Hřbitovy jsou místy, která vybízejí k zamyšlení a tiché vzpomínce nejen na drahé zesnulé, ale také na ty, kteří zde žili před námi. Procházíme-li se hřbitovem v Mařaticích, jména na náhrobcích nám připomínají osobnosti, které jsme znali a byly nám blízké, ale také osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do dějin místa, kde žijeme. Místa jejich posledního odpočinku jsou zajímavá také svým pojetím, architekturou hrobu či hrobky a funerální výzdobou.

Hřbitov je vlastně galerií pod širým nebem, v níž se setkáváme s díly významných umělců. Postupně si představíme jejich životní osudy a tvorbu, stranou naší pozornosti nezůstanou ani osobnosti, které umělecká díla pořídily…

Naše procházka mařatickým hřbitovem bude v několika příštích dílech pokračovat prohlídkou jedné z jeho horních částí, kde se kolem vsypové loučky nacházejí mimo jiné také náhrobky významných výtvarných umělců, kteří žili a tvořili v Uherském Hradišti. Umělecká díla, která je zdobí, vznikla často v uherskohradišťských ateliérech. Avšak najdou se i výjimky… První z nich si dnes představíme.

Plaketa sochaře Jaroslava Krepčíka

Při vstupu do zmíněné horní části hřbitova „vítají“ návštěvníka dva náhrobky situované na obou stranách cesty, vpravo malíře Stanislava Lolka, vlevo malíře Josefa Schneiderky.

Zastavme se nejprve u Lolkova náhrobku. Je z černé leštěné žuly a v jeho horní části je umístěna plaketa zpodobňující malíře S. Lolka z profilu. Na ní vlevo dole je rytý nápis: Milému příteli Jar. Krepčík 29. 6. 1936. Autorem plakety je Jaroslav Vojtěch Krepčík (26. 2. 1880 - 6. 3.1959), který se narodil v Telči do rodiny obecního důchodního Josefa a jeho manželky Julie. V roce 1894 nastoupil na C. k. odbornou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích, kde byli jeho spolužáky v ročníku Jan Štursa a Ladislav Kofránek. Všichni tři absolvovali v roce 1898 a v následujících letech se znovu sešli na Akademii umění v Praze v ateliéru J. V. Myslbeka. Krepčík studium ukončil v roce 1904 a po studiích se usadil v Praze. Jak bylo tehdy zvykem, podnikl studijní cestu do Itálie (1906) a do Paříže (1907). Po návratu spolupracoval s L. Kofránkem a dalšími dvěma sochaři na historicky prvním restaurování Braunových soch v Betlémě u Kuksu. Poté se až do první světové války zabýval tvorbou drobných plaket, portrétů a hlav a také grafických listů.

V roce 1908 se stal členem Sdružení výtvarných umělců moravských (SVUM) a Jednoty umělců výtvarných (JUV), s nimiž se účastnil kolektivních výstav. Ve dvacátých letech se v jeho díle projevuje zájem o realisticky pojatý poetický ženský akt, v téže době se však znovu věnoval také restaurátorské práci. Na přelomu dvacátých a třicátých let získal několik veřejných zakázek - vytvořil soubory alegorických postav na průčelí bankovních domů v Praze a v Banské Bystrici. V období před druhou světovou válkou portrétoval řadu osobností veřejného života, mimo jiné oba první prezidenty republiky. Do tohoto období spadá také zaujetí novou tematikou - rybolovem. Jaroslav V. Krepčík náležel ke skromným umělcům obnovujícím českou sochařskou tradici, byl vynikajícím tvůrcem lyrických dívčích portrétů a také plaket, což dokazuje i plaketa na mařatickém hřbitově.

Malíř Stanislav Lolek

Narodil se 10. 11. 1873 v Paloníně nedaleko Mohelnice do rodiny učitele a vlastivědného pracovníka Jakuba a jeho ženy Anny. Na výše zmíněném náhrobku je uvedeno chybné datum narození, s nímž se často setkáváme i v literatuře. Zápis v matrice narozených je však jednoznačný.

