Historie se zlehčuje. Hitler a Stalin jsou mládeží občas obdivováni

Historie se zlehčuje. Hitler a Stalin jsou mládeží občas obdivováni
Foto: archiv Lubomíra Vejražky
Uherské Hradiště Zajímavosti 16 / 10 / 2023

Rodiny politických vězňů - opomenutý rozměr komunistické perzekuce, je strhující přednáška Lubomíra Vejražky z Ústavu pro studium totalitních režimů. Koná se ve čtvrtek 19. října v 17.00 v Přednáškovém centru Slováckého muzea (Štefánikova 1285, Uherské Hradiště).

Lubomír Vejražka vypráví příběhy politických muklů

„Přijal jsem pozvání Anny Stránské, předsedkyně spolku Memoria - Iniciativa za důstojné využití věznice v Uherském Hradišti,“ říká Lubomír Vejražka, který se víc jak 20 let věnuje tématu muklů a jejich rodin, jejich příbuzným. Na toto téma vydal 3 knihy...

Lubomír Vejražka patří k největším odborníkům na téma rodin politických vězňů v České republice. Jeho poutavé přednášky by si měl vyslechnout každý dějepisář, aby svým žákům či studentům dokázal předat a vysvětlit historii našeho národa tak, aby to nebylo jen statické, nudné biflování.

Lidé rychle zapomínají, co prožívali jejich rodiče a prarodiče. Myslíte si, že je věnován následkům represí totalitních režimů dostatek pozornosti?

Leckdo pozapomene, co tíživého či dokonce drtivého za hnědé či rudé  totality jeho rodiče, prarodiče, příbuzní prožili. Ovšem pozor, je tu i druhá strana mince: mnozí aktéři dějů neradi vyprávějí, čímž pozapomnění v rodu, a tedy i ve společnosti podporují. Vedl jsem přes 600 rozhovorů s mukly a jejich potomky, příbuznými. Svěřili mně dost tajností, o nichž v rodu zcela pomlčeli.

Je tedy věnována pozornost následkům represí totalitních režimů?

Vyjádřím se zvlášť k následkům a zvlášť k tomu, zda je věnováno dost pozornosti zobrazení těch režimů. To jsou dvě různé roviny. Následky totalitního režimu pociťují rody politických vězňů dodnes. Potomci muklů byli od dětství konfrontováni s represí, šikanou ve škole. Byli svědky devastace své maminky, jejích slz. Při návštěvách v lágru spatřili tatínka připomínajícího trosku. Nevzali je na školy. V zaměstnání neměli kvůli mstě režimu přiměřený postup, dnes tedy mají nízké důchody. Jejich otce-mukly jim režim leckdy předhazoval ještě v osmdesátých letech. Mnozí dnes v důsledku těžkých traumat let minulých trpí náhlými depresemi, nejsou vždy úplně vyrovnaní. Prostě je minulost nekompromisně dohání. Postraumatický syndrom. Vím o jedincích ocitnuvších se v péči psychiatra. O tomto aspektu se neví.

• Následky režimu pociťuje dodnes i společnost jako taková - jen si to není ochotná přiznat.

• V porovnání např. s Rakouskem jsme zaostalí, ačkoli v roce 1948 jsme na tom byli podobně, my dokonce mírně nad Rakušáky. Kde jsou dnes? Nad námi. Následek komunistů.

• Leckdo neustále očekává pomoc státu. Ne, že by se stát o některé atributy neměl postarat. Měl! Ale má to svoje meze. Přehnaná očekávání jsou jednoznačně důsledkem minulého režimu.

• Dále: chybí nám elity. Kolik vysoce vzdělaných jedinců emigrovalo? Chybí oni i jejich potomci, dnes na vrcholu sil. Kolik elit komunisti umořili v lágrech? Elitami přitom nemyslím pouze osoby vzdělané, ale také na vysoké morální úrovni. Podívejte se do politiky, mezi vysoké úředníky a na „kapitány“ naší ekonomiky. Kdo z nich je elitou ve skutečném smyslu toho slova?

• K následkům minulého režimu patří klanění se Moskvě a laskavý pohled na ni. Do podvědomí národa tento aspekt komunisti vetřeli dokonale, je to zvýrazněno i dávným panslavismem. Každý, kdo dnes nemastně neslaně odsoudí Putina a vzápětí doplní halasně „ale“, má v sobě virus jménem „poklonit se Moskvě“. V očích takových vede Moskva válku „spravedlivou“, vůbec neútočí a jen se Západu brání. Takoví tím svým „ale“ ruskou válku na Ukrajině de facto schvalují stejně jako ruské zločiny, tedy likvidaci civilních cílů, unášení ukrajinských dětí, mučení, znásilňování, vraždění, hromadné hroby, porušťování.

A co strach z tzv. sudetských Němců?

Také pozůstatek komunistů. Zeman tou kartou vyhrál v roce 2013 svoje první prezidentské volby. Skoro sedmdesát let po válce! Strach ze „sudeťáků“ do společnosti vetřeli komunisti dokonale. Pojem „sudetoněmecký revanšismus“ nám tloukli čtyřicet let do hlav, aniž sdělili, že mezi sudetskými Němci docházelo postupně k výraznému posunu ve prospěch usmíření. Strach před německým revanšismem přešel i na generaci dnešních šedesátníků, padesátníků narozených dávno po válce. Přitom si stačí zjistit, co sudetští Němci prohlašují, a je klid. Hovořil jsem v roce 2005 v Mnichově s Němcem pocházejícím z Liberce. Jeho otec šéfoval ústavu pro postižené děti (dnešní liberecká Jedličkárna). Hleděl mně do očí a vážně pronesl: „Nechceme majetky, nechceme peníze ani jiné odškodnění, ale křivda zůstane křivdou. Můj rod žil v Čechách 600 let a nikdy jsme se na Češích ničeho zlého nedopustili.“ Řekl to hodně, hodně smutně.

 Nyní zda je věnováno dost pozornosti zobrazení minulého režimu. Ano i ne.

Začnu od škol. Na novodobé dějiny se dostane něco málo prostoru v devítkách. Obvykle jen data, konkrétní události, ovšem bez souvislostí, proč ta či která totalita uchopila moc. Přitom důvody zrození totality a její cesta k moci jsou podstatnější než řada dat, protože kdo pochopí model vzniku stínu, ten se spíše ubrání příchodu stínu jiného. Školy podle mého soudu, možná jsem příliš přísný, obecně selhávají. Nehovořím o jednotlivých kantorech, srdcařích! Chyba je možná v nastavení osnov.

K tomu existují kantoři, kteří minulý režim zlehčují. Vím o kantorce, která v roce 2008 dětem při návštěvě komunistického otrockého lágru Vojna na Příbramsku tvrdila: „Ono to tak úplně nebylo, přehání se.“ Příklad z roku 2023: v sedmé třídě kantorka vyprávěla: „Každá země má instituci podobnou StB, instituci monitorující a dohlížející na vnitřní pořádek, na to, aby nikdo stát nepoškozoval. StB navíc hlídala, aby se do republiky nedostaly informace ze Západu a aby nešly informace ven.“ O mučení a plošném zatýkání nehovořila, ani o drakonických trestech, otrocké práci, o spřádání donašečské sítě. Do třetice: v roce 2018 v páté třídě hodnotila učitelka éru KSČ zhruba takto: „Za Gottwalda to nebylo, děti, úplně dobré, ale nebylo to neštěstí. Za Husáka se měli lidé dobře, a ty krásné spartakiády! V listopadu 1989 se snažili policisté nebít demonstranty na Národní třídě do hlavy.“ Učitelce bylo pětatřicet let, nestudovala za komunistů, přesto režim zlehčovala.

Při výročích se skloňuje totalita ve všech pádech, kdejaký politik se chce přiživit. Projevy jsou až příliš často plné povinných frází, bez nápadu, bez srdce. Špatná služba pro připomenutí minulosti. Přehnaně plošné připomínání totality při významných výročích není cestou, jak zaujmout pozornost společnosti a jak v ní ukotvit odkaz těch, kteří obě totality odskákali. Podstatnější je, aby společnost jako celek vědomě posilovala slušnost, sociálnost, vnímavost. Aby rozkrývala korupci a nedopustila prorůstání politiky do justice, ekonomiky. Aby poslanci ve sněmovně řešili fakta a nemluvili o nesmyslech. Aby dýchala snaha o rozkvět, aby společnost nedopustila nespravedlnost. To jsou nejlepší obranné látky proti opakování -ismů. Jenže to se neděje. Stačí podívat se do komunální i „velké“ politiky, do poměrů v mnohých firmách. Ano, nyní ze mě promluvil idealista.

