Ceny pro malérečku a keramika

Ceny pro malérečku a keramika
Uherské Hradiště Zajímavosti 29 / 05 / 2010

Ceny Vladimíra Boučka za zachování a rozvoj lidové umělecké výroby pro rok 2010 převezmou Marie Vlčková, zabývající se drobnými zvykoslovnými předměty - batikovanými a leptanými kraslicemi, a Emil Kobza, výrobce převážně užitkové kameniny. Čestného uznání se dostalo výtvarnici Arnoštce Eberhardové.
„Smyslem ceny Vladimíra Boučka je vyzvednout osobnosti udržující svými znalostmi a dovednostmi při životě tradiční lidová řemesla v návaznosti na tradice našeho regionu. Tímto působením zároveň přispívají k jejich zachování pro příští generace. Těší mne stále větší zájem laické i odborné veřejnosti o toto ocenění,“ sdělil Stanislav Blaha, místostarosta Uh. Hradiště.
Cena  za zachování a rozvoj lidové umělecké výroby byla poprvé udělena v roce 2005 krojovému krejčímu Františku Mikulcovi. Stejně ocenění se dostalo Františce Snopkové, Haně Špalkové, Antonínu Hájkovi, Anně Pohunkové, Igoru Chrástkovi a vloni bylo poprvé uděleno i čestné uznání Marii Sobkové.
Ocenění Marii Vlčkové, Emilu Kobzovi a Arnoštce Eberhardové budou předána 18. června 2010 v hradišťské Redutě. Tady jsou medailonky Romany Habartové obou oceněných.

Marie Vlčková, rozená Lagová (14. 6. 1948), Mařatice
Drobné zvykoslovné předměty - kraslice batikované a zelové

