Hřbitovy jsou místy, která vybízejí k zamyšlení a tiché vzpomínce nejen na drahé zesnulé, ale také na ty, kteří zde žili před námi. Procházíme-li se hřbitovem v Mařaticích, jména na náhrobcích nám připomínají osobnosti, které jsme znali a byly nám blízké, ale také osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do dějin místa, kde žijeme. Místa jejich posledního odpočinku jsou zajímavá také svým pojetím, architekturou hrobu či hrobky a funerální výzdobou.

Hřbitov je vlastně galerií pod širým nebem, v níž se setkáváme s díly významných umělců. Postupně si představíme jejich životní osudy a tvorbu, stranou naší pozornosti nezůstanou ani osobnosti, které umělecká díla pořídily…

V dnešním pokračování našeho seriálu si představíme tvorbu akad. sochaře a restaurátora Jindřicha Martináka. Na mařatickém hřbitově se můžete setkat hned se třemi jeho díly, prvním z nich je plaketa s portrétem akad. malíře Bedřicha J. Loydolta umístěná na jeho náhrobku, další je náhrobek Ing. Bohumila Kašného a třetí, nejmonumentálnější, je památník padlým vojákům.

Sochař Jindřich Martinák

Od dětství se pohyboval v restaurátorském světě, neboť se narodil 19. 4. 1954 do rodiny proslulého uherskohradišťského restaurátora Vítězslava Martináka. Již své první krůčky uskutečnil mezi uměleckými díly, jimž vracel původní krásu jeho otec. Po ukončení základní školy nastoupil do učení v Ústředí uměleckých řemesel v Brně, obor rytec a cizelér (1969-1972). Následovalo studium na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uh. Hradišti, obor reprodukční kamenosochařství a restaurátorství u akad. sochaře Jana Habarty (1972-1975) a poté na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru sochařství Mikoláše Axmana a Stanislava Hanzíka (1975-1981). Po promoci měl možnost absolvovat studijní pobyt v Perugii (Accademia di Belle Arti Pietro Vanucci). V počátcích své tvůrčí práce se věnoval portrétům významných osobností, ještě v době studia na akademii vytvořil portrét Jiřího Trnky, v roce 1984 vznikla další podobizna, a sice světově uznávaného českého malíře Františka Kupky, a o dva roky později portrét Jana Wericha. V další etapě svého tvůrčího úsilí se věnoval monumentálním realizacím pro architekturu, za všechny vzpomeňme reliéf pro lázeňský dům v Luhačovicích, v Prostějově realizoval dvě fontány, v Boršicích u Blatnice vytvořil památník padlým atd.

Akad. sochař Jindřich Martinák je řadu let rovněž uznávaným a dobře zavedeným restaurátorem v oboru sochařských disciplín. Výčet jím restaurovaných děl by zabral mnohem více prostoru, než který je dán pro náš seriál, a tak za všechny připomeňme, že v Lednici restauroval renesanční fontánu a zámecký skleník (spolu s otcem), v Brně na Zelném trhu Svatou Trojici a renesanční fontánu Parnas, v Ivančicích u Brna morový sloup, v Mikulově Ditrichštejnskou hrobku, restaurátorské práce prováděl na zámku v Miloticích, v kostele v Holešově, Hluku, Uh. Ostrohu, Veselí nad Moravou, …

Stejně obsáhlý výčet jeho restaurátorských prací se týká také Uherského Hradiště. Na počátku 90. let restauroval se svým otcem mariánský morový sloup, dílo brněnského barokního sochaře Antonína Rigy. Část soch na sloupu byla tehdy tak zničena, že si vyžádala rekonstrukci. Průběh restaurátorských i rekonstrukčních prací představila v roce 1993 výstava ve Slováckém muzeu nazvaná Obnovená krása. Péči o sloup se pak znovu věnoval o více než dvě desetiletí později společně se synem Tomášem. Jindřich Martinák se mimo jiné podílel také na obnově interiéru barokního refektáře františkánského kláštera, kamenných prvků v hotelu Slunce, v bývalé jezuitské koleji, budově Nové radnice či Základní školy UNESCO. Restauroval sochařskou výzdobu kaple sv. Šebestiána, sousoší sv. Františka Xaverského a portály na průčelí farního kostela zasvěceného tomuto světci, sloup se sochou sv. Floriána, barokní kašnu na Mariánském náměstí a mnoho dalších. Spolupracoval také na obnově několika městských domů v historickém jádru města. Město Uh. Hradiště ocenilo jeho zásluhy udělením Ceny města za rok 2019.