Máme zde neziskové organizace, které mapují plošně téma nesvobody. Z mého pohledu sice nejdou příliš do hloubky a soustředí se na zbytečně velké kvantum vypravěčů, které vyzpovídají jen krátce, ale jejich výsledky jsou důležité pro použití u jedinců tématu neznalých. Dělají solidní práci, pozornost veřejnosti přitáhnou. Já šel jinou cestou - nikoli cestou novinářsko-dokumentaristickou jako oni, ale cestou badatelskou. S vypravěčem jsem vedl mnohdy sérii dlouhých rozhovorů přesahujících pouhou příběhovou linii. Směřoval jsem i do nitra, k jejich pocitům, k selháním, k drtivým dopadům represí na duši atd. Těžký materiál se silnými psychologickými a sociologickými prvky jsem důsledně transformoval ve svých knihách do čtivé a přehledné formy, kde krom příběhové linie zaznívají i různé úvahy, definice, modely postihující podstatu.

Totalitě se věnuje i ÚSTR, ten to má v popisu práce. Odtamtud vychází kvalitní materiály zobrazující minulost v souvislostech, materiály schopné silně obohatit ty našince, kteří, ač laici, mají o téma hlubší zájem a jsou ochotni si minulost načíst.

Příliš velké podsouvání tématu nesvobody by mohlo způsobit u leckoho alergii na to témata. Což u nás nehrozí, o minulosti se píše málo. V posledních letech dokonce přibývá prací, které minulost bagatelizují.

Setkáváte se i s nezájmem? A pokud ano, proč hrůzy minulých režimů nezajímají veřejnost natolik, jak by si toto téma zasloužilo?

Nezájem? Ano. A kdyby jen nezájem. Leckdy se do mě až zuřivě obují oponenti s výčitkou, proč se zabývám minulostí, prý je to zbytečné, prý máme hledět k budoucnosti a řešit současnost. A já jim vždy odpovídám: „Máte pravdu zčásti. Navrch je totiž nutné rozkrýt minulost, minulé pády do tmy, abychom tam nespadli opět.“ A vždy doplňuji: „Nechte to na mně, já vám taky nekecám do života, co máte a nemáte dělat.“ Jiná věc ovšem je, aby člověk v minulosti neuvízl a nezapomněl, že žije v současnosti.

Mnohým jedincům vadí, že se jejich děti učí o době komunismu. Přitom výuku o pyramidách, Přemyslovcích či první světové berou, stejně jako výuku o nacismu. Je vzdělávání o komunistické totalitě něčím zahanbujícím? Pokud neučit o komunismu, tak zrušíme výuku dějepisu en bloc? Připomínání minulého režimu vadívá bývalým aktivním členům KSČ, také těm, jejichž předci se v KSČ významněji angažovali nebo díky členství v KSČ udělali kariéru. Je zajímavé, že i příznivci dnešní autoritářské a války lačné Moskvy se staví k zobrazování zločinů komunistů vlažně až odmítavě.

Ptáte se, proč hrůzy minulých režimů nezajímají veřejnost natolik, jak by si toto téma zasloužilo? Složité téma, jen pár myšlenek,

Někdo splácí hypotéku a má jedno a půl zaměstnání, nemá čas. Druhý žije jen a jenom svým koníčkem, další buduje pracovní kariéru, jiný se kvůli nastavení svého nitra nezajímá vůbec o nic. Prostě se životem mnohdy řítíme jako zjančení a hodnoty nevidíme. Chybí přirozený zájem o minulost. Nevyvyšuji se, nekritizuji, konstatuji.

Pád komunistů v roce 1989 proběhl hladce, nic nebolelo. Dobře, že nedošlo na krvavou revoluci. Ovšem protože nám svoboda spadla do klína snadno, nevážíme si té svobody a nevnímáme hrůzy a tupost totality, nezajímáme se o její projevy.

