemi natažené dece ležela matka se dvěma miminky. U hlavy kbelík rýže - pravděpodobně v tom vlaku žili.
Takže ve chvíli, kdy tady poslouchám nářky lidí, že je tady krize, že nemají na to či ono, si vzpomenu na tuhle rodinku a všem důrazně připomínám, že se mají setsakramentsky dobře! Po takových zážitcích se člověku hodně zpřehází hodnoty,“ zjihle přiznává Bětka.

Varanásí byl nejsilnější zážitek
O posvátném Varanásí, upalování a vhazování mrtvol do Ghangy už Petra s Bětkou slyšely různé i hrůzné historky. Je známo, že největším přáním hinduisty je právě upálení na břehu Ghangy a vhození jeho ostatků do posvátné řeky.
Cesta příšerným vlakem však cestovatelky tak rozhodila, že ani mrtvoly na nádražích je nedokázaly vystrašit. „Tři hodiny před dojezdem jsem viděla na nádraží první mrtvolu nějakého dědáčka, kterou vezli do Varanásí k obřadnému upálení. Pravděpodobně s námi pak jela stejným vlakem,“ usmívá se Betty. Přijely zrovna v období vyvrcholení svátku světel Diwali, kdy se do už tak přelidněného Varanásí na oslavy každoročně sjede půl Indie. Úzké uličky s neuvěřitelným množstvím krav a buvolů jsou totálně ucpané. Gáthy (schody u Ghangy) i lodičky jsou plné lidí.
„Tam se odehrává běžný život - je to něco tak krásného a zajímavého, že to až hlava nebere. Funguje to stejně tisíce let, další tisíce to bude úplně stejné a nikdo nemá šanci na tom něco měnit. Tam bych byla schopna procházet se celé měsíce a nechat se unášet neexistujícím časoprostorem...“ 
Na kremačních ghátech probíhá spalování těl zabalených do barevných tkanin a prolíná se s obrázky všedního dne, tu si lidi čistí zuby, tam si Indky myjí dlouhatánské vlasy, někde si perou šaty, jinde kluci skáčí šipky do Gangy, většina z nich vykonává ranní očistu, tzv. púdžu, chlapi plaví buvoly, jezdí na lodičkách,... přesto je to všechno přirozené a koloběh života se vám roztáčí přímo před očima.
„Nechci vědět, co je na dně řeky, ale přesto je to úžasně krásné. Normálně by se Evropanovi zvedl žaludek, pokud by jeho první kroky zamířily právě sem. Ale z vlastní zkušenosti vím, že čím déle v Indii pobýváš, tím lépe všechno chápeš (nepochopíme to sice nikdy, ale záhy přestaneme to dění kolem soudit). Dění kolem tě úplně vcucne a principy a zásady, které v sobě máš nastavené, jdou úplně stranou a nakonec se s tím vším kolem ztotožníš,“ v myšlenkách se Bětka zase vrací do Indie. A svátek světel? V něj všichni obrovsky věří, je to ryzí a neturistická záležitost. „Život u Gangy byl můj nejsilnější zážitek z Indie,“ přesvědčivě dodává Bětka.

Anděl při nás stál...
Z Varanásí obě kamarádky čekal přesun do Darjeelingu. K přesunu musely opět bohužel využít vlak. Po zkušenostech z minulé cesty se rozhodly udělat absolutní maximum pro to, aby nemusely jet třetí třídou aneb generali class. Měly obrovské štěstí. Přímo v nádražní kanceláři pro cizince zakoupily jízdenky do druhé třídy a pobyt v posvátném městě si užily o to klidněji.
Odjezd však s sebou přinesl poslední hysterickou třešničku na dortu, možná jako vyvrcholení průšvihů před poklidným závěrem indického pobytu. Opojené úžasným zážitkem ze svátku světel v podvečer dorazily na nádraží za městem. Tam zjistily, že jejich vlak má čtyři hodiny zpoždění. „Čekárna pro matky s dětmi - otřesný smrad, podlaha celá pročuraná. Nádražní peron plný krav a děr, ze kterých vyskakovaly krysy. Jinak kolem stovky chlapů, kteří po tobě pořád čumí. Nejrozumnější je v rámci možností splynout s davem a neupozorňovat na sebe. To nám radili i místní,“ teď už s nadhledem popisuje cestovatelka.
Nakonec po takřka osmi hodinách zpoždění přijel vlak. Ovšem na úplně jiné nástupiště, než měl. „Běhaly jsme kolem třicet vagonů dlouhého vlaku a hledaly naši druhou třídu. Beznadějně. Hledání komplikovali spící Indové v chodbičkách, kvůli kterým se nedaly otevřít dveře do vlaku. Hrozné,“ vtahuje do nádražní atmosféry.  
Ujede ten vlak, nebo neujede? Absolutní hysterie. Do toho policisté mlátí dlouhými palicemi na dveře vagonů, aby donutili cestující uvnitř otevřít je.
Konečně jim ukázali, kde je řazená druhá třída. Uhoněné, zběsile pobíhající s bágly od vagonu k vagonu, je policajt špatnou angličtinou a hlavně palicí nahnal do vlaku, že to mají ke své třídě proběhnout vnitřkem za jízdy. Prý je čtyři vagony před nimi. 
„Vběhneš do vlaku a zjistíš, že jsi v dobytčáku. Nejdřív ti ujede bota na kaluži moči a ty dostaneš naprostý amok při představě, že dalších patnáct hodin strávíš přesně tak jako minule! Začneš jako o život zdrhat ke svému místu přes spící lidi, zakopáváš o ně, o děti, o jejich batožiny, sprostě nadáváš a brečíš... než dorazíš k cíli oddělenému zamčenými dveřmi. Vlak už houká. Z posledních sil anglicky ječím na procházejícího policistu s vysílačkou, ať okamžitě zastaví vlak, že musíme na naše místa proběhnout venkem. Anděl při nás stál. Policista vlak opravdu zastavil, my jsme přeběhly do vedlejšího vagonu, kde na nás čekala v kupé naše lehátková místa. Zázrak!!!  

       
Kterak přežít cestování po Indii jakžtakž bez úhony?
Udělat všechno pro zajištění co nejkomfortnějšího transferu z místa na místo. Pokud máte peníze, tak rozhodně letadlo. Když je však nemáte, pokuste se nějak si zajistit jízdenku do první, nanejvýš druhé třídy vlaku. Pokud ani to není možné, musíte se obrnit velkou odvahou a naprostou trpělivostí. A držet se hesla: Jestli přežiju toto, pak už přežiju všechno.    
                                
P.S. Na zážitky z Himálaje už bohužel nemáme prostor, nicméně pokud máte zájem o obšírnější popis indického putování, na internetu se vám nabízí nepravidelně aktualizovaný blog alenkavrisisivu.blogspot.cz.
Případně můžete přijít v úterý 2. dubna od 17.00 do Felixova sálu jezuitské koleje na přednášku Alžběty Šáchové o Indii, kterou organizuje Informační centrum pro mládež.


autor: IVA PAŠKOVÁ

Galerie

TOPlist