Hroby a hrobky s uměleckými díly - sochař Franta Úprka
Foto: pas / Hrobka rodin Čundrlových, Skálových a Habartových.
Hřbitovy jsou místy, která vybízejí k zamyšlení a tiché vzpomínce nejen na drahé zesnulé, ale také na ty, kteří zde žili před námi. Procházíme-li se hřbitovem v Mařaticích, jména na náhrobcích nám připomínají osobnosti, které jsme znali a byly nám blízké, ale také osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do dějin místa, kde žijeme.
Místa jejich posledního odpočinku jsou zajímavá také svým pojetím, architekturou hrobu či hrobky a funerální výzdobou. Hřbitov je vlastně galerií pod širým nebem, v níž se setkáváme s díly významných umělců. Postupně si představíme jejich životní osudy a tvorbu, stranou naší pozornosti nezůstanou ani osobnosti, které umělecká díla pořídily…
Sochař Franta Úprka
Třetím ze sochařů z období secese, který je svým dílem zastoupen na mařatickém hřbitově, je František Úprka (26. 2. 1868 - 8. 9. 1929), jenž svou tvorbou náleží k národopisně a folkloristicky orientovaným umělcům, mezi něž patřili jeho bratr Joža Uprka, Stanislav Sucharda, Dušan Jurkovič a další. S jeho křestním jménem se zásadně setkáváme v domácké podobě Franta. Narodil se do selské rodiny Jána a Evy Uprkových hospodařících na vlastní usedlosti v Kněždubu.
Manželé Uprkovi měli čtyři děti, nejstarší byl později známý malíř Joža, k nim posléze přibyli syn Martin, dcera Alžběta a nejmladší František. Děti vyrůstaly obklopeny lidovým uměním, neboť jejich otec měl výtvarné nadání a věnoval se malbě náboženských a folklorních motivů. Vliv otce se však projevil jen krátce, protože předčasně zemřel v roce 1874. Matka Eva byla praktická žena a přála si, aby si Franta zajistil vzdělání pro budoucí učitelské nebo kněžské povolání. Dva roky studoval na německém piaristickém gymnáziu ve Strážnici, ale pak se vrátil domů a pomáhal matce v hospodářství. Touha po uměleckém vzdělání ho zavedla roku 1882 do Valašského Meziříčí, kde se na tříleté Odborné škole pro zpracování dřeva učil řezbářství (v době svého vzniku v roce 1874 to byla první škola umělecko-průmyslového charakteru na Moravě). Studium nedokončil a v roce 1885 odešel do Prahy, kde se neúspěšně pokusil o přijetí na akademii výtvarných umění. Našel si práci v řezbářské a sochařské firmě J. Krejčíka, poté se učil kamenickému řemeslu u sochařů J. V. Čapka, A. P. Wagnera a B. Schnircha. Po absolvování vojenské služby a studijní cestě po českých a německých městech se v roce 1895 vrátil do Prahy a zapojil se do tamějšího kulturního života. V roce 1896 se oženil s Otýlií Chramostovou, umělecky založenou dcerou tehdejšího slavného herce, která měla pochopení pro ambice svého muže a celý život mu byla oporou.
Díky veselé a družné povaze se Úprka rychle začlenil do pražské společnosti, byl iniciátorem kulturního dění a činným představitelem spolkového života, stal se členem výtvarného odboru Umělecké besedy nebo Spolku výtvarných umění Mánes, na jejichž výstavách prezentoval své dílo. Od roku 1907, kdy bylo založeno Sdružení výtvarných umělců moravských (SVUM), patřil k jeho čelným představitelům. S rodným krajem i přes trvalý pobyt v Praze neustále udržoval kontakt, zajížděl do Kněždubu a později do Velké nad Veličkou k přítelkyni Bětě Čambalové, u níž měl svůj ateliér.
První příležitost k představení své tvorby v zahraničí měl v roce 1906 v Miláně, o čtyři roky později vystavoval v Benátkách, kde italská vláda zakoupila jeho sochu Okopávače, znovu v Miláně, dále v Turíně a Římě. Na londýnské výstavě v roce 1911 bylo prodáno všech jeho jedenáct vystavených děl. Koncem roku 1912 v rámci výstavy SVUM se představil ve Vídni.
Nouze válečných let měla dopad i na jeho tvorbu. Po válce vytvořil dva náhrobky na Národním hřbitově v Martině, které byly odhaleny v roce 1923 za přítomnosti prezidenta Masaryka. V roce 1920 zastupoval české sochařství spolu s F. Bílkem a J. V. Myslbekem na pařížském Salonu svým sousoším nazvaným Poutníci. Zajímavostí je, že v roce 1942 se uvažovalo o tom, že by mělo zdobit Smetanovy sady v Uh. Hradišti, kde se dokončovala nová muzejní budova.
V posledních letech svého života pobýval často pracovně na Slovensku, kde dokončoval sochařskou výzdobu Zemské banky a Zemědělského muzea v Bratislavě. V létě po oslavě šedesátých narozenin byl operován na zánět slepého střeva a projevily se u něj kardiologické a revmatické obtíže. Během rekonvalescenčního pobytu v Tuchoměřicích byl 8. 9. 1929 stižen infarktem a zemřel. Jeho poslední dílo, Pomník padlých hrdinů v Uherském Ostrohu, bylo odhaleno až po jeho smrti. SVUM uspořádal svého zakladateli posmrtnou výstavu na podzim 1930 v Domě umělců v Hodoníně.
Dílo Franty Úprky v Uherském Hradišti
Rozpětí Uprkovy tvorby je široké, od portrétních i ryze uměleckých bust a reliéfů přes sochařskou výzdobu architektury, volnou sochu a sochařská i architektonická řešení náhrobků až po realizaci drobných modelů porcelánových sošek určených k masovému prodeji. Tematicky je tvorba svázána s lidovou kulturou a životní stylem Slovácka. Jen málokdo ví, že v Uh. Hradišti jsou veřejně přístupná jeho dvě díla - do zdi domu čp. 174 orientované do Palackého náměstí je zasazen drobný keramický kachel, v literatuře někdy nazývaný Slovácká píseň či Hudba - Píseň, kterým obdarovalo v roce 1911 SVUM své členy. Výjev zachycuje chlapce hrajícího na housle, vlevo jej druhá postava doprovází zpěvem a třetí se sklopenou hlavou naslouchá.
Motiv klečící ženy s liliemi zpodobnil Úprka několikrát, a to pro hrob Otilie Průšové na hřbitově Na Malvazinkách, dále se s ním lze setkat na olšanském hřbitově a také na hřbitově v obci Žabonosy. Série sepulkrálních plastik s tímto námětem vrcholí v honosném náhrobku rodin Čundrlových, Skálových a Habartových na hřbitově v Mařaticích. Mramorová skulptura představuje ženu ve velickém kroji klečící na pravém koleni v okamžiku, kdy pravou rukou trhá květ. Levice spočívá na levém koleně a drží kytici květů. Čelenka na hlavě ženy je zdobená makovicemi a uprostřed makovým květem, odkazujícím na věčný spánek. Plastické pozadí tvoří hustě rostoucí lilie; na pravé straně podnože je signatura autora. Literatura uvádí, že název Děvčica v liliích vymyslel Alois Mrštík, můžeme se setkat i s názvem Pohřební družica. Náhrobek provedený v letech 1912-1913 je památkově chráněný.
Továrník Bedřich Skála starší
V roce 1909 založil Bedřich Skála st. (10. 3. 1872 - 4. 10. 1956) v Uherském Hradišti tovární výrobu cukrovinek, čokolády a zavařování ovoce v domě čp. 286 na dnešní třídě Maršála Malinovského. Svůj úmysl opíral o skutečnost, že ve městě a okolí nebyl takto zaměřený podnik, jeho záměrem bylo rozšířit výrobu i na Slovensko, kde rovněž toto odvětví nebylo zastoupeno. Během krátké doby si jeho výrobky získaly značnou oblibu, a proto mohl podnik rozšířit o parní vaření cukru, výrobu čokolády, dražé a zboží nalévaného. Továrna přežila období první světové války, stejně jako světové hospodářské krize, výrobu zastavila až druhá světová válka. V roce 1945 obnovila výrobu a v následujícím roce převzal její vedení Bedřich Skála mladší. Produkce byla ukončena v prosinci 1949, v roce 1950 byl majetek zkonfiskován a firma zlikvidována.
Nápisová deska na náhrobku uvádí, že v hrobce jsou pohřbeni rodiče manželky Bedřicha Skály st., Antonín a Marie Čundrlovi, kteří pocházeli z Pňovic nedaleko Litovle, manželka Bedřicha Skály st. Anna, a dále poštovní úředník František Habarta a jeho manželka Vlasta, rozená Skálová.