Hřbitovy jsou místy, která vybízejí k zamyšlení a tiché vzpomínce nejen na drahé zesnulé, ale také na ty, kteří zde žili před námi. Procházíme-li se hřbitovem v Mařaticích, jména na náhrobcích nám připomínají osobnosti, které jsme znali a byly nám blízké, ale také osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do dějin místa, kde žijeme. Místa jejich posledního odpočinku jsou zajímavá také svým pojetím, architekturou hrobu či hrobky a funerální výzdobou.

Hřbitov je vlastně galerií pod širým nebem, v níž se setkáváme s díly významných umělců. Postupně si představíme jejich životní osudy a tvorbu, stranou naší pozornosti nezůstanou ani osobnosti, které umělecká díla pořídily…

Sochař Eugen Bekéni

Již zmíněné horní části mařatického hřbitova dominuje monumentální náhrobek s bustou akad. malíře Vladimíra Hrocha, který je dílem slovenského akad. sochaře Eugena Bekényiho (nar. 3. 3. 1940), dalšího výtvarného umělce v rámci našeho seriálu, který není životem spjat s Uherským Hradištěm. S jeho příjmením se v literatuře i na internetu setkáme ve dvou dalších podobách, bývá uváděno také jako Bekéni nebo Bekény. Narodil se ve slovenské obci Palárikovo, která leží na jihozápadě Slovenska v okrese Nové Zámky. Pojmenována je po významném slovenském dramatikovi a publicistovi Jánovi Palárikovi. Eugen Bekényi studoval v letech 1955-1959 na Škole umeleckého priemyslu v Bratislavě a po maturitě pokračoval ve studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, v ateliéru Jana Kavana (1959-1964). Po promoci se trvale usadil v Bratislavě a věnoval se především sochařství. Jeho tvorba zahrnuje jak komorní drobnou plastiku v bronzu či dřevě, tak sochařské dílo v architektuře či monumentální objekty, jakými jsou např. fontány. Od konce šedesátých let se věnoval medailérství, v současnosti již pouze kresbě a malbě. Zúčastnil se řady kolektivních výstav, a to nejen na Slovensku nebo v České republice, ale také v zahraničí. Působil rovněž jako pedagog, vedl výtvarný obor na ZUŠ v obci Ivanka při Dunaji.

Pozorný čtenář si jistě položí otázku, jak došlo k tomu, že dílo slovenského umělce je zastoupeno na mařatickém hřbitově. Vysvětlení je prosté - Eugen Bekéni spojil své životní osudy s naším městem sňatkem s Olgou Hrochovou (nar. 2. 10. 1939), malířkou, grafičkou a ilustrátorkou, která výtvarný talent zdědila po svém otci Vladimíru Hrochovi. Olga vystudovala SUPŠ v Uherském Hradišti (1954-1958), obor užitá a dekorativní malba v architektuře a propagaci v ateliérech svého otce a akad. malíře Jana Blažka. Následovalo studium na VŠUP v Praze (1958-1964), obor kreslený a animovaný film v ateliéru Adolfa Hoffmeistera. Po ukončení studia realizovala v letech 1964-1971 kreslené večerníčky pro slovenskou televizi, věnovala se ilustracím knih pro děti vydávaných nakladatelstvím Mladé letá. Navrhovala mozaiky pro veřejné budovy či zemědělské podniky v Palárikovu, Hliníku nad Hronem, Lučenci, Banské Bystrici. Zaujala ji rovněž stará technika tvorby gobelínů, tedy tkaných nástěnných koberců a pokrývek nazývaných též tapiserie. Podle jejích návrhů byly vyrobeny gobelíny pro obřadní síň v obci Bátka (cyklus Matka, Ženich, Nevěsta, Květ). Věnovala se také textilní technice z oblasti netkaných textilií - art protisu, jichž vytvořila celou řadu, např. pro veřejné prostory v Nitře, mateřskou školu v Brodském, Dům smutku v Bušincích, obřadní síň v Ožďanech aj.

Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu. Naplnilo se to nejen u Olgy Bekéniové Hrochové, ale také u její a Eugenovy dcery Kataríny, provdané Kvietikové (nar. 12. 8. 1967). Po absolvování střední uměleckoprůmyslové školy, obor volná grafika, pokračovala ve studiu na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, na katedře grafiky a knižní ilustrace u profesora Dušana Kállaye. Věnuje se kresbě, grafice, malbě a moderní tapiserii. Textilní motivy začala implantovat také do grafiky a abstraktní malby. Od roku 1992 vystavovala na Slovensku, v České republice, Rakousku, Německu. Je zakládající členkou sdružení T.R.Y. a členkou Klubu textilních výtvarníků Arttex. Žije a tvoří v Bratislavě a Rusovcích.

Dílo Eugena Bekéniho na mařatickém hřbitově

Pro svého tchána, akad. malíře Vladimíra Hrocha, vytvořil Bekéni náhrobek z bílého travertinu, což je hornina svým složením odpovídající vápenci, avšak na rozdíl od něj je pórovitá. Náhrobku, který je stylizovanou podobnou kříže, dominuje busta zesnulého umělce. V protáhlém obličeji zaujmou na první pohled výrazné oči a nos, stejně jako bradka. Na pravé straně kříže je uvedeno jméno a základní biografická data.

Akademický malíř Vladimír Hroch

Narodil se 3. dubna 1907 v Praze. V letech 1923-1924 studoval na soukromé krajinářské škole F. Engelmüllera a od roku 1927 pokračoval na krajinářské speciálce Otakara Nejedlého na Akademii výtvarného umění v Praze. Prvních uměleckých úspěchů dosáhl již během studia, v roce 1929 totiž získal Purmannovo stipendium určené pro nejlepšího žáka krajinářské školy a vzápětí také stipendium na studijní exkurzi. Významným inspiračním zdrojem se mu staly pravidelné cesty Nejedlého školy do zahraničí, především do jižní Francie, kde měl příležitost seznámit se s impresionisty a zejména Paulem Cézannem. Okouzlila ho také příroda Korsiky. Inspirace v barevně jasné, průzračné atmosféře Středomoří se projevovaly v Hrochových obrazech ve 30. a 40. letech 20. století. V tomto období se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes, pořádal souborné výstavy v Rubešově galerii na Národní třídě v Praze (1933, 1935 a 1936), v Třebíči (1937), v Brně a na Kladně (1943) a v Pošově galerii v Domě u Řečických v Praze (1945).

Období jeho vrcholné tvorby je spjato s jeho pobytem ve Zlíně, kam přesídlil v roce 1938. O rok později se podílel na založení zlínské Školy umění a stal se jejím pedagogem. Od té doby je jeho tvorba úzce spojena s regionem, především s městy Zlín a Uherské Hradiště, kam v roce 1952 Škola umění přesídlila. Jako pedagog působil na uherskohradišťské uměleckoprůmyslové škole dalších 14 let, až do své smrti v roce 1966.

V díle Vladimíra Hrocha se kromě již zmíněných témat ze Středomoří vyskytují také pražské inspirace nebo motivy kytic a zátiší. Po přesídlení do Zlína ho zprvu zaujalo jeho moderní městské prostředí, tovární budovy a kubické tvary baťovských rodinných domů. Později věnoval pozornost také městským parkům. V období druhé světové války se stále častěji vydával do okolí města a v jeho díle se objevují venkovské chalupy a postupně i motivy panoramatických krajin, v nichž se snažil o vystižení modelace půdy. Během svého života v Uherském Hradišti se kromě figurálních a portrétních prací zaměřil na krajinu Slovácka. Barevná tektonika vinic v Mařaticích mu byla příležitostí k barevnému rytmu, lyrické umírněnosti námětu. V jeho tvorbě se objevuje motiv vinných sklepů či sušáren ovoce. Byl výrazným krajinářem impresionistou s pronikavým smyslem pro syté barvy. Na rozdíl od explozivního světa obrazů Joži Uprky či Stanislava Lolka hledal Vladimír Hroch vnitřní řád krajiny a přírody. Uspořádal řadu autorských výstav, účastnil se množství kolektivních výstav. Milovníci výtvarného umění z našeho regionu měli možnost se seznámit s jeho tvorbou v roce 2016 v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně. Vladimír Hroch zemřel v Uherském Hradišti 21. září 1966, rok předtím obdržel titul zasloužilý umělec.