Bezobřadové pohřby, smutná realita dnešní doby!

Bezobřadové pohřby, smutná realita dnešní doby!
Foto: archiv
Hluk Zajímavosti 21 / 04 / 2021

Muž mnoha tváří, profesí, koníčků - Pavel Habarta z Hluku. Pohřebák, muzikant, řidič a nově také motorkář a děda hluckého krála.

Pandemie narušila kulturnost pohřbívání

Má majitel pohřební služby v této nelehké době vůbec čas na nejbližší? Úmrtnost letí v covidové době strmě vzhůru a každý si myslí, jak si „pohřebky“, potažmo hrobníci mnou ruce z množství zakázek. Je tomu tak?

 Opravdu pohřebním službám a hrobníkům nastaly zlaté časy?

Hrobařům rozhodně ne. Mají opravdu hodně práce. Stejně tak lidé v pohřebnictví se nezastaví. Musíme daleko více organizovat práci. Nemít přeplněný „chlaďák“ těly, precizně připravit nebožtíka pro obřad, zajistit pro pozůstalé co nejlepší servis a nic nepodcenit.

Kromě chladicího zařízení potřebuješ i mražák. K čemu? 

Zákonnou dobou pohřbení je sedm dnů, takže pokud si někdo naplánuje pohřeb až 10 dní po úmrtí, musíš tělo zamrazit. Termíny si určují pozůstalí po dohodě s farářem nebo pronajímatelem obřadní síně, po dohodě s kanceláří pohřební služby.

Takže se nezastavíš?

Práce je od rána do večera. Někdo by se až divil, kolik času trávím v práci. To nepočítám noční výjezdy.

Naštěstí mám tři kanceláře - v Nivnici, Hluku a v Uh. Hradišti - s vyřizovatelkami, které nám nesmírně pomáhají. Zaměstnávám velmi šikovné květinářky. Po mém boku pracují Marek se Zaňou, takže to všechno zvládáme de facto v osmi lidech. 

To není moc. Tolik pohřbů zvládneš jen s jejím hrobařem?

Náš hrobař kope jen v Hluku nebo v Dolním Němčí. Jinak si najímáme dvě externí, profesionální firmy. Teď je tolik práce, že bychom to neměli šanci stíhat.

Čím si vysvětluješ současný raketový nárůst ppčtu nebožtíků?

Křivka sice letí nahoru, ale musíme se na situaci podívat z několika úhlů. První je demografická křivka. Druhým faktorem je roční období.

Přes podzim, zimu a začátek jara je každoročně vyšší úmrtnost. Důvodem jsou změny počasí, málo sluníčka, více depresí. Březnem nebo dubnem to končí, i když se to vloni nestalo. Až v létě úmrtnost zpomalila, jakmile lidi odjeli na dovolenou. Podzim byl extrémně silný, stejně jako začátek tohoto roku.

A co říká demografická křivka?

Pro nás je důležité sledovat křivku úmrtnosti. Zde hraje roli několik faktorů a nesmíme hned všechno svádět na následky pandemie.

Až 360 tisíc lidí zemřelo v koncentračních táborech. Za války se nedělaly děti, takže v období po revoluci tyto ročníky chyběly a počty nebožtíků byly menší. Moje babička se narodila na začátku minulého století a umřela v devadesáti třech letech. Když jsem rozjel pohřební službu v roce 1991, běžně jsme pochovali ročníky 1892.

Když se vrátíme k první světové válce. Výpadek novorozenců byl krytý počtem dětí v rodinách. Pět, sedm, klidně i osm. Přišla první republika - zlatý věk, jenomže tyto silné ročníky teď doznívají. Druhá světová válka, nástup komunismu a restrikce v padesátých letech. A až do období Husákových dětí byl půst.

Tohle všechno ovlivňuje nárůst počtu nebožtíků. My to musíme sledovat a přizpůsobovat se.

Takže lidé umírají hlavně stářím?

Ano. Za poslední rok odešlo hodně osmdesátníků a lidí přes devadesát let. Pamatuji si, že donedávna umřel maximálně jeden devadesátník měsíčně.  

Přišla pandemie a s ní i virem zasažení nebožtíci?

Víme, že je tělo covidní, což je ta lepší varianta, protože nám to nemocnice sdělí. Když jedem v noci pro nějakou babičku, která umřela doma, nemá kdo vám to říct. Záchranka ani koroner to neví. Často pracujeme s tělem, aniž máme jakékoliv informace.

Nemáš strach o sebe nebo své zaměstnance?

Z covidu já osobně strach nemám, beru život jaký je! Ale vozíme podstatně nakažlivější nemoci, než je covid, mnohdy se k tělu ani nedostaneme.

Vozíme těla s Creutzfeldt-Jakobovu nemocí, lidově nemocí šílených krav, do Prahy na speciální pitvu. Poté tělo dostaneme ve dvou vacích do rakve. Zašroubujeme ji a hotovo! Nikdo se těla nesmí ani dotknout, je neskutečně infekční. A nejedná se o výjimky. Tato nemoc se objevuje hlavně u řezníků nebo v řeznických rodinách. Občas tu přes generaci na několik let usne a pak se zase v plné síle projeví. Dříve se totiž krávy netestovaly jako dnes, takže spousta lidé nosí virus v sobě, aniž by o tom věděli!

Jsou další nemoci "horší" jak covid?

Všechny typy žloutenky. Přímo v nemocnici dostaneme tělo s příkazem: neotvírat, takže z mého pohledu pracujeme i s horšími nemocemi...

Já osobně covid považuji za zmutovaný vir chřipky, ale neberu ho na lehkou váhu.

Rozdíl mezi covidním a necovidním tělem neuvidíš. Vždy pracujeme v ochranných prostředcích, všechno dezinfikujeme.

Kde nejvíce odebíráte nebožtíky?

Jezdíme do nemocnic ve Zlíně anebo v Brně, ale nejvíce zesnulých vozíme z Uherskohradišťské nemocnice, domovů důchodců a LDN Uherský Brod.

Zasáhla nějak do tradice pohřbívání pandemie?

Rozhodně. Kulturnost pohřbívání covid hodně narušil, i zákonným způsobem. Lidé nechodí na pohřby, což jim znemožnil zákaz pohybu i stálé vyvolávání strachu. 

Ctíme kulturnost i v této době! Snažíme se i covidní pacienty nepochovávat v igelitových vacích, ale připravíme je na důstojnou cestu na onen svět.

Třicet roků děláš v pohřebnictví. Jak se změnila přání pozůstalých?

Vzhled k tomu, že žijeme na moravském Slovácku, kde jsou tradici dodržovány a lid je křesťansky založen, tak se de facto nic nemění, spíše doplňuje. Klasický pohřeb s uložením do hrobu stále vede.

Nicméně v dobách, kdy jsem začínal, byly v okolí Hluku jedna dvě „kremačky“ za rok, dnes je to půl na půl.

Změnila se různá přání, jiné jsou výzdoby zesnulého.

Vzpomeneš si na poslední, opravdu výjimečné rozloučení?

Pochovával jsem mladého muže z Prahy, který se narodil v Uh. Hradišti. Byl pilotem, takže jsme na rakev montovali maketu tryskáče.

Jeho partnerka nás požádala, zda by si celou přípravu těla nemohla udělat sama. Jelikož pracuje jako pečovatelka, umožnili jsme jí to.

Postarala se o řeč, vlastně vedla celý obřad, jehož stream je k vidění na internetu. Pustili jsme jim jejich zamilovanou písničku, kterou živě doprovázela děvčata z Hluku.

Jejím přání bylo doprovodit rakev na kremaci. Odjela s ním v pohřebním autě a jakmile ji pracovníci krematoria předali urnu, dali si ji do tašky a odjela vlakem nazpět do Prahy.

Z organizačního hlediska to bylo velmi náročné rozloučení.

Moc pěkné, přesto, je něco, co tě nepříjemně zasáhne?

