Buchlovická dechovka slaví 80. jubileum

Foto: archiv DH Buchlovjané/Václav Raštica  /  DH Buchlovjané chodívá každý rok v čele hodového průvodu.

Před osmdesáti lety se bez vesnické dechovky neobešla žádná větší či menší sláva. Muzikanti s trumpetou, klarinety, heligonkou či baskřídlovkou odjakživa vyhrávali na svatbách, pohřbech, hodech, poutích a dalších významných událostech, které se během roku na vesnicích odehrávaly.

Někde byla jen dechovka, jinde se našla i cimbálovka nebo swingová, taneční či jazzová sešlost. Dříve totiž nebyl život tak uspěchaný a lidé se ve chvílích volna dokázali bez problémů scházet, bavit, tančit a s muzikanty zpívat až do ranních hodin.

V Buchlovicích tomu nebývalo jinak. Svého času tady působila hned tři hudební uskupení - smyčcový Strajch, složený z mnoha hudebníků, pak Tamburáši, které vedl sám hoteliér Eduard Malý, a malá dechovka Karla Svačiny, která měla málo členů a pomalu skomírala. Po válce tedy Antonína Huťku (houslista a klarineťák) napadlo, že by mohli dechovku zachránit náborem nových členů. S ostatními muzikanty z kapely se dohodli, že případné zájemce budou soukromě vyučovat. Nechali vybubnovat výzvu, vylepili plakáty a netrpělivě čekali na odezvu. Všechny tehdejší členy (Tondu Huťku, Ludvíka Skládala a Tondu Kašpárka st.) pak velmi mile překvapilo, že se přihlásilo pětadvacet adeptů.

Všichni přihlášení by velmi rádi muzicírovali, ale s nástroji byl u některých problém. V kapele se tedy domluvili, že honorář za první dvě taneční zábavy investují do chybějících nástrojů. Antonín Huťka na ty časy vzpomíná rád. „Musím říct, že jsme si s klukama z kapely mysleli, že to ti mladí velice rychle zabalí. Rozdělili jsme si je podle nástrojů a dávali jim doma hudební lekce. Bavilo nás to, hudebním nadšencům to šlo celkem slušně, a tak jsme už zanedlouho zkoušeli hrát lehčí skladby všichni dohromady. Většinou jsme se v neděli odpoledne po požehnání scházeli u Skládalů na Lhotce, kde se mladí učili na dvoře a v humnech také při hraní pochodovat. Byla to dřina, ale také sranda, když na to tak vzpomínám,“ potvrzuje Antonín Huťka.

A jak na své hudební začátky vzpomíná významný buchlovický muzikant a hráč na křídlovku a také jeden z pětadvaceti adeptů Jaroslav Petráš? „S ostatními kluky jsme se v roce 1945 přihlásili na nábor nových členů a s tehdejšími muzikanty jsme se sešli v restauraci na Záložně. V Buchlovicích chyběla pořádná dechovka, a tak jsme se velkým a často i nedoceněným úsilím snažili navázat na tradice buchlovických kapel. Průkopníci místní dechovky museli nás, mladé, zasvětit do tajemství notových značek, cvičili s námi do nekonečna notové stupnice a co bylo hlavní - snažili se v nás probudit lásku k hudbě. Myslím, že se jim to dokonale povedlo, ale na druhou stranu si také uvědomuji, že za to asi nikdy nesklidili dost pochopení a uznání, které by jim po právu patřilo.“

Všechny začátky bývají těžké a u hudby to platí dvojnásob. Prvním velkým problémem byla zkušebna. S tou ale nakonec pomohl František Kunc, který muzikantům dovolil jednou týdně zkoušet v zadním lokále. Jak už to ale v hospodách bývá, bylo tam pěkně rušno a velmi často do zkoušek kecali podroušení hosté. V té době vedl dechovku zkušený muzikant - křídlovák Tonda Kašpárek, který kapelníkoval až do roku 1948, kdy hlavní slovo předal mladému učiteli a vynikajícímu hráči na housle a křídlovku Františku Ficovi.

„Taktovku si oficiálně předali v zahradním altánku hotelu u Malých, kde jsme všichni muzikanti také složili panu učiteli slavnostní slib věrnosti. Od té chvíle pak pro nás ale nastaly chvíle pravé muzikantské dřiny. Zkušebnu jsme přestěhovali do jídelny u Škrášků, kde jsme mohli nerušeně zkoušet,“ vzpomíná Petráš.

Na jaře roku 1949 se měl uskutečnit jejich první velký koncert pod taktovkou nového kapelníka. Celou zimu poctivě dřeli a donekonečna všechno opakovali skladby, protože se rozhodli nacvičit opravdu těžké skladby. Byla to dřina pro všechny, ale nejvíc si asi užil Ferry Fic, který při každé zkoušce propotil košili, pěkně procvičil nervy, ale nepovolil.

„Den D přišel a my jsme 17. dubna napochodovali na pódium před plný sál lidí. Koncert měl obrovský úspěch a nám prudce stouplo sebevědomí. Od té doby se bez naší dechovky neobešla žádná akce v Buchlovicích.“

Dechovka se zúčastnila i několika přehlídek dechových hudeb, kde vždycky dosáhla výborných výsledků a nejrůznějších ocenění. Bylo to dobré období a muzikanti užili hodně práce, ale i legrace.

V 70. letech pak nastal generační problém. Mnoho muzikantů se odstěhovalo, zestárlo, onemocnělo nebo zemřelo a onemocněl i Ferry Fic. Taktovku pak předal hráči na klarinet a skvělému muzikantovi Jaroslavu Pavlovi, který po vzoru tehdy velmi populární Moravanky změnil výraz kapely. Dechovka „Buchlovjané“ je zase populární, vychová další muzikanty a vypadá to, že je krize zažehnána. Jenže jak už to bývá, po raketovém startu přichází většinou strmé pády, a tak i Buchlovjané po několika dobrých letech končí. Velkou roli v rozpadu hrála i nedisciplinovanost některých hráčů, kteří nebyli schopni pravidelně chodit na zkoušky. Dochází tedy k odchodu znechucených mladých hráčů a zpěváků do jiných kapel v okolí. Dechovka Buchlovjané se v roce 1987 rozpadla, což byla velká škoda. V té době v Buchlovicích působil také taneční orchestr Sonet pod vedením Josefa Zelinky který si získal velkou oblibu a jehož členové obnovili i Štědrovečerní koledování, Sonet ale také skončil.

V Buchlovicích ale pořád žili nadšení muzikanti, kteří toužili po hraní. Nakonec vše vzal do svých rukou hasič Oldřich Lukeštík, který v roce 1990 obešel všechny bývalé muzikanty z kapely s nápadem vzkřísit bývalou dechovku pod záštitou hasičů - premiéru pak stanovil na buchlovickou pouť na Barborce. I když se tento nápad mnohým zdál totálně utopický, přece jen se to podařilo. Po dvouměsíčním perném zkoušení vyrukoval s dechovkou složenou ryze z místních muzikantů na Barborku. Úspěch byl obrovský a mnoho poutníků nevěřilo vlastním očím a uším. Do chlapů vjel život - měli velkou chuť do muzicírování, ale ozval se starý známý generační problém. Pokusy omladit dechovku ztroskotaly, na nábor se skoro nikdo nepřihlásil, takže otázka dalšího působení dechovky byla ve hvězdách. Ale jak už to bývá, když se chce, všechno jde... Muziku několik let kapelníkoval Karel Dvořák, současný dlouholetý a zkušený křídlovák Boršičanky, který kolem sebe seskupil muzikanty, včetně svého syna. Žezlo pak přebral Pavel Martinák, který kapelu vede  ve spolupráci s Havlem Kapounkem coby uměleckým vedoucím. K příležitosti oslavy 80. výročí si muzikanti dechové hudby Buchlovjané připravili hodinový koncert. Zpívat budou Petr Badin, starostka Pavla Večeřová, Martina Púčiková a Havel Kapounek. Držíme jim tedy palce, aby se dechovka v Buchlovicích udržela a rozdávala radost jako za starých časů.