Marie Vlčková, rozená Lagová, vyrůstala v prostředí, kde se generace žen věnovaly zdobení novoveských kraslic od nepaměti a navazovaly na tradici se znalostí lokálního výtvarného stylu. Vzorem jí byla především matka Jarmila Lagová (1926), která navazovala na své předchůdkyně, proslavenou Alžbětu Bartysovou (1825-1908), Marii Lučnou (1845-1919), Anežku Lekšovou (1876-1928), Antonii Zalubilovou (1893-1983) či Marii Gavalovou (1910-1994). Jarmila Lagová navázala na znalosti v této oblasti rukodělné činnosti v rodové linii a impuls přejala také od své matky Františky Macháčkové. Kraslice zhotovovala celoročně pro ÚLUV, kde získala ocenění Mistryně lidové umělecké výroby.
Autorka dnes předává znalosti dceři a vnučkám a díky kurzu ve Slováckém muzeu také dalším zájemcům, o nichž může vzhledem k výsledkům jejich práce hovořit jako o svých pokračovatelkách. Je schopná předávat nejen obecné informace o kraslicích s novoveským technicko-ornamentálním typem zdobení, má široký přehled o kraslicích zdobených rezervážní technikou - batikováním a ovládá rovněž její kombinování s leptem pomocí šťávy z kysaného zelí. Autorka je schopná zhotovovat i potřebné pomůcky ke zdobení vajíček, k čemuž používá dřívka s užší či širší dutou kovovou trubičkou nebo různě ostré kreslicí pomůcky, které nahřívá a namáčí do rozpáleného otopeného vosku ze včelích plátů.
K této práci slouží speciálně upravený kahánek - lžíce upevněná nad plamenem. Technika představuje postupné namáčení vejce do příslušného barevného tónu při striktním zachovávání posloupnosti barev od oranžové, červené k černé, vždy s postupným voskovým krytím - bedněním. Jedná se o vykrývání malých ploch vajíčka na jednotlivých barvách. Závěrečná fáze spočívá v otopování - ve stírání vosku z povrchu vajíčka, které je možné pouze opatrným nahříváním zabedněné kraslice nad plamenem.
Marie Vlčková precizně ovládá ornamentálně složitější drobnokresebné motivy, které jsou typické pro Uherskoostrožsko. Vynikají technickou dokonalostí, často až virtuozitou ve zdrobňování motivů a zhušťování geometrických sítí. Precizní drobnokresebné dekory byly v této oblasti rozvíjeny do specifických florálních kompozic s rostlinnými motivy halúzkovými. Podle znázorňované symboliky a námětů se ujalo místní pojmenování kraslic jako kostelové stropové, kostelové oknové, kostelové na Srdce Páně, imitující chrámovovou výzdobu, kostelní stropy, vitráže, motivy na kalich, monstranci a podobně.
Motivy jsou často umocňovány využíváním ornamentálních pruhů, cest nebo vody, které člení kraslice na menší plochy.
Druhým technicko-ornamentálním typem novoveských kraslic, kterými se Marie Vlčková zabývá, je batikování kombinované s leptem. Představují ho kraslice zelové, zdobené drobnokresebným ornamentem, který vytváří síť kosočtverců v barvě žluté (sirkové), dalšími přistupujícími barvami jsou oranžová (mrkvová) a červená (rumělková). Autorství je připsáno zmíněné malérečce Alžbětě Bartysové z Ostrožské Nové Vsi. Na rozdíl od předchozího postupu se zelové kraslice v závěru práce namáčejí do šťávy z kvašeného kyselého zelí, která nejtmavší voskem nepokryté plochy vyleptá do běla .
Marie Vlčková zná i staré způsoby barvení kraslic, které prodělávalo během vývoje značné proměny. Barvy a odstíny na ploše vajíčka v minulosti vyjadřovaly určitou symboliku a ženy, které se zabývaly zdobením vajíček, byly často i bylinářkami. Znaly vlastnosti a schopnosti rostlin s jejich léčebným i dalším využitím. Nejoblíbenější a nejrozšířenější barvou je červená, označovaná jako barva Velikonoc, mučení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Symbolizovala barvu krve, ohně, života a očekávané ochranné moci. Červené kraslice předávaly energii a životní sílu. Mezi nejrozšířenější přírodní barviva, v nichž se vajíčka barvila na červeno, patřila fryžulka. Vznikala odvarem třísek brazilského fernambukového dřeva, dováženého od 19. století také k nám. K běžným starším přírodním barvivům se červeného odstínu docílilo přidáním octa do odvaru ze slupek červené cibule. Žlutá na kraslicích symbolizovala barvu slunce, úrody, zralých lánů a tím také bohatství. Barva na barvení vajec byla získávána vývarem kůry plané jabloně, vyluhováním šafránu v teplé vodě nebo v lihovině, vařením vajec v dřínovém květu. Odstín sírové žluté barvy získávaly ženy odvarem mladého osení. Nažloutlý tón dával odvar lipového květu a kmínu, bledě žlutou dal odvar z ovsa. Na tmavě žluto bylo možné vajíčka barvit odvarem z cibulových slupek. Barva fialová a růžová patřily k mystickým barvám. Byly získávány rozpouštěním fialové a červené tužky. Černá byla dosažena odvarem olšové kůry vařené se skalicí zelenou, vařením dubové kůry se solí, octem a sazemi, nebo když se přidal do šťávy z kvašeného zelí kousek silně zrezivělého železa, zbarvila se skořápka načerno.
Během 20. století získala oblibu vodorozpustná mořidla na dřevo, tuše, barvy chemicky upravované, barvy potravinářské. Na konci 20. století si ženy začaly usnadňovat práci nástřikovými barvami ve sprejích, s leskem nebo matem. Nové firmy přinášejí především prášková barviva, díky kterým se daří docílit starobylých tónů. Na barvení kraslic batikovaných používá Marie Vlčková v současné době ve vodě rozpustná mořidla na dřevo od firmy Cheds, a to tureckou červeň, barva starožlutou č. 104 a černou ebenovou barvu. Tato prášková barviva se rozpouštějí v horké vodě nebo se musejí převařit. Jejich tóny odpovídají původní barevnosti batikovaných kraslic z Uherskostrožska.
Vzhledem k preciznosti práce Marie Vlčkové, s přihlédnutím k předávání znalostí v rodové linii již páté generaci a k prezentaci tvorby ve školách a na tradičních jarmarcích doporučujeme Marii Vlčkové udělit cenu města Uherské Hradiště - ceny Vladimíra Boučka za zachování a rozvoj lidové umělecké výroby - v oboru - práce s materiály živočišného původu - drobné zvykoslovné předměty - zdobení kraslic - kraslice batikované a zelové.

Emil Kobza (16. 6. 1950, Úsov), Velehrad
Práce s hlínou - kamenina

Emil Kobza vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, obor výtvarné zpracování keramiky. V letech 1974 - 1994 pracoval v družstvu Lidová tvorba v Tupesích. Do Tupes nastoupil zpočátku do malírny, natrvalo však zakotvil za hrnčířským kruhem. Jeho umění mu vyneslo několik ocenění na celostátních soutěžích kruhařů (3. místo  v r. 1984 v Lubětové, 2. místo r. 1985 v Tupesích, 1. místo v Kostelci nad Černými lesy). V letech 1985 - 1989 působil v Tupesích jako mistr kruhař, od roku 1994 provozuje vlastní dílnu. Zpočátku se v jeho tvorbě objevovala i majolika - bíle polévaná keramika se střízlivým jemně barevným dekorem, a od roku 1994  se věnuje převážně výrobě užitkové kameniny, v podobě talířů, mís, čajových souprav, likérových lahví i džbánů a dalšího kameninového užitkového nádobí. Pracuje ve vlastní dílně na Velehradě. Pro jeho výrobky je charakteristické precizní vytočení na kruhu a povrch polévaný zelenou či do hněda zabarvenou šlemovkou, kterou tvoří zdravotně nezávadná řídká hliněná poleva s přídavkem tavidla. Jídelní soupravy z jeho dílny jsou ve vybavení řady restaurací v Uherském Hradišti i okolí. Svoji keramiku prezentuje na velikonočních i vánočních trzích v Uherském Hradišti i na velkých keramických jarmarcích v Berouně či Pezinku.

