Dobrodruhem jsem se stal díky rodičům

Dobrodruhem jsem se stal díky rodičům
Foto: archiv cestovatele  /  Cestovatel a hudebník Jiří Eibensteiner.
Uherské Hradiště Zajímavosti 22 / 11 / 2016

Netradiční příběh člověka, který objevoval Nový Zéland, ale i sám sebe

Velmi netradiční cestovatelské povídání s hradišťským rodákem Jiřím Eibensteinerem, kterého celý folklorní svět zná pod přezdívkou Ajbík, se koná 23. listopadu v 18.00 v kině Hvězda. Známý muzikant, violista CM Hora a Kunovjan a nespoutaný dobrodruh scestoval pětatřicet zemí. Nevyhledává turistické destinace - nejšťastnější je v horách, daleko od lidí. Naposledy putoval devět měsíců po Novém Zélandu, zemi hor, ovcí a sopek.
Pokud vás zajímají pocity člověka, který, ač si plnil sen, sáhl si na úplné dno, když dva měsíce strávil osamocen v drsných a panenských horách, kde hledal sám sebe, bojoval se samotou, ale i s pocity beznaděje; pokud vás zajímá, jak byl zachráněn a díky tomu objevil Nový Zéland z úplně jiné strany, než se píše v průvodcích - přijďte. Díky tomu, že nastopoval s batohem, vlastní odhodlaností a touhou přes 6 000 km, pracoval jako malíř, barista a dřevorubec, může poradit, jak poznat Nový Zéland.

Jak se to stalo, že sis nazul toulavé boty?
Od dětství jsme s rodiči jezdili ven pod stan do přírody. Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstal s bráchou a třemi stejně vedenými bratranci v obdobném věku, přišlo nám automatické, že jsme v patnácti sbalili bágly a výbavu našich rodičů, nakoupili konzervy a vydali se na čundr. Na první větší čundr do hor jsem vyrazil na měsíc se stejně střelenými kamarády do Gruzie a Arménie, kde jsem poprvé ochutnal vůni opravdových dálek a vysokých hor.

Pomohlo ti i cestování se soubory a muzikou?

I když je to jiná forma cestování, dalo mi to mnoho a s klukama máme vytvořená velmi zvláštní a důležitá pouta, na která nedáme dopustit. Ve dvanácti jsem začal hrát v cimbálovce a za dva roky už vyjel za hranice. S klukama z CM Hora jsme začali jezdit na „štrásy“, což znamená sbalit auto a vyrazit hrát na ulici do Švýcarska, Francie, Holandska, Německa, kde jsme si vydělali na cestování. V patnácti jsme s Jardou Cvekem sbalili nástroje a vydali se poprvé hrát do adventní Prahy jen tak, na ulici. Stala se z toho tradice, která trvá už třináct let. Čtyřikrát jsme stejným způsobem vyrazili do New Yorku. Vždy to bylo na punk“, s pár korunama v kapse, a díky tomu, že jsme se museli starat sami o sebe, máme obrovské množství zážitků a setkání se zajímavými lidmi.

Na cesty si vyděláváš hraním?

Nejen hraním, ale vším, co jsem kdy dělal. Vždy se snažím o nízkonákladový rozpočet, takže dovolená do exotických zemí, kam turista cestuje za desítky tisíc, mě vždy přijde celkem na pakatel. Většinou stopuji, letenka se dnes dá koupit za pusu, víza, poplatky a náklady na samotné cestě jsou už minimální. Mám stan, koupelnu, obyvák i pokoj v batohu a potřebuji jen jídlo. Cestovat se dá levněji, než myslíme.

Co tě láká na tom, jít s těžkým báglem a nevědět, kde budeš spát?
Je to přirozená cestovatelská linie bez větších plánů a tak to mám nejraději. Takové cesty se nedají praktikovat s harmonogramem, vždy se nechám trochu unášet, ale dobře nastudovaná mapa, kulturní i geografická, je základ. Když jsme v horách, starosti necháváme v údolí. A když jdu s tím těžkým báglem a nohy i záda necítím bolestí - a pak si dvacet kilometrů od lidí rozbalím stan, na ohni uvařím jídlo a užívám si to absolutní ticho, plápolající světýlka někde v dáli, je to nepopsatelný pocit souznění a svobody.

Bál ses někdy?
Občas jsem se během cest dostal do ošemetných situací, když jsem něco podcenil nebo mě chtěl někdo okrást. Čím více ale cestuji, tím více se přesvědčuji, že lidská dobrota je všude na světě. Také už jsem si vybudoval přirozený respekt z přírody, neriskuji a nepřeceňuju své síly. Řídím se heslem: důvěřuj lidem i přírodě, ale vždy buď krůček zpátky. Také se člověk musí naučit zachovat klidnou hlavu i ve zdánlivě nebezpečných situacích. V horách se nevyplácí panikařit. Navíc lidské tělo dokáže snést více, nežli si myslíme. Je to nezmar.

Mluvíš o sáhnutí si na úplné dno…

Neřekl bych úplné, ale často mě to sráželo do kolen i k zemi, protože jsem netušil, jak těžké to bude. Moje galánka Peťka nemohla odjet, dostudovávala a já chtěl využít čas, který jsem konečně po studiích měl. Když jsem odjížděl, devět měsíců se nezdálo dlouhých, ale kdybych tušil, co všechno prožijeme, možná bych odjezd a vůbec celou situaci přehodnotil. Ona je nejen krásný člověk, je také skvělý parťák do hor, mnohé se od ní učím. Většinu našich dalekých cest jsme šli spolu a bylo to skvělé. Možná právě proto mě na Zélandě a ji doma málem utrápily samota a stesk. Až tam jsem na vlastní kůži poznal, co znamená odloučení, a není to žádný med. Hlavu jsem měl zaměstnanou tak, že jsem ji chtěl často setnout. Musím přiznat, že jsem ani ve vesnici, kde mě měli všichni rádi a bylo to úžasné, nestrávil jediný den, který bych si užil úplně naplno. Ač jsem potkával super nápomocné lidi, uvnitř jsem byl pořád sám. A těšil se jako malé dítě, až se potkáme ve Vietnamu, kam za mnou přijela. Vietnam a Kambodžu jsme pak prošli zase spolu. Odloučení i návrat jsme zvládli a dnes už víme, jak předejít takové situaci. Strašně si jí vážím, že to tady v těžkých situacích zvládla, podporovala mě v mém snu a ani slůvkem nenaznačila, jak to pro ni bylo těžké. Pokud jsme si souzeni, tohle byla obrovská zkušenost, která nás obrovsky posunula dál.

Proč byl pro tebe Zéland tak zásadní? Překvapil tě něčím?

Když jsem odjížděl, říkal jsem si, že jedu do země s jednou z nejvyspělejších ekonomik světa, takže jsem očekával zápaďácký a kapitalistický svět, vše striktně nalajnované. Na Zélandu je to jinak. Nevím přesně, čím to je, ale lidé mají mezi sebou neskutečnou vlnu pohody. Neřvou na sebe, nehádají se a pořád jsou strašně milí. Hodně lidí žije na venkově a dědiny tam vypadají jako někde v Rumunsku - křivé sloupy, není tam pouliční osvětlení ani plynofikace. Obyvatelé vedou jednoduchý život na farmách a jsou šťastní.
Ve chvíli naprosté beznaděje jsem stopnul náklaďák, ve kterém seděl chlápek, co vypadal jako Santa Claus. Přivezl mě k sobě domů, k ženě a devíti dětem. Nabídl mi střechu nad hlavou, ač jsem byl po několika dnech v horách pěkně zpustošený; ač mě znal sotva hodinu, dal mi klíče od auta, abych si mohl zajet do města vyřídit osobní záležitosti - to bylo neskutečné, ale na Zélandu ne neobvyklé. Zaměstnal mě, staral se o mě a celá vesnice o tisíci obyvatelích mě přijala za svého a připadal jsem si jako adoptovaný ztracený syn. Skončilo to tím, že jsme s farmářem hráli v neděli v kostele na mších... prostě neskutečné!   

Na co tedy diváky pozveš?
Na netradiční povídání o Novém Zélandu, kde nabídnu svůj konkrétní příběh o cestování mimo mainstreamový, konzumní svět a také se pokusím předat osobní zkušenost o tom, co to dělá s člověkem, když opustí svou komfortní zónu s rodinou, zázemím a spoustou přátel a přijede někam, kde je panem NIKDO. Vstup je dobrovolný.

autor: IVA PAŠKOVÁ
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace