Hroby a hrobky s uměleckými díly - Bohumil Kafka

Hroby a hrobky s uměleckými díly - Bohumil Kafka
Foto: archiv Slováckého muzea
Uherské Hradiště Zajímavosti 21 / 03 / 2021

Hřbitovy jsou místy, která vybízejí k zamyšlení a tiché vzpomínce nejen na drahé zesnulé, ale také na ty, kteří zde žili před námi. Procházíme-li se hřbitovem v Mařaticích, jména na náhrobcích nám připomínají osobnosti, které jsme znali a byly nám blízké, ale také osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do dějin místa, kde žijeme.

Místa jejich posledního odpočinku jsou zajímavá také svým pojetím, architekturou hrobu či hrobky a funerální výzdobou. Hřbitov je vlastně galerií pod širým nebem, v níž se setkáváme s díly významných umělců. Postupně si představíme jejich životní osudy a tvorbu, stranou naší pozornosti nezůstanou ani osobnosti, které umělecká díla pořídily…

Tvorba Bohumila Kafky

Český sochař, medailér a pedagog Bohumil Kafka (14. 2. 1878 - 24. 11. 1942) se narodil v rodině truhlářského mistra v Nové Pace. Měl osm sourozenců, jeho rodiče patřili mezi méně zámožné. Po skončení školní docházky v rodném městě odešel roku 1892 na odbornou sochařskokamenickou školu do Hořic. Po ukončení studia v roce 1896 pracoval rok jako kameník a následujícího roku se zapsal na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kde studoval pod vedením Stanislava Suchardy, sochaře, medailéra a designéra. Není bez zajímavosti, že Sucharda rovněž pocházel z Nové Paky a byl sousedem Kafkových. V roce 1898 přešel Kafka na Akademii výtvarných umění do ateliéru Josefa Václava Myslbeka. Svému profesorovi asistoval na modelu koně v definitivní velikosti pro pomník sv. Václava v Praze. V letech 1901-1904 byl asistentem Stanislava Suchardy na Uměleckoprůmyslové škole a pracoval s ním na pomníku Františka Palackého. Štěstěna mu přála, a tak nejen, že spolupracoval se svými učiteli, ale v roce 1902 mu byl umožněn krátký pobyt v ateliéru Augusta Rodina v Paříži. Do Paříže se vrátil v roce 1904, neboť získal Hlávkovo stipendium. Hned po svém příjezdu do města nad Seinou se Kafka zapojil do tamního uměleckého života a brzy uspořádal díky podpoře francouzského ministerstva školství svou první pařížskou výstavu. Na základě uměleckých výsledků byl jmenován členem významných uměleckých sdružení, jakými byly Société du Salon D’Automne nebo Société Nationale des Beaux Arts, jejímž viceprezidentem byl A. Rodin. Na závěr svého pařížského pobytu vytvořil v roce 1906 portrét Emy Destinové.

Po smrti Stanislava Suchardy v roce 1916 byl B. Kafka jmenován profesorem dekorativního sochařství na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, na této škole byl dvakrát zvolen rektorem. V roce 1925 se stal řádným profesorem pražské Akademie výtvarných umění.

Bohumil Kafka byl neobyčejně plodným umělcem. Předlohy pro své práce hledal v každodenním životě, k oblíbeným námětům jeho tvorby patřila žena. Z tohoto tematického okruhu jeho tvorby vzpomeňme díla Žena klečící, sedící, Probuzení, Schoulená žena nebo Žena po koupeli. V dějinách českého symbolistně-secesního sochařství zastává jedinečné místo plastika mladé ženy nazvaná Somnambula (Náměsíčnice).

Svými pracemi dekoroval Kafka mnohé z významných staveb, za všechny vzpomeňme Faunu a Flóru na Obecním domě v Praze, alegorické polopostavy zpodobňující Tragédii, Operu, Balet a Komedii na budově Divadla na Vinohradech nebo plastiku Génia na průčelí divadla v Pardubicích. Věnoval se rovněž funerální tvorbě, s jeho díly se můžeme setkat na Olšanských hřbitovech či na Vyšehradě.

Samostatný okruh jeho tvorby tvoří sochařské portréty, na nichž zachytil přední osobnosti českého výtvarného umění, literatury, hudby, ale také politiky. Pro město Havlíčkův Brod vytvořil velký pomník. K. H. Borovského, v Praze dodnes stojí na Alšově nábřeží jeho socha J. Mánesa. Kafkovi byly zadány rovněž dvě velké sochařské práce - pro Bratislavu socha M. R. Štefánika a jezdecká socha Jana Žižky z Trocnova, stojící před památníkem na Vítkově. Je to největší jezdecká socha v Evropě, vysoká 9 m, i s podstavcem 22 m a váží 16,5 t.

B. Kafka byl za svou tvorbu vyznamenán francouzským řádem rytíře Čestné legie a jugoslávským řádem sv. Sávy. Zemřel náhle 24. listopadu 1942 na zánět slepého střeva. Pohřben je na vyšehradském Slavíně.

Hrobka rodiny Jana Evangelisty Protzkara a Jaroslava rytíře Zapletala z Luběnova

Na mařatickém hřbitově máme ojedinělou možnost seznámit se s Kafkovým dílem. Pro rodinu uherskohradišťského starosty J. E. Protzkara vytvořil bronzový basreliéf, který je charakteristickou ukázkou české secesní plastiky. Předloha náhrobku vznikla v roce 1903 a Kafka v ní uplatnil techniky práce se světlem, které si osvojil u svého učitele S. Suchardy. Zobrazení dvou truchlících dívek působí citlivě v duchu secesního chápání. Stylizovanost horizontálně vlajících vlasů jedné z nich dosahuje téměř malířského dojmu. Strom se zlomenou korunou, pod nímž dívky spočívají, symbolizuje náhlý skon. Jemný dekorativní basreliéf citlivě reaguje na světelný režim a vytváří negativně i pozitivně vystupující plochy, decentně sochařsky členěné. Původní bronzový reliéf byl později nahrazen laminátovým odlitkem akad. sochaře Jiřího Habarty.

Jan Evangelista Protzkar se narodil 4. 12. 1820 do rodiny staroměstského mlynáře Bernarda Protzkara a jeho manželky Anny, roz. Poličkové. Do Uherského Hradiště se přistěhoval v roce 1836, provozoval obchod smíšeným zbožím na dnešním Masarykově náměstí. V roce 1858 se oženil s Terezií, dcerou měšťana Jana Polička a jeho manželky Kateřiny, rozené Ouřadníčkové. Sňatkem vyženil dva velkoměšťanské domy čp. 37 a 38. Jako úspěšný obchodník vstoupil do politiky a postupně se stal významným představitelem měšťanské (purkmistrovské) strany, která ovládala správu Uherského Hradiště po větší část druhé poloviny 19. století. Členy strany byli prorakousky orientovaní a k vládě loajální měšťané, podnikatelé a příslušníci inteligence, kteří neodmítali spolupráci s Němci. V roce 1861 byl zvolen do obecního výboru a současně i městské rady. V předčasných volbách roku 1865 nahradil dosavadního starostu Roberta Aulicha a v čele města stál neuvěřitelných třicet jedna let až do roku 1896. Protzkar byl typem umírněného politika, reprezentoval široké vrstvy zdejšího měšťanstva, odmítal radikalismus, a to jak německý, tak český. Byl to on, kdo přivedl do politiky lékárníka Josefa Stancla, svého souseda, který ho později nahradil ve funkci starosty města.

Během své politické kariéry dosáhl významných úspěchů. Brzy po svém zvolení předložil návrh, aby město požádalo o udělení zvláštního statutu, podle kterého mohla samospráva obce vykonávat na svém území pravomoci okresního politického úřadu. Žádost byla vyřízena kladně a Uherské Hradiště se tak zařadilo mezi privilegované obce. Tímto statutem se město pyšnilo až do roku 1928. V roce 1871 byl Protzkar zvolen do zemského sněmu ve II. kurii za Uh. Hradiště, Uh. Ostroh, Bzenec a Veselí nad Moravou. K zásluhám J. E. Protzkara se řadí i uzavření kompromisní dohody mezi měšťanskou (purkmistrovskou) stranou a radikální českou opozicí před obecními volbami v roce 1886. Za své zásluhy obdržel v roce 1866 Zlatý záslužný kříž s korunou a později Rytířský řád Františka Josefa, město jej jmenovalo v roce 1881 čestným občanem. J. E. Protzkar zemřel 6. 2. 1903.

V manželství se Protzkarovým narodilo pět dětí, avšak jen jediná dcera se dožila dospělosti, dva synové a dvě dcery předčasně zemřely v raném věku. Dcera Helena, narozená v roce 1865, se provdala za JUDr. Jaroslava rytíře Zapletala z Luběnova, státního zástupce u Krajského soudu v Uherském Hradišti, který svůj šlechtický predikát zdědil po otci. S manželem měli dvě děti, Jaromíra, který zemřel ve věku 11 let, a Irinu, provdanou za Ing. Jaroslava Červínka. Jejich dcera Viola zemřela v roce 2010 jako poslední přímý potomek Protzkarova rodu.

autor: Blanka RAŠTICOVÁ

Tagy článku

TOPlist