Arnoštka Eberhardová, rozená Müllerová (20. 11. 1925, Uherské Hradiště)
Výtvarnice Arnoštka Eberhardová se narodila v Uherském Hradišti, vystudovala školu uměleckých řemesel v Brně. Po studiích se uplatnila ve vzorkových dílnách Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), jejichž vedoucím byl ing. Vladimír Bouček, duchovní otec a teoretik rozvoje lidové umělecké výroby. ÚLUV v té době ještě nemělo vlastní dílny a hlavní snahou  a cílem jeho výtvarníků byla experimentální tvorba a vývoj vzorkových kusů pro fungující malovýrobu a začínající družstevní podniky. Ústředí lidové umělecké výroby se snažilo působit na úroveň produkce drobných výrobců a současně zajistit další existenci nepřeberného množství technik tradičních rukodělných výrob. Náměty pro nový vývoj vycházely ze zkušeností, které výtvarníci (tehdy svým způsobem i v roli etnografů) přinášeli ze svých výzkumných pobytů v terénu, který se jim stal zázemím pro získání zkušeností a znalostí přírodních materiálů, technologických postupů jejich zpracovávání, které díky svým profesionálním předpokladům a schopnostem  obohacovali estetickým výrazem.
Ing. Vladimír Bouček se svými spolupracovníky výtvarníky, mezi nimiž byla od roku 1946 i Arnoštka Eberhardová, rozvíjeli koncepci vývojářství na základě „boučkovské motivace“ výtvarníků, kterým dával impuls k tvůrčím experimentům. Mezi nimi od počátku vynikala právě A. Eberhardová, která se (už v roce 1949 v Praze a Bratislavě) zapojovala do realizací v tkalcovských technikách, v práci s přírodními pletivy, bytových doplňků, ale i v oblasti fotografické (např. fotograficky zpracovaná leporela).
Její systematická výtvarná činnost si tematicky našla své stěžejní místo hlavně v práci z přírodních pletiv - ze slámy, kukuřičného šustí a orobince, s upřednostněním výročních zvykoslovných předmětů. Věnovala se studiu a vývoji výtvarného zpracování kraslic a můžeme ji zařadit mezi ty osobnosti, které upozornily ve své době na jejich etnografické a estetické hodnoty. Ve spolupráci s ing. Boučkem se snažila o rozbor kompozice a rytmiky ornamentální výzdoby kraslic a zkušenosti z tohoto studia uplatnila při zkouškách barvení přírodními barvivy i při aplikaci kraslicové voskové rezervážní techniky při dekorování předmětů ze dřeva. Zde také pramení její další profesní směřování s uplatněním poznatků lidové ornamentiky při tvorbě moderního designu modrotisku.
Po roce 1950 začalo ÚLUV organizovat vlastní síť dílen a výrobců, kam byla v roce 1954 zapojena i modrotiskařská dílna Františka Jocha ze Strážnice. Právě tady Arnoštka Eberhardová získala první výrobní zázemí pro vlastní koncepci vývoje. Zpočátku se věnovala vzorování modrotiskových ubrusů, ale záhy začala spolupracovat s výtvarníky modelové konfekce, např. s Miladou Jochcovou z Brna a Jarmilou Valentíkovou z Uh. Hradiště, s nimiž spoluvytvářela experimentální modely. V 60. letech 20. století připadla do její působnosti i dílna Josefa Danzingera v Olešnici.
Arnoštka Eberhardová převzala také výtvarný dohled na orobincovou tvorbu v Blatnici pod Sv. Antonínkem a v Brumovicích, kde především vyvíjela snahy k zachování a obnově této specifické technologie. V letech 1960 - 1962 se krátce zabývala také výšivkou, čímž si rozšířila odborný rozhled v oblasti lidové ornamentiky a motiviky vzorů.
Arnoštka Eberhardová se veřejnosti představila řadou výstav v rámci kolektivních prezentací Krásné jizby a ÚLUVu (např. Uh. Hradiště 1972, Pardubice 1973, Německo 1974). V roce 1983 byla osobnost Arnoštky Eberhardové představena v modrotiskařských dílnách ve Strážnici formou profilové výstavy této skromné výtvarnice a jejího celoživotního výtvarného zaměření. Výstava přinesla rozsáhlý soubor možností využití tradičních technologií lidové výroby v interiéru a bytovém textilu, v odívání, v dětském textilu a v tvorbě hraček, v drobných oděvních a bytových doplňcích.
V roce 1983 začala v uherskohradišťském ÚLUVu s Arnoštkou Eberhardovou spolupracovat mladá výtvarnice Jana Kubínová z Uherského Brodu, která zde nastoupila na tzv. zapracování. Stala se její žačkou a pokračovatelkou. Po celý rok před odchodem do penze přebírala její celoživotní zkušenosti. Seznamovala se s Arnoštčinými tisky podle jejích návrhů nejen z dřevěných forem tradiční technikou tisku, ale i s novými komponovanými postupy, panelovými tisky, technikou sítotisku. Jana Kubínová ji na základě těchto jejích postupů mohla následovat a dále originálně rozvíjet možnosti modrotisku. Společně s ní se podílela i na přípravě a realizacích vývojových vzorů pro dvě jarní a podzimní schvalovací řízení, které se orientovaly na interiér a módní odívání. Pokračovatelka A. Eberhardové výtvarnice Jana Kubínová s odstupem času podotýká: „Arnoštka Eberhardová patřila vždy k výjimečně klidným a vstřícným lidem, kteří se rádi podělili se svými odbornými zkušenostmi. Mezi její blízké kolegy jsem se zařadila i já a spolupráce s ní byla pro mě potěšením a velkou zkušeností.“
Dodnes se prostřednictvím modrotiskových dílen máme možnost setkávat s jejími vývojovými náměty v odívání, stolování, v oblasti dekoračních tkanin, módních doplňků i hraček, kde můžeme sledovat její dva výjimečné pohledy - uplatnění tradičních bordur na jedné straně a jednotlivých stylizovaných prvků na straně druhé, tedy využití inspirace tradiční motivikou a naopak v kontrastu stojící návrhy od tradice zcela odtažité.
Význam této osobnosti pro obor, ale i náš region je podtržen i její publikační činností. Její náměty dodnes uplatňují dílny zabývající se modrotiskem. Aniž bychom si to uvědomovali, v oblasti modrotisku využívaného v současném užitém umění se stále ukrývá výtvarná invence autorky a neustále se uplatňují její nepřekonané nadčasové stylizace.
Celoživotní práce autorky čeká doposud na své odborné zhodnocení. Je však nutno podotknout, že jubilantka výtvarnice Arnoštka Eberhardová se zasloužila během svého tvůrčího života plnou měrou o popularizaci tradiční lidové kultury a především jejího výtvarného projevu.

TOPlist