Již jsem zmínila, že v rodině Martinákových se sochařství a restaurování památek věnují už tři generace. První zastupoval Vítězslav Martinák (21. 7. 1931 - 1. 6. 2013), vystudovaný reprodukční sochař a štukatér, který po celý život usiloval o záchranu a obnovu zejména barokních památek. Již v roce 1956 založil kamenosochařskou reprodukční dílnu v Uh. Hradišti a začal se věnovat restaurování soch a dalších památek (nejprve v letech 1956-1968 v rámci Ústředí uměleckých řemesel, později samostatně). Na základě dosažených pracovních výsledků se stal členem sekce restaurátorů skupiny A, držitelem licence na restaurování uměleckých památek I. kategorie v kameni, štuku a umělém mramoru, a v tomto oboru patřil mezi nejlepší restaurátory v českých zemích. Nejmladší generaci rodinné dynastie zastupuje akad. sochař Mg.A. Tomáš Martinák, který se rovněž zabývá restaurováním sochařských děl a architektury, přičemž často spolupracuje se svým otcem, ale také realizací kopií v kameni nebo prováděním restaurátorských průzkumů a záměrů.

Náhrobek malíře Bedřicha Jana Loydolta

V prostoru vlevo od vsypové loučky stojí náhrobek akad. malíře B. J. Loydolta (31. 1. 1908 - 18. 1. 1982), talentovaného umělce, který měl nejen malířské, ale také hudební nadání a vzdělání. Brněnský rodák vystudoval reálné gymnázium a současně se učil zpěvu a hře na klavír u prof. Černíka. Po maturitě studoval malířství na Akademii výtvarných umění v Mnichově u Olafa Gulbranssona, současně si rozšiřoval hudební vzdělání u prof. Knotteho. Po ukončení studií nastoupil do angažmá v olomoucké opeře, kde nastudoval několik rolí s příznivým hodnocením. Výtvarné vzdělání využil ve scénických návrzích pro operní scény v Olomouci i Brně. Svět opery opustil v září 1938 a od března 1939 byl zaměstnán ve Fatře Napajedla jako návrhář hraček. V listopadu 1939 byl zatčen gestapem na udání, že kreslil karikatury zesměšňující německou Říši. Po odsouzení v roce 1941 byl deportován do koncentračního tábora s označením návrat nežádoucí. Konec války prožil na útěku a v úkrytu za pomoci přátel, během Pražského povstání pomáhal i s manželkou Olgou v centru mezinárodního Červeného kříže v Motole. Po osvobození se oba manželé přestěhovali do Uh. Hradiště. Zde také získal Loydolt zakázku na 4 obrazy pro nemocniční kapli a později obraz sv. Jana Křtitele pro kapli ve Starém Městě. Další zakázky byly spíše ojedinělé a pozdější tvorba byla orientována na soukromé sběratele. Bedřich Jan Loydolt zemřel v lednu 1982, jeho náhrobku z černé leštěné žuly dominuje bronzová plaketa, na níž J. Martinák vystihl nejen jeho charakteristické rysy, ale také noblesu a šarm, jež mu byly vlastní.

 Památník padlým vojákům

Je situován v bývalé vojenské části hřbitova založené v roce 1918 a je věnován památce všech 162 vojáků nejrůznějších národností, kteří byli dočasně nebo trvale pohřbeni ve vojenské i civilní části hřbitova v Mařaticích v letech 1918-1945. Původně na tomto místě stál památník v podobě sousoší tvořeného klečícím legionářem, jenž držel v náručí mrtvého spolubojovníka. V roce 1939 ho zničili nacisté a zbyl po něm jen betonový podstavec. Nový památník byl vztyčen na podzim 2018 u příležitosti stého výročí vzniku republiky, autorem ideového záměru je Jindřich Martinák, realizace se úspěšně zhostil jeho syn Tomáš. Památník tvoří dvě kamenné stély povrchově opracované, které mezi sebou vytvářejí prostor ve tvaru latinského kříže. U paty stél je umístěna mosazná nápisová deska.

Třetí náhrobek vytvořený J. Martinákem se nachází v blízkosti památníku, je tvořen rovněž dvěma kamennými stélami, nápis na něm připomíná datum narození a úmrtí Ing. Bohumila Kašného (1952-1984).