Když pohřbíváš mladé lidi, třeba čtyřicátníka, otce od rodiny. Práce s rodinou je dost náročná. Chápeme, že je pro ně obrovská ztráta - tatínek, manžel, otec od dětí, živitel rodiny... ale vyřešit se vše musí. Čekáme, až jsou pozůstalí schopní komunikovat.

Když je někdo dlouhodobě nemocný, postupně se na odchod připraví, ale když v momentě přijde infarkt, je to pro všechny obrovský šok.

Každá rodina to nese jinak a nechce se s tím smířit. Naštěstí mám vynikající vyřizovatelky pohřbů, které tyto situace psychologicky zvládají a umí jednat s lidmi. Na prvním místě je vždy klient. Jsme v pozici, když musíme pohřeb vyřídit.

A když odejdou oba manželé?

Před nedávnem v jeden čas umřeli v nemocnici oba manželé, ale to se stává výjimečně. Spíše odejde jeden a do týdne i druhý. U starších manželů se toto stává celkem často.

Smutné. A hromadná úmrtí jsi také řešil?

Bohužel. Před šesti lety nám volala policie a chtěla, abychom jako pohřební služba řešili masakr v Brodě.

Kvůli velkému zájmu médií se nakonec rozhodlo, že všechny nebožtíky nepovezeme k nám, ale do Olomouce. S převozem nám pomáhala druhá pohřební služba.

Kolik teď vlastně stojí pohřeb?

Kolem patnácti tisíc, plus květinová výzdoba a plus výkop hrobu.

Když si pozůstalí vyberou levnější rakev a jedeme na spálení, dostanou se k dvaceti tisícům. Když budou chtít dražší rakev a několik živých věnců, tak kolem třiceti tisíc. Je to strašně individuální.

Rodina si objedná kompletní služby, takže ještě musíme tělo navézt do kostela, vyvézt, spustit do hrobu.

Hovořit o průměrné ceně pohřbu je zavádějící. Každý klient má svá přání. Třeba dubovka se zinkovou půlvložkou, která je povinná do hrobky a je výrazně dražší, ale je častěji přáním i při položení do hrobů.

 A pokud příbuzní na pohřeb nemají, nebo nebožtík příbuzné nemá, kdo poslední rozloučení zaplatí?

Pohřeb je na státní útraty nebo doba covidová zavedla tzv. bezobřadové pohřby, protože lidi nemůžou nebo nechtějí jít na pohřeb. Levnější varianta je kolem třinácti tisíc. Další možností je, že rodině dodáme urnu a ona už si udělá mši nebo rozloučení.

S covidem vyskočil počet bezobřadových pohřbů a s nimi i spotřeba bezobřadových rakví.

Před třemi lety se objevila nová funkce koronera. Je přínosná?

Ano, uvolňuje ruce záchrance. Ta přijede jen v případě nejasnosti kolem úmrtí. Jinak vyšle koronera, což je lékař, který obstará tělo, vypíše papíry a přivolá pohřební službu, která zaveze zemřelého do chladicího zařízení nebo podle okolností na zdravotně bezpečnostní pitvu.

V našem kraji funguje jen jedno krematorium. Stačí to v dnešní době?

Ano, i když doba covidová přinesla jistě problémy. Ve Zlíně máme jedno pěkné, čistě a moderní krematorium, kde před nedávnem spustili novou pec.  I když v této náročné době měli hraniční období, nedostali se do problému jako například v Ostravě. Tam nebožtíky nestíhali pálit a muselo jim pomoci soukromé krematorium na jihu Moravy.

Kde bereš energii pro tuto práci?

Měl jsem štěstí na lidi, a taky mě tato práce nabijí…

 Koho srdci blízkého jsi odvezl na pravdu Boží?

Moje rodiče, kteří zemřeli tři týdny po sobě. Taky velmi dobré kamarády - muzikanty. Petra Opočenského z Gongu, kde jsem léta hrával na bicí. Před měsícem i kolegu z Invencí Lorda. Bylo to pro mne velmi osobní. Na mém prvním kšeftě v hale v Kunovicích mi totiž půjčil svoje bicí.

Některé kamarády nejenom vyprovázíš na poslední cestě, ale také odvážíš. Kudy vedla tvoje cesta k volantu?

Vyučil jsem se jako opravář zemědělských strojů v Uherském Brodě a Starém Městě. Tady jsem si udělal řidičák a po ročním působení v JZD Dolňácko v Hluku jsem nastoupil do ČSAD Uh. Hradiště. Prošel jsem si kolečkem od avie přes tatru a náklaďáky až k autobusu.

Více jak linky jsi miloval zájezdy. Proto sis pořídil vlastní autobus?

Chtěl jsem dál vozit folkloristy po celé Evropě. S Dolinou, Cifrou, Olšavou, Kohútkem, Lintavou, Kunovjanem...  A taky… Z každé z cest mám i pohřební zážitky. Navštívil jsem několik obecních a městských hřbitovů, byl jsem účasten dvou pohřbů a navštívil desítky evropských kostelů a katedrál. Vždy jsem vhodil jedno euro do kasičky za šťastný návrat.

Proč zrovna s folkloristy, vždyť jsi rocker?

Folkloristé jsou výborná parta a díky nim jsem poznal moc pěkný svět. Folklor ke Slovácku patří, nejsem vyhraněný bigbíťák. Mám rád i dechovku, poslechnu si vážnou hudbu.

Folklor je naše vynikající deviza, kterou vyvážíme do Evropy i celého světa, a moravský folklor dělá dobré jméno našemu kraji i s flaškou slivovice.

 A ty jsi někdy chodil v kroji?

Od malička! Dokonce mne Jožka Polách rok učil hrát na housle. Mám školu od Šopíka. Bohužel v té době jsem tu krásu tak necítil. Pochopil jsem až na stará kolena, že to byla chyba.

Se Šarovcem jsem začínal na rozdělené bicí a jako krojový doplněk. Vzpomínám si, jak jsme na Kmochově Kolíně hráli na několik místech. V kroji jsem řídil autobus, buben ležel vedle mne. Vždycky jsme vyskočili, odehráli a zase jeli dál...

Takže si kroj oblečeš, až tvůj vnuk pojede příští rok za hluckého krále?

Určitě. Je to úplně nádherný pocit, když vím, že náš Marek bude králem. Slivovice je nachystaná, doteď ji neměl kdo vypít. Vnuk je šikovný kluk, který má tah na branku i do života.

Proč ty jsi někdy nebyl král?

I k tomu se musíš propracovat a já jsem v té době ještě neměl folklor objevený.

V naší rodině hrával praděda i bratr na bubny, tak jsem začal taky a v cimbálovce tento nástroj nenajdeš.

V této době se začaly formovat kapely jako Gaston a Galaxie. To byla moje parketa. V nich jsem hrával až do roku 1984. Pak jsem odešel na vojnu do Martina a Levic. Jako instruktor řidičů tanků.

Po vojně jsem nastoupil do obnoveného Gongu. Dodnes vzpomínám na Petra, vůni startek a láhve bourbonu.

Ale Gong je mrtev, za bicí tedy už nesedneš?

Začínám znovu. Zrovna minulý týden jsme měli zkoušku na nádraží v Kunovicích s novým uskupením. Nemáme název a z kolegů znám dobře jenom basáka Doda, s kterým jsme řadu let hráli právě v Gongu. Byla to naše první společná zkouška. Zbytek kapely už měl nazkoušené.

Jedeme blues, budeme se realizovat znovu. Pořad se něco děje!

Proto sis na stará kolena koupil mašinu?

Byl to můj sen. Pořídil jsem si choppera Yamahu Virago a jezdím.

Mnoha lidem to připadá divné, když jsem několik takových rozsekaných motorkářů odvezl, ale já jsem člověk, který se nebojí. Co se má stát, se stane.

Sednu na mašinu, v klidu si projedu Buchlovské hory, zajedu si na Javořinu nebo si zakouřit ke Kuželovskému mlýnu. Už jsem ve věku, kdy nezávodím, jen si to užívám.

autor: Pavel PAŠKA

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace