Hroby a hrobky s uměleckými díly

Hroby a hrobky s uměleckými díly
Foto: autorka
Uherské Hradiště Zajímavosti 13 / 06 / 2021

Hřbitovy jsou místy, která vybízejí k zamyšlení a tiché vzpomínce nejen na drahé zesnulé, ale také na ty, kteří zde žili před námi. Procházíme-li se hřbitovem v Mařaticích, jména na náhrobcích nám připomínají osobnosti, které jsme znali a byly nám blízké, ale také osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do dějin místa, kde žijeme.

Místa jejich posledního odpočinku jsou zajímavá také svým pojetím, architekturou hrobu či hrobky a funerální výzdobou. Hřbitov je vlastně galerií pod širým nebem, v níž se setkáváme s díly významných umělců. Postupně si představíme jejich životní osudy a tvorbu, stranou naší pozornosti nezůstanou ani osobnosti, které umělecká díla pořídily…

Předposlední díl našeho seriálu o uměleckých dílech na mařatickém hřbitově věnujeme plaketám, jež jsou dílem dvou známých a také dvou anonymních umělců, které se zatím nepodařilo identifikovat. Snad budoucnost přinese nové poznatky, třeba i za pomoci čtenářů DOBRÉHO DNE.

Plaketa Františka Bílka

Náhrobek Aloise Horta (1878-1943), který byl ředitelem Rolnické záložny v Uh. Hradišti v meziválečném období, zdobí kopie patinované sádrové plakety vytvořené Františkem Bílkem (6. 11. 1872 - 13. 10. 1941), grafikem, sochařem, architektem, autorem užitého umění a symbolistou období secese. Rodák z Chýnova v jižních Čechách zahájil po maturitě na gymnáziu v Táboře studium malířství u profesora Maxmiliána Pirnera na Akademii výtvarných umění v Praze (1887-1890). Vzhledem ke své oční vadě přešel na radu učitelů k Josefu Maudrovi na Státní průmyslovou školu v Praze studovat sochařství. V roce 1891 se mohl díky Lannovu stipendiu vzdělávat v Paříži na soukromé Colarossiho akademii. Ve městě nad Seinou se seznámil s malířkou Zdeňkou Braunerovou, s níž ho pojilo celoživotní přátelství, ale také dalšími českými umělci (A. Mucha, L. Marold, V. Hynais). V Paříži vznikla Bílkova první díla inspirovaná jeho náboženským cítěním, která však nebyla příznivě přijata. Po ukončení vojenské služby se František Bílek vrátil do rodného Chýnova a vybudoval zde sochařskou dílnu. Na počátku 20. století přesídlil do Prahy, zakoupil pozemek po zbouraných městských hradbách a na něm si v roce 1911 podle vlastního návrhu nechal postavit vilu s ateliérem (dnes Mickiewiczova ulice na Hradčanech). Ve vile je dnes muzeum se stálou expozicí Bílkovy tvorby.

Ve svých dílech zobrazoval převážně náboženská témata, která doplňoval mystickými texty. Jeho výtvarný styl je netradiční a rozeznatelný na první pohled. Zpočátku byl námětem jeho děl pocit zoufalství nad vinami člověka, ale postupně převládala naděje, vykoupení a víra. Postavy se přestaly sklánět a tyčily se vzhůru s patetickými gesty. Kromě biblických námětů vytvořil postavy rodiny a mnohé postavy českých duchovních i světských velikánů (Jana HusaJana ŽižkyJana Roháče z Dubé aj.). Ve svých grafikách Bílek volil často motiv vody, ohně a měsíce a některé grafické listy doprovázel vlastním navrženým písmem. Jeden z jeho typů je použit také na náhrobku A. Horta.

 Plaketa Josefa Kiesewettera

Tepaná měděná plaketa s charakteristickým folklorním motivem je situována na hrobě Jaroslava Václava Staňka (20. 4. 1922 - 28. 2. 1978), malíře, grafika, choreografa, zakládajícího člena a prvního primáše souboru Hradišťan. Rodák z Uh. Hradiště zasvětil svůj život umění a folkloru a trvale se zapsal do kulturního života města. Láska k lidové hudební kultuře se u něj projevila již v mládí, jako čtrnáctiletý chlapec začal hrát ve Slováckém krúžku, velký vliv na něj mělo setkání s primášem Samko Dudíkem, jehož kapela pravidelně vystupovala na Výstavě Slovácka 1937. Chtěl se stát hudebním nástrojářem, ze zdravotních důvodů však musel učení opustit a v roce 1938 nastoupil do Školy uměleckých řemesel v Brně, kde studoval kresbu a malbu. Po uzavření školy v roce 1942 pracoval u firmy Kunz, zabývající se výrobou malířských potřeb, návrhy interiéru a dekorativní malbou. Když bylo v roce 1945 založeno Slovácké divadlo, stal se jeho jevištním výtvarníkem. Celý svůj život zasvětil hudbě, a i když se jí pro vážné onemocnění v době druhé světové války po tři roky nemohl věnovat, znovu se k ní vrátil. Pod jeho uměleckým vedením trvajícím více než čtvrt století dosáhl folklorní soubor Hradišťan věhlasu a mnoha ocenění. V roce 1955 založil dětský soubor Hradišťánek, podílel se na vzniku Dolňáckých slavností v Hluku, připravoval programy pro Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici. Osobnost J. V. Staňka je v Uh. Hradišti trvale připomenuta pojmenováním ulice a od roku 2019 také reliéfem Dana Trubače, situovaným na Slovácké búdě. 

Malíř Josef Kiesewetter (10. 2. 1934 - 15. 10. 2015) byl s J. V. Staňkem spřízněn, manželky obou umělců, Jindřiška a Zdeňka, byly sestry. Pocházel z Nového Jičína, dětství prožil na Valašsku. Po vyučení byl v roce 1954 přijat na SUPŠ Uh. Hradiště a od té doby byl jeho život spjat s metropolí Slovácka. Jeho umělecký vývoj ovlivnily pedagogické osobnosti, jakými byli např. akad. malíři Karel Hofman,Vladimír Hroch, Jan Blažek nebo akad. sochaři Jiří Jaška a Jan Habarta. Počátkem šedesátých let nastoupil do propagačního oddělení Domu osvěty v Uh. Hradišti jako výtvarník a za několik let, v roce 1966, do stejné pracovní pozice ve Slováckém muzeu. V něm řešil výtvarné úkoly, kterou souvisely s činností kulturní instituce. Zahrnovaly grafický design (např. není bez zajímavosti, že jím vytvořené logo muzeum užívalo po několik desetiletí), dokumentární a vědeckou kresbu a ilustraci pro publikace, katalogy a různé tiskoviny, ale také práce související s výstavnictvím a expoziční prezentací. Jen ve volných chvílích se zabýval volnou kreslířskou a malířskou tvorbou, jíž se plně mohl věnovat až po vynuceném odchodu z muzea v polovině sedmdesátých let. Celoživotní inspirací mu byly příroda a žena, do svých obrazů a kreseb promítal své pocity, sny, iluze a příběhy.

J. Kiesewetter často spolupracoval s architekty, a to jak při tvorbě scénografických návrhů (např. pro amfiteátry Bludník a Zahrada ve Strážnici), tak v reliéfních a objektových realizacích. Vedle střízlivé a dekorační schopnosti projevil při vytváření tepaných reliéfů vynikající řemeslnou zručnost, což dokazuje jeho tvorba pro Památník Velké Moravy ve Starém Městě, Památník Mohyla míru ve Slavkově nebo reliéf Večerní píseň pro strážnickou radnici.

 Plaketa neznámého autora na náhrobku Jaroslava Melichárka

V části mařatického hřbitova, kde se nacházejí také náhrobky uměleckých osobností, nedaleko od náhrobku akad. malíře V. Hrocha, je situován náhrobek akad. malíře, básníka a prozaika Jaroslava Melichárka (10. 2. 1910 - 15. 6. 1985). Narodil se a celý svůj život prožil v Uh. Hradišti. Jeho otec František, povoláním holič a vlásenkář, byl amatérským malířem, proto v synovi podporoval umělecké sklony. Po maturitě na gymnáziu se Jaroslav Melichárek pokusil o přijetí na pražskou Akademii výtvarných umění, avšak neuspěl. Zapsal se tedy na České vysoké učení technické v Praze k Oldřichu Blažíčkovi. Když ani druhý pokus o přijetí na akademii nebyl úspěšný, pracoval určitou dobu jako učitel, skládal básně, které později vydal ve dvou sbírkách: Pašije na bulváru (1935) a Bílá stuha (1937). V roce 1936 byl přijat na Vysokou uměleckoprůmyslovou školu v Praze do ateliéru malíře Františka Kysely, pod jehož vedením prováděl v roce 1937 výzdobu českého pavilonu na Světové výstavě v Paříži. Vzápětí byl přijat na vytouženou akademii, kde se stal žákem krajinářské školy Otakara Nejedlého. Během druhé světové války byl nucen studia přerušit a dokončil je až v roce 1946. Poté se vrátil do Uh. Hradiště a v rodném domě na Mariánském náměstí čp. 74 si zřídil ateliér.

I když zcestoval velký kus světa - Evropu, Asii i severní Afriku, bezmezně miloval rodný kraj a ze své lásky se vyznával především malbou. Jeho realisticky pojaté krajinomalby nehýří ohnivými barvami, ale dýchá z nich živý člověk se svými pocity a touhami. Byl všestranným umělcem, kromě již vzpomenutých básní psal také prózu (např. dobrodružný román Monsuny, zachycující příhody českých trampů v indické džungli, který vydal v roce 1948 pod pseudonymem Jarmel V. B.). Většina jeho cestopisných prací však zůstala dochována pouze v rukopise a nebyla nikdy vydána. Jeho nejvýznamnější literární prací je kniha povídek Hradišťské návraty, v nichž popisuje nejrůznější zákoutí rodného města. Své výtvarné cítění dokázal ztvárnit také na filmovém pásu v rámci svého působení ve Studiu amatérského filmu, založeném v roce 1960. Jaroslav Melichárek zemřel 15. 6. 1985, po jeho boku spočívá na mařatickém hřbitově jeho manželka Drahomíra, v Hradišti známá lékařka. Autor plakety s portrétem J. Melichárka dosud nebyl identifikován. Náhrobek z černé leštěné žuly je dílem holešovského kamenosochaře Aloise Kýna.

 Plaketa neznámého autora na náhrobku Josefa Nováka

Poslední umělecké dílo, které chci představit, je součástí náhrobku rodiny Josefa Nováka (1875-1938), jenž byl profesorem latiny a řečtiny a v letech 1926-1937 ředitelem Státního reálného gymnázia v Uh. Hradišti. Byl spřízněn s národním umělcem Zdeňkem Chalabalou, klavíristou, houslistou, hudebním publicistou a pedagogem a především významným operním dirigentem. Kulatý medailon zpodobňující truchlící ženu je zasazený do náhrobku z černé leštěné žuly. I když je signován, informace o autorovi, F. Ermischovi, se zatím nepodařilo zjistit. Nepochybně byl spolupracovníkem kameníka a sochaře Vojtěcha Semeráka, který působil v Olomouci-Nových Hodolanech od roku 1908. Jeho dílna byla vyhlášená kvalitní prací, proslavila se při tvorbě sarkofágů v hrobce českých králů v chrámu sv. Víta v Praze a v meziválečném období získala řadu zakázek na tvorbu náhrobků po celé Moravě.

autor: Blanka RAŠTICOVÁ

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace