Hřbitovy jsou místy, která vybízejí k zamyšlení a tiché vzpomínce nejen na drahé zesnulé, ale také na ty, kteří zde žili před námi. Procházíme-li se hřbitovem v Mařaticích, jména na náhrobcích nám připomínají osobnosti, které jsme znali a byly nám blízké, ale také osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do dějin místa, kde žijeme.

Místa jejich posledního odpočinku jsou zajímavá také svým pojetím, architekturou hrobu či hrobky a funerální výzdobou. Hřbitov je vlastně galerií pod širým nebem, v níž se setkáváme s díly významných umělců. Postupně si představíme jejich životní osudy a tvorbu, stranou naší pozornosti nezůstanou ani osobnosti, které umělecká díla pořídily…

Naše putování za uměleckými díly na mařatickém hřbitově se chýlí k závěru. Dnes si představíme plastiky vytvořené akad. sochařem Bořkem Zemanem nacházející se na dvou hrobech, situovaných v různých částech hřbitova.

Sochař Bořek Zeman

Životní inspirací pro tvorbu talentovaného sochaře, medailéra, malíře, grafika, ilustrátora a pedagoga byly ženy. Fascinovaly ho jako nositelky a pokračovatelky lidského rodu, ale také nositelky krásy duševní i fyzické. Svůj obdiv k nim dokázal vtělit i do svého díla, v němž se snažil zachytit půvab ženy i krásu jejího nitra, jež často doprovází záhada a melancholie. Svébytnou část jeho tvorby představuje motiv ženy jako matky, obzvláště po narození vnučky. Jeho tvorba byla představena na mnoha autorských i kolektivních výstavách, a to nejen v našem regionu, ale také na řadě míst naší republiky, jakož i v Německu, Holandsku, Polsku, Rusku, Kanadě, na Kubě a v dalších zemích.

Bořek Zeman (12. 2. 1950 - 3. 5. 2014) vyrůstal spolu se dvěma sourozenci ve Fulneku v rodině Bořivoje a Anny Zemanových. Vystudoval gymnázium v Rýmařově (1964-1968) a přesto, že od dětství projevoval malířské nadání, jistě i pod vlivem otce a strýce, kteří se malbou zabývali, rozhodl se svůj výtvarný talent rozvíjet studiem oboru reprodukční kamenosochařství a restaurátorství na SUPŠ v Uh. Hradišti (1968-1971). Na škole patřili k jeho pedagogům významní umělci, akad. sochaři Jan Habarta, Jiří Jaška, Stanislav Mikuláštík a Vladislav Vaculka. Z Uh. Hradiště odešel na Akademii výtvarných umění v Praze, aby zde u profesorů Jiřího Bradáčka, Vlastimila Večeři a Karla Lidického završil své sochařské vzdělání (1971-1976). Na malířské vzdělání však nerezignoval a v letech 2004-2007 dokončil na Akademii Sztuk Pięknych im. Jana Matejki v polském Krakově doktorandské studium prací na téma Kresba a design.

Po studiu na AVU získal v roce 1978 stipendium, během něhož vytvořil pískovcové sousoší Rozhovor dnes situované před Základní školou ve Střílkách, jímž se mu otevřela cesta k vytvoření mnoha dalších sochařských realizací na veřejných i soukromých prostranstvích doma i v zahraničí. První samostatnou výstavu uspořádal v roce 1979 v Galerii Jaroslava Krále v Brně. Během svého působení v Armádním výtvarném studiu v Praze/Uměleckém studiu v letech 1983-1990 se zabýval sochařskou a medailérskou tvorbou, vytvořil desítky plastik a reliéfů s tematikou armády či letectví, z nichž některé realizoval v architektuře.

Významnými mezníky v jeho životě a tvorbě se stalo jeho přesídlení do Uh. Hradiště a v roce 1988 účast na sochařském sympoziu Lapidea v německém městě Mayen. Tehdy vytvořil plastiku Matka země, která se mu stala vstupenkou na evropskou výtvarnou scénu. Kraj na soutoku Mosely a Rýna si zamiloval, opakovaně se do něj vracel na dlouhodobé tvůrčí pobyty a našel v něm mnoho přátel. Mimo jiné i jeho zásluhou bylo navázáno partnerství mezi městy Mayen a Uherské Hradiště, stál také u zrodu spolků přátel v obou městech a podílel se na jejich činnosti. V Mayenu, ale také dalších německých městech (Lipsko, Hoyerswerda, Westerwald, Bad Neuenjahr, Mnichov a dalších) realizoval řadu svých sochařských kamenných i bronzových plastik. Od roku 1993 se začal intenzivně věnovat také malbě, často figurálně zaměřené, stejně jako portrétu a ilustracím.

V roce 1996 otevřel v Uh. Hradišti vlastní galerii a o dva roky později vstoupil na pedagogickou dráhu výukou kresby a modelování na Institutu reklamní tvorby Fakulty technologické VUT Brno a Fakultě multimediálních komunikací, kabinetu vizuální kompozice, Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.

 Dílo Bořka Zemana

Cílem tohoto článku není podat kompletní výčet sochařské, medailérské či malířské tvorby, ten lze najít v odborných publikacích a slovnících. Zaměřím se proto jen na připomenutí jeho realizací v našem kraji. Již jsem vzpomněla, že jeho první sousoší Rozhovor (1979) se nachází ve Střílkách, pro n. p. Mesit v Uh. Hradišti vytvořil v roce 1980 plastiku z umělého kamene nazvanou Odpočinek. S jeho dalším dílem, kamennými či bronzovými plastikami nebo sousošími se zájemci mohou seznámit v Blatničce (Žena s hroznem, 1980), Blatnici p. Sv. Antonínkem (Vinohradník, 1986), na náměstí v Kunovicích (Školák, 1993/instalován 2004 a sousoší Povídání/Dívčí dialog z roku 1996/instalováno 1997), Nivnici (sousoší Rodina, 1994), Buchlovicích (Rodina, 1995), Ostrožské Nové Vsi (Pramen, 1996), Ostrožské Lhotě (Mons. ThDr. Antonín Šuránek, Služebník Boží, 2002), na Soláni u zvonice (monumentální 4 m vysoká dřevěná plastika Pocta Valachům, 2008). Od roku 2011 symbolicky ochraňuje areál zrekonstruovaného Panského dvora v Kunovicích jeho Madona.

 Vápencový reliéf nazvaný Rodina (1988) je umístěn na budově České spořitelny ve Dvořákově ulici v Uh. Hradišti, bronzový reliéf zpodobňující učitele národů J. A. Komenského se nachází od roku 1992 v Nivnici a dřevěný reliéf Krajina (1995) v Buchlovicích. Veřejnosti je rovněž známá jeho fontána Pramen života, která byla v roce 2004 odhalena v Protzkarově ulici před původním sídlem Galerie Zeman. Představuje do sebe pohrouženou mladou dívku, stojící uprostřed tůňky s lehce skloněnou hlavou. Je uzavřená ve svém pohádkově světě a vyzařuje klid a melancholii. Když byla fontána ještě funkční, proud vody pomalu stékal od hlavy po dívčině těle a umocňoval pocit neproniknutelnosti a tajemna. Ani kolemjdoucí ji nemohou vytrhnout z jejího zamyšlení. Je škoda, že tento vodní prvek, který v letních dnech osvěžoval sluncem rozpálenou ulici a skýtal dětem potěšení v nestřeženém okamžiku alespoň smočit ruku či nožku, je dnes nefunkční.

Ačkoliv se Bořek Zeman nespecializoval v sepulkrální plastice, přesto je jeho dílo zastoupeno také na hřbitově v Mařaticích. Na hrobě rodiny Jančaříkových spočívá kamenná plastika Ženy. Je pohroužena do sebe, pravá ruka podpírá hlavu, obličej je jen symbolicky naznačen. Vznik díla lze datovat do závěru sedmdesátých nebo na počátek osmdesátých let 20. století. Hrob se nachází v horní, novější části hřbitova. Druhá Zemanova plastika, zpodobňující ženskou tvář, náleží k hrobu rodiny Vlachovských, situovanému po pravé straně cesty vedoucí k vsypové loučce a hrobům kolem ní.