Houbařů přibývá, mykologů ubývá

Houbařů přibývá, mykologů ubývá
Foto: pri
Nivnice Zajímavosti 03 / 02 / 2011

Zdravá nedůvěra je při sběru podstatná. Důvěřuj, ale prověřuj, u hub platí na sto procent, říká Jiří Kedroníček

Příroda spí, houbaři nelení
Příroda v zimě odpočívá pod bílou peřinou a každý by si řekl, že mykologové přestávají pracovat. Opak je pravdou. V nedávné době proběhl dvanáctý ročník koštu hub v Nivnici. Jedním z nynějších čtyř členů tohoto spolku je Jiří Kedroníček. Houbaření mu nikdy nebylo cizí, ale ve vášeň tato záliba přerostla teprve před deseti lety, když přišel mezi zakládající  členy. V dědině bylo hodně nadšenců houbaření, a tak se rozhodli zde založit oficiální kroužek mykologů. Stali jsme se tak členy mykologické společnosti v Praze, která nás registruje, ale nijak neurčuje náplň našeho zájmu. Je to přeci jen okrajová záliba mezi všemi těmi ostatními koníčky, které člověka obklopují, říká na úvod Kedroníček.
Zprvu šlo spíš o soukromý zájem a náplň zdejších nadšenců není nikterak složitá. Náš rok začínáme tradičně koštem hub, se kterým začali před dvanácti lety právě zakládající členové. První roky byly pouze soukromé, a to různě po chatách. Z nadšení pro věc se rozhodlo, že by se to mohlo udělat i pro veřejnost, a v takové podobě jaká je dnes, to děláme už šestým rokem, zmiňuje Kedroníček a dodává, že zdejší košt je spíš pro laickou veřejnost. Celkem se prezentuje zhruba čtyřicet vzorků. Letošní raritou bylo ucho Jidášovo od Uh. Brodu. Náš košt je spíše lidový, bez ceremonií a serepetiček. Těší nás ale, že se přijedou podívat příznivci i z Hluku nebo dokonce i Napajedel nebo Přerova, kde je mnohem početnější základna, a své košty dělají na mnohem vyšší úrovni, doplňuje.

Vášeň houbaře
Co mě přivedlo k houbaření? Hmm, přemýšlí nad otázkou Kedroníček. No, už jako malý kluk jsem chodil na hřiby, ale že by to byla pravá vášeň, to se říct nedá. Jako kluci jsme chodívali a štengrovali jsme se, kdo bude mít lepší úlovek. Když jsme šli z lesa, tak jsme košík přeskládali a na vrch dali pouze ty nejlepší kusy. Houbaření bylo pro zábavu a spíš si o něm lidé jen povídali, rozhodně se nesdružovali jako dnes, usuzuje, proč houbaření není celoživotní záležitost a spíš přichází až na stáří. Když jsem se oženil a přestěhoval z Břestku do Nivnice, na hřiby jsme také chodili, ale spíš to bylo kvůli procházkám než kvůli hlubšímu poznání jednotlivých hub. V dětství, tak jako většina začínajících houbařů, jsem sbíral pouze prověřené a takzvané ušlechtilé houby, vzpomíná na houbařské začátky.
Do lesa nepřestal chodit, a i když ho práce zavedla do různých koutů republiky, nikdy nevynechal příležitost omrknout nová místa. Hodně jsem pracoval mimo domov. Ze začátku zde členové udělali takovou vitrínku, ve které prezentovali svou práci. Objevovaly se zde různé druhy známých i neznámých hub s popisem. Bavilo mě, že jsem mohl odněkud ze světa přivézt různé druhy hub. Vždy, když jsem se vracel domů, tak jsem něco přivezl. Josef Trtek, zdejší odborník na mykologii, mi pomohl určit druh a postupně mě zasvěcoval do tajů a chtění, abych se v pozdějším věku věnoval  této zálibě a radoval se z ní. Až nyní, jak jsem říkal, jsem se stal opravdovým, vášnivým houbařem-mykologem, dovršil Kedroníček v popisu svou  houbařskou anabázi.

Radost z lesa
Jak se taková vášeň následně projevuje? U mě to vášeň samozřejmě je. Na hřiby jsem chodil okolo Buchlova. Udržoval se tam zvyk, že se v lese sbíraly pouze ušlechtilé houby. Kdysi před mnoha lety jsem tam měl svoje místa. Tady je jiný les, jiné podmínky, a zjistil jsem, že zde rostou i jiné druhy hub než v mém rodišti, říká Kedroníček.
Druhou, neméně významnou částí, je nabytí lásky k lesu a přírodě. Díky stáří a úbytku členské základny jsme aktivity výrazně omezili. Zůstalo nám tradiční zamykání a odemykání lesa. Jak se jede na Suchou Loz, roste tam javor bělokorý. Zde probíhá naše symbolické přivítání a loučení se s lesem. Uvaříme si gulášek, posedíme, prohlížíme fotky, na podzim hodnotíme rok. Dnes už snad nikdo ani neví, koho to napadlo, ale je to milé setkání, říká Kedroníček a zve mezi mykology i nové členy, protože z části tuší, co je možná v budoucnu čeká. Je tu hodně dobrých houbařů, ale neláká je pravidelně kroužek navštěvovat. Přijdou, poradí, ale raději zůstávají doma. Trochu nás to přežívá. Doba se mění. Byli bychom rádi,  kdyby přišel nějaký mladší, který by to trochu pozvedl a vedl nějakou novou osvětu, říká Kedroníček se smutným hlasem a snaží se dění trochu zvrátit plánovanou návštěvou základní školy.
Houbaření není jen sběr hub. Je to spojení s kouzlem přírody, hodnotí se vývoj hub v lese. Nejraději proto chodím na houby sám. Jdu si podle svého tempa, pozoruji stromy, terén, zvěř, je to taková ozdravná procházka, při které jsem ovšem rád, když také něco najdu. Houbaření bývá spojeno také s možností utřídění si myšlenek, přidává Kedroníček a přiznává, že houbaření je pro něj elixír života.

Vtip na uvolnění
Než se dostaneme ke slibovanému vtipu, pokusím se rozluštit velkou záhadu. A to, jestli platí, že když se podíváte na malý rostoucí hřib, už dál neporoste, nebo je to pouze pověra. „Nemyslím si, že je to pravda, spíš bych řekl, že je někdo zvědavý a sáhne si na něj. Jednou jsem sáhl na sýrovcec, a za dva dny odešel. Podíváte se na tulipán, a také hned neuvadne, tedy pokud ho neutrhnete, říká Kedroníček svůj názor. A abychom uvolnili vážné téma zabíjení hub pohledem, vzpomněl si na několik vtipů o houbách.
Na trhu sedí babička a přijde na kontrolu inspekce. Ta jí říká: Babičko, vy tu prodáváte muchomůrku zelenou. Jak je to možné? No a co? Komu jsem ji prodala, tak si zatím stěžovat nepřišel. Nebo ještě tento. Přišel policajt z hub a v košíku měl jeden rozbitý hřib. Manželka se ho ptá: To jsi našel jenom tento jeden? Ano, odpovídá policajt. A  proč je tak rozbitý, ptá se manželka. Nechtěl prozradit, kde jsou jeho kamarádi, tak jsem mu dal pendrekem.

Žampiony vypěstované doma
V nedávné době jsem si sám vyzkoušel vypěstovat si žampiony doma. Není to jako jít na houby do lesa, ale vcelku na to mám kladný názor. Několikrát jsem to také zkusil a je to zajímavá zkušenost a kratochvíle. Podařila se mi hlíva a pochutnal jsem si i na nejkrásnějších plodnicích, prý jsou totiž za syrova protirakovinotvorné. Je to zábava a  houby jsou v přiměřené míře vhodný doplněk při stravování, poukazuje Kedroníček na výhody pěstování hub v domácnosti.
Opakem pěstování hub doma je sběr hub v lese, kde je nutné dávat si dobrý pozor a sbírat pouze ty, které známe. Je to dobře, protože ty houby, které houbař nezná, ať raději nebere. Za chyby by se mohlo draze platit, takže je lepší dodržovat jistý odstup. Sám to schvaluji, protože i já se někdy rozhodnu houbu raději nevzít, pokud jí nevěřím nebo si nejsem jistý jejím druhem. Současně každá houba, i jedlá, není pro každého. Třeba václavka je těžce stravitelná a nemusí vám sednout, varuje Kedroníček před neuváženým sběrem hub nebo jejich konzumací. Někdy je na vině i špatné skladování a manipulace. Zdravá nedůvěra je při sběru podstatná. Důvěřuj, ale prověřuj, u hub platí na sto procent. Houba je dobrá věc, ale současně velmi nebezpečná. Konkrétně tady v Lipinách roste žampion ovčí a jemu je velmi podobná muchomůrka zelená. Bez opatrnosti je možné si je velmi jednoduše splést.

Rarity pouze v lese

Že si můžeme doma vypěstovat žampiony, hlívu a ještě asi deset druhů hub k tomuto účelu přizpůsobených, víme. Ty nejcennější ovšem doma nevyrostou. Zajímá mě, jaká houba je pro houbaře nejcennější a pozoruji velmi váhavou odpověď. Záleží na tom, k jakému účelu, odpovídá Kedroníček. Vybízím ho tedy k širší úvaze. Raritou je leskokorka lesklá. Vypadá podobně jako choroš, ale je barevnější a má trochu jiný tvar. Z těch mých nejhledanějších se jedná o hřib královský. Párkrát se tady vyskytl. Na vlastní oči jsem ho viděl asi před třiceti lety. Pár šťastlivců ho našlo, ale mně se to zatím nepodařilo. Je to přísně chráněná houba, která je na červeném seznamu a nesmí se sbírat, ale najít bych ji chtěl. Už jen pro ten pocit, prozrazuje Kedroníček spíš něco ze sběratelské vášně a už jen tak vzpomíná také na krásný úlovek kotrče kadeřavého. A dostáváme se k otázce, proč jsou dnes vůbec tyto houby vzácné. Tvrdí se, že vzácné houby přestaly růst díky změně v zemědělství. Tak jako rak je indikátorem čisté vody, tak houby, např. kuřátka, jsou stejným ukazatelem stavu lesa a přírody. Dříve jsem chodil na louku na žampiony, kde pravidelně místo spásaly krávy nebo ovce. Dnes zvířata chybí, žampiony nerostou.
Druhou stránkou je sběr hub k přímé spotřebě. Co se týká zpracování hub, preferuji uchování v mrazáku. Nakrájím je a v mikrotenovém sáčku vkládám do mrazáku. Připadá mi, že takto jsou nejvíc podobné čerstvé houbě. Skladování nesmí přesáhnout půl roku. Nebráním se také zavařování ve sladkokyselém nálevu. Někdo předvařuje, jiný zavařuje ihned. Dle chuti a libosti se přidávají různé ingredience, paprika, okurka, křen, kopr aj. Na to právě slouží náš košt, kde lidé mohou ochutnat to, co běžně doma nedělají. K sušení hodně využívám bedle, ze kterých dělám prášek, protože jsou nejaromatičtější, říká pětašedesátiletý houbař a jistě také dobrý kulinář. Dříve jsem dokonce dělal i sekanou, karbenátky, guláš. Receptů je mnoho.

autor: Pavel Princ
TOPlist