Po roce 1989 jsme se nevyrovnali s minulou érou. V mnohých zůstala nostalgie, vzpomínkový optimismus. KSČ nebyla zrušena, vrazi a mučitelé z řad bachařů a estébáků zůstali nepotrestáni. Třeba Grebeníček z Uherského Hradiště. Vysoká stranická garnitura politicky odpovědná za chod zločinného režimu také ne. Toto jsou některé z důvodů, proč se v běžném člověku ukotvil pocit, že za režimu KSČ až o tolik nešlo. A pokud nešlo, proč by se o tu dobu měl zajímat? Proč ji zobrazovat? V Německu po válce proběhl Norimberský proces, zlo nacismu se jasně pojmenovalo. U nás nikoli.

Jak vnímáte současný stav naší společností? Vítězí slušnost, anebo mají šanci na úspěch spíš grázlíci a populisti?

Tenký led. Vyjadřoval jsem se opakovaně v článcích k prezidentským volbám, k Ukrajině a dalším výbušným tématům. Vysloužil jsem si místo na seznamu osob určených ne snad přímo k likvidaci, ale k nějakému potrestání, pokud by zde převládly určité nedemokratické síly.

Můj pocit: slušnost nevítězí, vyšší šanci na úspěch mají populisti. Což neznamená, že zvítězí. Nahrává jim nezájem lidí. Kdo si uvědomuje, že demokracie se těžko nabývá, lehko pozbývá? Že není tak samozřejmá jako dýchání vzduchu? Že pokud pustí oni svými hlasy ve volbách populisty nahoru, demokracii jistojistě ztratíme.

Cítím i tuto potíž: ti, kdo stojí na straně demokracie a mají v ruce řízení úřadů, politiky, ekonomiky, nejsou obvykle vnitřně vyzrálými osobnostmi. Vyzrálost není o věku. Člověk, jenž nemá jasno sám v sobě o sobě, nevnímá souvislosti a neuvažuje o smyslu světa, člověk, jemuž jde především o postavení, moc, osobní prospěch apod. nikoli o prospěch obecný, může vést zemi jakžtakž jen ve stabilních dobách. Jako když autopilot řídí za klidného počasí letadlo. Ovšem jakmile udeří turbulence, knipl přebírá pilot. Ten zkušený situaci vyřeší ladně. Kolik z našich politiků z demokratického spektra zvládá turbulence současnosti, Evropy, světa? Kolik z politiků hlásících se navenek k demokracii, ve skutečnosti se ovšem snažících především sát ze státu s heslem „čert vem demokracii, když jde o moje korýtko“ na ty turbulence má? A kolik politiků, populistů vyvolávajících nejspodnější pudy v člověku a strachy, běsy, by přivedlo letadlo jménem „společnost“ k pádu ještě dříve, než by turbulence začaly? Mám pesimistický pohled?

Kam až to povede?

Nejsem jasnovidec. Netuším. Jedno však vím: zvyšuje se pravděpodobnost slábnutí demokracie u nás. Už to začalo. Pokud zeslábne na nějakou kritickou úroveň, jistojistě nadejde nějaký poloautoritářský režim. Ten pak rozjede propagandu, podváže média a nezávislost soudnictví, akademickou sféru, z opozice udělá nepřítele státu, zastraší oponenty a „povezeme“ se dalších 20 let.

Pokud by Rusko porazilo Ukrajinu, ať v jednom kroku anebo salámovou metodou, kdy se budou za lhostejného pohledu Evropanů střídat válka a příměří tak dlouho, až Ukrajina padne, riziko posunu demokracie k poloautoritářskému či rovnou k autoritářskému režimu se prudce zvýší. A to nehovořím o riziku, že by se Rus, namlsaný vítězstvím na Ukrajině, pustil i do střední Evropy, kterou si nárokuje. Stačí si přečíst prohlášení nejvyšších ruských činitelů.

Posun od demokracie by nastal o to rychleji, že tu je hodně politiků halících se do demokracie jen slovně. Jsou ve všech stranách - tu méně, tam více, onde drtivě převažují. Tomu vývoji by nahrál i již zmíněný nezájem mnoha občanů, kterým je zcela fuk, zda demokracie bude, anebo nebude. A kolik z nás si dokonce přeje, aby demokracii vystřídala tvrdá ruka a msta? Můj rod byl v prvním i ve druhém odboji. Jedna hlava skončila za války pod gilotinou, dva příbuzní se ocitli v koncentráku. Děda po sobě zanechal zápisky z mučení gestapem. Po puči v únoru 1948 zorganizoval útěk několika lidí přes kopečky. Kdyby na to StB přišla, odseděl by si desítku na uranu. Vzdálený příbuzný z nejvyššího katolického kléru pobyl spoustu let v internaci. V poslední době na ně všechny hodně myslím a dávám jim „na dálku“ otázku: „Vím, že jste předvídali malér už v roce 1938, 1939, 1946, 47. Co byste předpověděli dnes nám? Kam dojdeme?“

Kde se v lidech bere touha ubližovat slabším? Že by kód v lidském rodu obecně?

Občas ten program vyšlehne plnou silou a skosí miliony. Jednou v SSSR, pak v hitlerovském Německu, poté v Číně, později v Kambodži. Vnitřní nutkání a potřeba naplnit si své pokřivené já říznuté megalomanií, asociálností, psychopatismem?

Když se podíváte do okolních států, demokracie začíná být s největší pravděpodobností na ústupu. Do nejvyšších vládních funkcí jsou bohužel voleni agresivní „vlastenci“ a populisté. Jak to vnímáte vy? Opakuje se historie?

Vnímám to přesně v duchu vaší otázky. Pokud se podíváme, jaká situace byla v Německu před nástupem Hitlera a na poměry mezi roky 45 a 48, najdeme tam některé podobnosti. Nechci však tvrdit, že se historie zopakuje. Opakuje se ale něco jiného - totiž model, podle kterého jsou lidé ochotni vyměnit svobodu za pocit jistoty, kterou jim v jejich přesvědčení dá autoritář, diktátor. Zapomenou, že žádný diktátor žádnou zemi dlouhodobě nepozvedl, ale srazil. Stačí se podívat na Hitlera, Pol Pota, Stalina, Gottwalda a další. Např. korupce, která je za demokracie odhalitelná např. díky novinářům, za autoritativního režimu nevymizí, jen se skryje za neprodyšnou clonu. Ano, demokracie dokáže být trapná, upocená, zkorumpovaná, hloupá, těžkopádná a užvaněná, ale pořád lepší než poloautoritářský anebo dokonce policejní a totalitní režim.

Jak nejlépe oslovit mládež aby pochopila, že se v historii i za zdmi věznic děly zrůdnosti?

Vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat, ovšem nezkoušet je z toho tématu ve škole na známky.

Pokusit se je přimět, aby si sebe sami, své matky a otce a sourozence představili ve tmě mučíren a lágrů, pod šibenicí, v pozici rodin muklů.

Vysvětlit jim, že zatímco vzdálené dějiny nás dnes neovlivňují tak jako doba nedávná, tedy nácci a komunisti ano. Vyprávět jim příběhy, také vysvětlovat obecnější teze.

Třeba si před nimi i symbolicky pokleknout a poprosit je, aby vnímali, protože oni jednou ponesou odpovědnost za cestu této země. Vysvětlit, že aby neztratili svobodu a neskončili oni sami anebo jejich blízcí v lágrech, je potřeba minulost pochopit.

Že Hitler a Stalin nebyli jen neškodní vůdci, kteří jsou dnes v mnoha směrech mládeží obdivováni a jejich hrůzné činy zlehčovány?

Vyvyšuje někdo ty dva? Má pro ně slabost? Pak je na místě krátce úderně připomenout, že to oni zahájili rukou společnou válku s následkem desítek milionů mrtvých. Připomenout miliony zmařených životů při holocaustu a v sovětském komunistickém gulagu. Připomenout miliony mučených, zničené lidské osudy, zničené celé rody. Nevynechat hladomory na Moskvou zotročené Ukrajině a přesídlování národů v SSSR. Vyjmenovat anektované státy. A pak se zeptat: „Takové obdivujete? Chcete si to zopakovat? Nebo dokonce chcete vy sami jednou vraždit jako Stalin, Hitler?"

autor: Iva Pašková

Tagy článku

TOPlist