Bez školy dětem chyběla sociální interakce, chyběl jim řád!

Bez školy dětem chyběla sociální interakce, chyběl jim řád!
Foto: RC Akropolis
Uherské Hradiště Zajímavosti 13 / 04 / 2021

Právě dnes se vrátí všechny děti do školních lavic! Jak půlroční absence zamávala dušičkami dětí, na to jsme se zeptali dětské psycholožky Lenky Rašticové z Buchlovic, která od roku 2013 působí v poradně pro rodiče a děti v Akropolis v Uh. Hradišti a zároveň 11 let pracuje jako školní psycholožka, nyní v ZŠ Tupesy.

Co bylo pro vás osobně nejtěžší za poslední rok pandemie?

Když jsem nad tím přemýšlela, tak to bylo několik věcí. Neustále přeorganizovávat práci a rodinu, aby vše nějak fungovalo. Ruku v ruce s tím šlo téma, jak udržet psychickou stabilitu svoji a svých blízkých. To byla témata týkající se toho venku, mimo mě.

A sama v sobě jsem si ujasňovala: Jak zvládnout úzkost z něčeho neznámého, život ohrožujícího. A jak se vyznat v nastavovaných nařízeních, když některá pozbývala zdravého rozumu.

S jakými problémy se na vás psychology v současné době rodiče nejčastěji obrací?

Asi nedokáži zachytit všechny obtíže, ale budu vycházet ze svých  zkušeností školního psychologa a ze své terapeutické praxe.

U dětí školního věku jsou to otázky: Jak přimět, motivovat dítě, aby pracovalo a plnilo si povinnosti? Jak zvládnout agresivní výbuchy svých dětí? (které podle mne souvisí s nejasností, nepředvídatelností, nenormálností běžného života) Proč se dětí předškolního a mladšího školního věku v noci stále budí, proč nechtějí spát ve své posteli, vždyť už to uměly? U starších a dospívajících jsou to témata moci a bezmoci, úzkostných stavů a depresivních nálad.

Existují jednoduché metody, kterými uzavřené dítěte tzv. odblokujete?

Pokud je někdo zablokovaný, hledám, proč zrovna použil tento způsob ochrany. S čím tato obrana souvisí. Abych nad tím mohla přemýšlet, pátrám, zda již někdy tuto „blokádu“ použilo. Může to být dítě, které těžce neslo rozvod rodičů. Může to být dítě, které v raném věku zažilo hospitalizaci v nemocnici… Dokud nevím a nerozumím tomu, proč tuto strategii používá, nelámu ji násilím. A můžu tomu porozumět jen ve spolupráci s dítětem a jeho rodiči. Proto také ráda používám neverbální techniky k vyjádření vnitřních stavů - práci v pískovišti, práci s kartami, imaginaci.

Platí stále: jací jsou rodiče, takové je dítě?

Platí stále, že bezpečí dítěte je velmi často určováno tím, jak bezpečně se cítí jeho rodiče.

Většina z nás, dospělých, nikdy nezažila podobnou situaci, situaci ohrožení života, ale ani takové omezení běžného fungování. Myslím, že většina z nás měla v určité chvíli co dělat sama se sebou.

Lockdown přinesl rodičům více času na jejich děti. Myslíte, že toho rodiče využili?

Někteří ano, někteří ne. Někde rapidně vzrostlo napětí v domácnosti a i linky důvěry zmiňují nárůst domácího násilí.

Proč?

Je to jako ponorková nemoc. Rodiny, které nebyly zvyklé trávit spolu tolik času, najednou musely být spolu zavřené v domácnosti. Významnou roli dle mého také hrálo, zda rodiče měli zajištěnou práci a výplatu, či naopak museli řešit existenční problémy. A také je dobré si uvědomit, že jinak lockdown vypadá v domečku se zahradou na vesnici, jinak v malém bytě v 2+1 v paneláku. Těch proměnných je mnoho.

A pozitiva?

Jsou ale i rodiny, kde se začaly více hrát stolní hry nebo se společně sledovaly seriály či pohádky. Někde se začalo více vařit a experimentovat v kuchyni, jinde přibyli domácí mazlíčci.

Jaké nejčastější chyby rodiče dělali?

Víte, těžko říct, co je největší chyba. Možná bych k tomu přistoupila více obecně, kde se pohybujeme na kontinuu: přílišná volnost - postarej se o to sám, anebo přílišná přísnost - tlak na děti a na výkon, na dodržování všech možných a někdy nesmyslných pravidel.  Oba póly jsou špatně, ale to platí i ve výchově, když není pandemie.

Takže žádná konkrétní se vám nevybavuje?

Možná jedna specifická chyba mne napadla. Rodiče, kteří se nechali zaplavit vlnou informací a dezinformací a stále žili a řešili jen novinky ze zpráv ohledně pandemie, mohli ve svých dětech zvýšit úzkostnost. Jedno ze základních doporučení bylo selektovat informace, snažit se udržet denní režim, jak je to jen možné.