V dětství trávil většinu času venku, miloval potulky lesem i drobná lovecká dobrodružství. Není se tedy co divit, že po studiu gymnázia v Prostějově nastoupil jako lesní praktikant do Veselí u Mohelnice a po ročním studiu na lesnické škole v Písku působil jako lesní adjunkt v Blatné a Lnářích. Od dětství projevoval výtvarný talent, kreslil neustále a ve svých kresbách zachycoval to, co viděl kolem sebe. V roce 1895 se přihlásil ke zkoušce na pražskou akademii a byl přijat do ateliéru Julia Mařáka, v jehož vedení po smrti Mařáka pokračovali A. Slavíček a R. Ottenfeld. Po skončení pražské akademie v roce 1901 obdržel Hlávkovo stipendium, jež využil ke studiu grafiky na akademii v Mnichově. Po návratu vytvořil soubor grafických listů, z nichž jeden byl vydán v roce 1907 jako prémie pro členy JUV. V následujícím období často střídal místa svého pobytu, žil na severní Moravě, vracel se do jižních Čech a putoval po zemích Evropy. Významnou roli v jeho další tvorbě sehrál pobyt v Paříži, kam odjel s A. Slavíčkem a J. B. Minaříkem v roce 1907. S přáteli ze Sdružení výtvarných umělců moravských, jehož se stal zakládajícím členem, často zajížděl do Luhačovic a posléze se usadil v Uherském Hradišti. Pobýval také v Domě umělců v Hodoníně a na Slovensku poblíž Ružomberku, kde si pronajal honební revír. Z těchto pobytů vznikla řada obrazů s námětem lesní zvěře.

Byl vynikající kreslíř a je poměrně známé, že kniha Rudolfa Těsnohlídka o lišce Bystroušce byla inspirována sérií Lolkových kreseb, které vycházely na pokračování v Lidových novinách v roce 1920.

V meziválečném období pokračoval Lolek rovněž ve své krajinářské tvorbě, kdy vytvořil díla malovaná ve volné přírodě, v nichž impresionisticky dokázal vyjádřit subjektivní náladu. V roce 1931 se natrvalo usadil v Uherském Hradišti a nechal si zde postavit vilu naproti zemské nemocnice. V Uherském Hradišti se stal přední osobností společenského a kulturního života, šest let byl ředitelem Slováckého muzea (1929-1935). V  jeho díle najdeme nespočet obrazů motivovaných městskými partiemi a celkovými pohledy na Hradiště a okolí, z nichž některé byly vydány v podobě souboru uměleckých pohlednic. Stanislav Lolek zemřel 9. 5. 1936 v Uherském Hradišti.

 Malíř Josef Schneiderka

Naproti Lolkova náhrobku stojí náhrobek s bustou malíře Josefa Schneiderky (20. 8. 1899 - 26. 4. 1945).

Pocházel z chudé rodiny Jana a Anny Schneiderkových žijících ve Valašském Meziříčí-Křivém, měl tři bratry, z nichž nejmladší zemřel v dětském věku. Stejně jako jeho bratři, starší Alois a mladší Ludvík, projevoval od mládí výtvarné nadání. Vystudoval speciálku profesora Vratislava Nechleby na Akademii výtvarných umění v Praze a poté spolu s bratry putoval po Evropě. Žhavým sluncem, sytými barvami a temperamentem obyvatel ho kouzlilo zejména Španělsko, Bulharsko a tehdejší Jugoslávie. Na svých cestách vytvořil řadu portrétů, v nichž naplno projevil své okouzlení a cit.

V roce 1930 po cestě z Holandska navštívil svého bratra Aloise v Uherském Hradišti. Srdce Slovácka si ho okamžitě získalo, možná právě svým jasem, srdečností obyvatel i pestrými barvami lidových krojů. A tak zaujal místo Aloise, který byl v roce 1931 jako kulturní atašé vyslán československým státem do Bulharska. V roce 1938 se oženil s Marií Kováříkovou, manželé bydleli u hradišťského stavitele Ladislava Šupky v přístavbě jeho vily na č. p. 532 dnešní Šafaříkově ulici.

Josef Schneiderka byl vynikajícím portrétistou, na konci dvacátých let se ale v jeho tvorbě objevují také zátiší a kytice. Ve svých malbách zachytil rovněž obyvatele Slovácka v lidových krojích, některé z jeho maleb byly vydány, podobně jako u S. Lolka, na uměleckých dopisnicích. Portrétoval i řadu osobností své doby, za všechny vzpomeňme J. A. Baťu. V popředí jeho díla však vynikal svébytný motiv ženy. Účastnil se řady výstav, většinou se svými bratry, ale také dalšími umělci regionu. Zemřel 26. 4. 1945 na následky tuberkulózy. Uherské Hradiště mu v červenci 1945 uspořádalo posmrtnou výstavu.