Hroby a hrobky s uměleckými díly - sochař Čeněk Vosmík

Hroby a hrobky s uměleckými díly - sochař Čeněk Vosmík
Foto: pas  /  Hrobka rodiny Stanclovy a ze Schullernů.
Uherské Hradiště Zajímavosti 27 / 03 / 2021

Hřbitovy jsou místy, která vybízejí k zamyšlení a tiché vzpomínce nejen na drahé zesnulé, ale také na ty, kteří zde žili před námi. Procházíme-li se hřbitovem v Mařaticích, jména na náhrobcích nám připomínají osobnosti, které jsme znali a byly nám blízké, ale také osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do dějin místa, kde žijeme. Místa jejich posledního odpočinku jsou zajímavá také svým pojetím, architekturou hrobu či hrobky a funerální výzdobou.

Hřbitov je vlastně galerií pod širým nebem, v níž se setkáváme s díly významných umělců. Postupně si představíme jejich životní osudy a tvorbu, stranou naší pozornosti nezůstanou ani osobnosti, které umělecká díla pořídily…

Sochař Čeněk Vosmík

Na mařatickém hřbitově se můžeme seznámit s dílem dalšího z významných sochařů období secese a realismu, Čeňka Vosmíka (5. 4.1860 - 11. 4. 1944). Narodil se v Humpolci do chudé rodiny Josefa a Františky Vosmíkových, která měla třináct dětí. Již od dětství vštěpovali zbožní rodiče svým dětem úctu ke Kristu, a ta se stala základním rysem Vosmíkovy osobnosti i tvorby. Chlapec od dětství projevoval umělecké sklony, a proto ho jeho učitelé doporučili do Umělecké besedy v Praze. Rodiče ho však nemohli držet na studiích, proto musel v jedenácti letech školu opustit a vyučit se u svého otce kolářskému řemeslu. Ve volných chvílích se věnoval kresbě, malbě a zejména řezbářství. Po vyučení se vydal na zkušenou do Brna s cílem najít ateliér, v němž by mohl pracovat a vzdělávat se. Když neuspěl, odjel se stejným cílem do Vídně, avšak ani tam nebyl úspěšný. Nakonec jej osud zavedl do Prahy, kde našel zaměstnání a po večerech navštěvoval zlatnickou školu, kde se naučil modelovat. Přislíbené stipendium k dennímu studiu nezískal, a tak se zdrcen vrátil zpět k rodičům do Humpolce. V roce 1882 se vydal znovu do Vídně, kde konečně našel práci v ateliéru českého rodáka sochaře Antonína P. Wagnera. Po úspěšném zvládnutí studijních úkolů mu byly postupně zadávány realizace mistrových návrhů. Po čtyřech letech se přihlásil ke studiu na vídeňské Akademii výtvarných umění a po dvou letech začal znovu spolupracovat s A. P. Wagnerem na zakázkách pro Vídeň (Mozartův pomník) a pro Národní muzeum v Praze.

Na přelomu 80. a 90. let Vosmík trvale přesídlil do Prahy, kde zprvu získával zakázky sochařsko-kamenického charakteru (realizace soch podle návrhů jiných umělců). Tehdy se oženil s Josefou Bělskou, s níž měl dceru Růženu a syna Čeňka.

V roce 1892 ho pozval ke spolupráci J. V. Myslbek. Vosmík měl u něj možnost detailně poznat jeho způsob práce, Myslbek ho nejen zaměstnával, ale svými radami rozvíjel tvorbu mladého sochaře, a proto jej Vosmík později uváděl jako svého učitele. Spolupráce s Myslbekem přinesla Vosmíkovi finanční jistotu a také věhlas uznávaného sochaře. Začal se věnovat vlastní práci a úspěšné zakázky mu umožnily osamostatnit se a založit si svůj ateliér. V roce 1897 vytvořil sochu Kristus na poušti, která o tři roky později získala čestnou cenu na Světové výstavě v Paříži. Pro umělce znamenala průlom v jeho kariéře, stala se předobrazem mnoha dalších prací s námětem výjevu z Kristova života. Dnes je umístěna v katedrále sv. Víta v Praze, na jejímž průčelí lze spatřit další Vosmíkovy plastiky.

Dílo Čeňka Vosmíka je neobyčejně bohaté a svědčí o jeho celoživotní nepřetržité pracovitosti a píli, ať již řemeslné či umělecké. Podílel se na sochařské výzdobě několika pražských kostelů, premonstrátského kostela Narození P. Marie v Želivi či kostela Vzkříšení Páně ve Slavkově u Brna. Na schodišti před poutním kostelem na Sv. Hostýně stojí Vosmíkova socha Božského srdce Páně, v interiéru je situován bronzový reliéf Památníku obětem první světové války.

Po celou dobu umělecké tvorby byla pro něj důležitá spolupráce s architekty, neboť představovala solidní zdroj sochařských zakázek. S architektem Josefem Fantou spolupracoval na budově hlavního nádraží v Praze, stavbě Mohyly míru ve Slavkově u Brna, přestavbě děkanského kostela Narození P. Marie a radnice v Klatovech.

Rozmanitost Vosmíkovy tvorby dokládají také jeho restaurátorské práce na barokních sochách z Karlova mostu v Praze (sousoší sv. Františka Xaverského, sv. Ignáce a sv. Luitgardy). Čeněk Vosmík zemřel 11. dubna 1944 v Praze.

 Dílo Čeňka Vosmíka na mařatickém hřbitově

V jeho rozsáhlé tvorbě jsou zastoupeny také realizace funerálních plastik, a to na hřbitovech v Praze, Klatovech, Poděbradech, Pouchově u Hradce Králové a také v Mařaticích. Monumentální hrobku rodiny Stanclovy a rodiny ze Schullernů navrhl uherskohradišťský architekt Dominik Fey, který ji nechal osadit Vosmíkovým bronzovým reliéfem Zmrtvýchvstání Krista, jenž je variantou původního reliéfu vytvořeného pro jeden z hrobů na Vyšehradě. Reliéf vysoký 153 cm odlil známý český řezbář, medailér, designér a výrobce kovových uměleckých předmětů Franta Anýž (1876-1934) z Prahy. Zobrazuje Krista vystupujícího z hrobu, v pravé ruce drží korouhev završenou křížem, výjevu přihlíží anděl s palmovou ratolestí v pravé ruce. V dolní části reliéfu jsou situovány tři postavy vojáků, kteří hlídali Kristův hrob, vlevo dole je uvedeno jméno F. Anýže. Architektuře hrobky dominují dva kanelované sloupy nesoucí odstupňované kladí završené křížem. Černá nápisová deska umístěná pod reliéfem uvádí zlaceným písmem jména členů rodiny. Je zasazena do robustního soklu, na jehož levé straně jsou vysekána jména architekta D. Feye a sochaře J. Neumanna z Kroměříže, který náhrobek realizoval. Hrobka je ohraničena tvarovanými pískovcovými bloky s kovovou brankou uprostřed.

První český starosta Uherského Hradiště

Nejvýznamnějším představitelem rodiny byl Josef Stancl starší (25. 2. 1851 – 25. 1. 1924), který se do Uherského Hradiště přiženil v roce 1877, neboť si vzal Antonii ze Schullernů, jejímuž otci patřila jedna z nejvýznamnějších památek Uh. Hradiště, lékárna U Zlaté koruny.


Osobnost J. Stancla patří k nejvýznamnějším v dějinách města. Mladý, vlastenecky orientovaný lékárník se brzy seznámil s dalšími stejně smýšlejícími osobnostmi, které se scházely v Měšťanské besedě. Zde byly pořádány koncerty, společenské večírky, konaly se tu schůze českých spolků, ve veřejné čítárně bylo možno si přečíst české noviny. Beseda se také stala centrem českého politického dění ve městě. Mezi pravidelné návštěvníky patřil farář V. Vodička, stavitel J. Schaniak, učitel A. Soják, advokáti F. Vysloužil a J. Konečný a také poslanec J. Fanderlík, s nímž se Stancl brzy spřátelil.

V roce 1880 Stancl poprvé kandidoval do městské samosprávy (za měšťanskou stranu) a byl zvolen členem městského výboru. Jak jsem se zmínila v minulém dílu, do této strany ho přivedl jeho soused, starosta J. E. Protzkar. Pod vlivem Fanderlíkovým však přešel mezi členy Národní strany a brzy se stal jejím představitelem ve městě. V letech 1883–1896 byl členem městské rady. V roce 1886 byl zvolen zemským poslancem a tuto funkci zastával dvacet let. Když v roce 1896 abdikoval starosta Protzkar, byl Josef Stancl zvolen prvním českým starostou a tuto funkci zastával v letech 1896–1903 a 1906–1912. Plně vystihnout veškerou jeho činnost by zabralo mnohem více místa, než je určeno našemu seriálu. Byl nejen politicky, ale společensky činný (byl členem 10 spolků, mj. moravského vinařského spolku, v jehož čele stál od vzniku v roce 1902), vydával a finančně podporoval Slovácké noviny, patřil k mecenášům umělců (např. Joži Uprky), ale také k místním podnikatelům. Mimořádné zásluhy Josefa Stancla ocenilo město Uh. Hradiště udělením čestného občanství, stejně tak učinila města Bzenec, Kyjov a Uh. Brod. V roce 1906 byl vyznamenán Řádem Františka Josefa I., o čtyři roky později mu panovník udělil Řád železné koruny III. třídy a v roce 1913 zlatý Záslužný kříž s korunou.
Josef Stancl zemřel 25. ledna 1924.

autor: Blanka RAŠTICOVÁ

Tagy článku

TOPlist