Jak ale pohlídat denní režim třeba u desetiletého dítěte, s kterým rodiče nemohou zůstat na OČR?

V tomto věku je dítě schopné být samo doma, ale ne dlouhodobě. Největší nebezpečí vnímám v odtržení se od reality a v úniku do  virtuálního světa. Už dnes víme, že vzrostlo množství dětí závislých na internetu.

Projevilo se to nějak? 

Bylo zajímavé sledovat, jak se některé děti proměnily ve fungování. Některé děti, které ve škole excelovaly, najednou v domácí výuce byly ztraceny. Chyběl jim řád z venku nastavený a samy si jej nedokázaly vytvořit. Jiné děti, které nebyly ve škole až tak vidět, si doma udělaly svoje pravidla a jely podle svého časování a distanční výuka jim vyhovuje.

Čím dál častěji slýcháme od dětí větu: Už chci zpátky do školy!  Jak moc bez ní trpí dětská psychika?

Dětem chybí sociální interakce. Chybí jim řád. Školy postupně vypracovaly nějaký způsob pravidelného fungování. A to si myslím vneslo trochu řád alespoň do dopoledních hodin.

Děti jsou však více unavené neustálým sledováním hodin online. Klesá jejich pozornost. Určitě schopnost zapamatovat si a uložit informace do dlouhodobé paměti je narušena.

Co si naopak děti odnáší z distanční výuky, je rychlejší používání technologií a také vzájemná spolupráce např. při písemkách či domácích úkolech…

Bohužel distanční výuka rozevřela nůžky mezi dětmi ještě více v tom, jak kdo stíhá v učení, jak je připraven. V každé třídě jsou děti, které jsou mimo kolektiv, a distanční výukou se ocitly ještě více mimo.

Děti se většinou těší do školy, ale to těšení je provázeno i strachem. Ten se týká především znalostí: zase budou písemky, všichni učitelé budou chtít získat známky. Doma mi radili rodiče, spolužáci, sourozenci, ale ve škole na to budu sám.

Proto je důležité tento přechod dobře zvládnout a je důležité, aby tato situace nastala a děti zjistily, že ji přežijí, že ji zvládnou. Chození do školy také klade nároky na dřívější vstávání, docházení, popř. dojíždění. Já se právě naopak setkávám čím dál víc s názorem dětí, že už si zvykly a budou se muset přemáhat. S kamarády, které chtějí vidět, se stejně vidí i naživo.

Komunikujete s řadou rodičů. Připadá vám, že školy byly alespoň ve druhé vlně připraveny na distanční výuku?

Ano, setkávám se s rodiči z různých škol. A musím říct, že povětšinu rodiče říkají, že školy byly lépe připravené. Nejen vybavením počítačů pro učitele, popř. i pro žáky. Ale sjednotila se i platforma, kde děti dostávaly úkoly a kde probíhala komunikace s rodinou. Zdá se mi, že největší rozdíl mezi školami je v počtu online hodin, množství zadávané práce a také v tom, které hodiny se učí a neučí, třeba výtvarné a hudební výchovy.

Komunikuji také hodně se školními psychology. Vyměňujeme si zkušenosti a musím říct, že v poslední době je na některých školách také kladem důraz na neformální setkávání se žáky. Myslím tím, pravidelné zavedení třídnických hodin, kde si žáci mohou volně popovídat.

Shrnula bych to asi tak, že vyučovací hodiny už nějak fungují, ale co chybí, jsou přestávky. Neformální setkání s žáky a s učiteli.

Jak si může pomoci rodič, který už toho má lidově „plné zuby“?

Tady bych se řídila heslem: sdílená bolest, poloviční bolest. Určitě bych doporučila si s někým popovídat. Já třeba říkám klientům, kteří  se na mne obrátili, že je to situace krizového managementu. Nelze moc plánovat dopředu, je třeba žít teď a tady.

S klienty pracujeme na uvědomění si vlastních zdrojů - odkud čerpám sílu - a vědomě to dělat. Další téma je téma hranic - uvědomit si, co můžu ovlivnit a co již ovlivnit nemůžu. A co vnímám jako důležité, je, udržet si nějaký provozní řád. A určitě je důležité obklopit se lidmi, se kterými je vám dobře. A naopak vyhýbat se těm, kteří vás vyčerpávají.

Aby toho byl člověk schopen, musí si umět vytvořit nějaký nadhled. A když je člověk do toho moc ponořen, kdy už má všeho „plné zuby“, tak to sám nedokáže. Tehdy je dobré někoho oslovit, kdo mu s tím pomůže. Vznikly různé iniciativy - linky důvěry, poradenské portály, kde můžete anonymně požádat o konzultaci.

Musím ocenit i nabídku pojišťoven, které zareagovaly a nabídly v rámci svých preventivních programů několik hodin psychoterapie hrazené pojišťovnou i u soukromých terapeutů. Sama jsem byla překvapena, kolik lidí se ozývalo, že této nabídky chtějí využít.

Necítíte, že sobectví ve společnosti vedlo během pandemie k zesílení domácího násilí?

Vidím více tlaku, napětí, úzkosti, nejistoty. Celkovou situací bylo ohroženo mnoho našich základních jistot. Na ohrožení, a tedy zvýšené tělesné napětí můžeme reagovat třemi způsoby. Utéct, bojovat, nebo zamrznout. Utéct nemůžeme, bojovat - projevit agresivitu - ano, někteří to udělali doma nebo na náměstí. Anebo můžeme zamrznout. Ze zamrznutí vznikají psychosomatická onemocnění. Chvíli se to dá vydržet, ale to, kolik kdo vydrží, záleží na naší odolnosti, které je nám nějak daná geneticky a výchovným stylem, a taky na odvaze vyhledat pomoc.

Vzrostlo výrazně i sebepoškozování dětí?

Co je sebepoškozování? Je to řezání? Nebo je to i únik do virtuální reality?  Je to třeba problematika mentální anorexie - poškozování vlastního těla nejedením? Já sama jsem se výrazně s nárůstem řezání nesetkala. Ale co se mi více objevilo u dospívajících, je problematika zajídání, přejídání nebo naopak anorektického chování. U chlapců více vnímám vyhýbavé a únikové chování.

Nuda, hledání zábavy u druhých, to bývá přeci nejkratší cesta ke drogám. Vidím to zbytečně moc černě?

Víte, zase bych se na to dívala trochu z jiné perspektivy. Někdo dokáže fungovat na základě podnětu z venku, někdo má impulsy v sobě. Ten, kdo má vnitřní zvědavost, může čas lockdownu využít k učení se novým věcem - vaření, focení, běhání, otužování, hře na kytaru, učení se novému cizímu jazyku atd. Alespoň já od některých dětí ve škole slyším, co mohou dělat a normálně by na to neměly čas.

Dětí, ale obecně všichni lidé zvyklí převážně na řízení jsou v ohrožení. Je to jakási závislost v širším slova smyslu. Závislost není jen na drogách, ale i na práci, na potřebě být stále s někým. Potřebuji něco nebo někoho, abych se cítil celý, šťastný, plný.

Možná o to víc si jako školní psycholog uvědomuji potřebu podpory a rozvoje tvořivosti, kreativity. Mluvila jsem o tom i s učiteli. Ano, děti podávají výkony, jsou známkovány, tak je postaven náš školní systém. Ale můžeme jim pomoci se rozvíjet i v kreativitě, mohou se projevit i jinak než výkonem z matematiky či jiného předmětu. A v tom vidím velkou moc a potenciál škol, učitelů, školních psychologů. Pojďme dětem pomoci udržet řád i nějakou práceschopnost, ale pojďme i v této době hledat tvořivost, originalitu.

K čemu se dnešní děti tedy uchylují, když už tzv. nevědí kudy kam?

To je asi jednoduchá odpověď: k tomu, co mají po ruce a nedá to moc práce. K počítači, mobilu.

Už před pandemií bylo poukazováno, že začíná být velmi těžké dnešní děti odtrhnout od virtuální reality. Myslíte, že to bude, až se vrátí děti do škol, ještě horší?

Pokud budou ve škole, tak sociální interakce mezi spolužáky je rychle vrátí do reality…

Naopak si myslím, že někteří učitelé udělali kus práce na sobě a své počítačové gramotnosti a mohou děti více vtáhnout, obměnit výuku. Vznikly „únikové hry“ z jednotlivých předmětů, které děti hrají a přitom si opakují třeba vyjmenovaná slova. Děti mohou aktivně vstupovat do různých prostředí vytvořených učitelem, komentovat, doplňovat.

Může to být jeden z přínosů této doby, že se právě tyto dva světy - učební a virtuální, propojí. Dokážu si představit, když bude část třídy nemocná, že učitel bude výklad nového učiva současně přenášet online dětem domů.

 A poslední otázka. Jak se tato doba jednou projeví na vztazích u dětí, které jednou dospějí? Máme se bát o budoucnost svých potomků?

Víte, co jsem se naučila od dětí? Že ony vědí mnohem víc než my. Když se jich naučíme ptát a hledat s nimi, co se to děje, nebudou ztraceny ony ani my. Jediná podmínka je - mít na ně čas, nebát se věci pojmenovávat a bavit se o nich.

Vlastně je tu ještě jedna důležitá věc: úkolem nás dospělých je být „kontejnerem“ - umět unést dobré, ale i to zlé, náročné. A současně jim dávat hranice a pravidla. Když děti vidí, že my to zvládáme a zvládneme, i ony budou mít víru, že to jde zvládnout. A když nás dospělé někdy přepadnou chmury, nebojte se požádat o pomoc. Sama mám v mobilu alespoň dva kolegy psychology, kterým bych zavolala.

Co se snažím všem předávat, je, že nikdy nemusí být člověk sám. Že změna je možná, jen to stojí trochu odvahy něco změnit. Že z kamenů, které se nám připletly do cesty, můžeme postavit pevný základ domu. Nebo si o ně skopnout palec a nadávat. Vždy máme volbu!

autor: Pavel PAŠKA

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace