Hroby a hrobky s uměleckými díly - sochař Julius Pelikán

Hroby a hrobky s uměleckými díly - sochař Julius Pelikán
Foto: archiv Slováckého muzea  /  JUDr. Emil Tománek doprovází prezidenta Slováckým muzeem.
Uherské Hradiště Zajímavosti 13 / 03 / 2021

Hřbitovy jsou místy, která vybízejí k zamyšlení a tiché vzpomínce nejen na drahé zesnulé, ale také na ty, kteří zde žili před námi. Procházíme-li se hřbitovem v Mařaticích, jména na náhrobcích nám připomínají osobnosti, které jsme znali a byly nám blízké, ale také osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do dějin místa, kde žijeme.

 O hroby některých z nich vzorně pečuje město Uherské Hradiště, jak jsme si řekli v první části našeho seriálu. Nyní otevíráme jeho druhou kapitolu, která bude věnována hrobům vyzdobeným uměleckými díly významných umělců. Postupně si představíme jejich životní osudy a tvorbu, stranou naší pozornosti nezůstanou ani osobnosti, které umělecká díla pořídily.

Sochař Julius Pelikán

Na mařatickém hřbitově zdobí dva rodinné hroby plastiky Julia Pelikána (23. 2. 1887 - 17. 2. 1969), akademického sochaře a medailéra, který se kromě volné tvorby proslavil především jako autor desítek pomníků a sochařské výzdoby architektury.

Julius Pelikán se narodil v rodině ševce Julia Pelikána staršího a jeho manželky Anny, rozené Sobotkové, v domě čp. 35 v Novém Veselí u Žďáru nad Sázavou. Pocházel z šesti dětí a vyrůstal ve skromných rodinných poměrech. Od dětství byl obdařen mimořádným výtvarným talentem, a proto se na doporučení svých učitelů již ve čtrnácti letech stal studentem Odborné školy kamenické v Hořicích (1901-1905). Po ukončení studia se vydal získat zkušenosti za hranicemi monarchie. Několik let pracoval v Německu a pruském Slezsku, kde se podílel především na sochařské výzdobě veřejných budov. V roce 1909 nastoupil do kamenické dílny J. Urbana v Olomouci a posléze se podílel na výzdobě chrámu sv. Petra v Brně. Našetřené finanční prostředky mu umožnily přihlásit se v roce 1909 do sochařského ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze, kde byl žákem Josefa Václava Myslbeka a Jana Štursy. Během studia získal za své umělecké počiny několik cen školy a v roce 1912 obdržel cestovní stipendium na cestu do Itálie.

Po studiu se roku 1913 vrátil do Olomouce. Kratší dobu pracoval opět v kamenické firmě J. Urbana, avšak záhy se osamostatnil. Slibný umělcův rozlet byl přerušen vypuknutím první světové války. Ještě před tím, než byl nucen narukovat, se 19. ledna 1915 oženil s Boženou Sternovou. Odveden byl k 54. Hanáckému pluku rakousko-uherské armády v Olomouci. Po pár měsících byl převelen do Krakova ke speciálnímu vojenskému oddílu pro výzdobu válečných hřbitovů. V tomto oddíle působil také architekt Dušan Jurkovič či malíř Adolf Kašpar. S nimi a dalšími umělci byl v roce 1916 převelen do Olomouce, aby se podílel na opravě vojenského kostela Panny Marie Sněžné. Po skončení války se Julius Pelikán vrátil ke své tvorbě. V té době vychovával s manželkou syna Vladimíra (narozen 1916), k němu posléze přibyla dcera Anna (1918) a syn Jiří (1923), pozdější známý novinář, od roku 1963 ředitel Československé televize a jeden z představitelů obrodného procesu u nás.

Období mezi dvěma světovými válkami bylo pro Julia Pelikána velmi plodné. Byl zahrnován mnoha veřejnými zakázkami, především na zhotovování válečných pomníků a památníků, věnoval se své oblíbené funerální tematice, vytvořil řadu portrétů a sochami leckdy monumentálních rozměrů doplnil mnohé novostavby. Účastnil se četných uměleckých výstav, dostavily se významné pracovní úspěchy i velká společenská prestiž.

Druhá světová válka představovala pro rodinu Julia Pelikána tragédii. Jeho žena byla židovského původu, synové se zapojili do ilegálního odboje, Vladimír byl uvězněn, Jiří se musel skrývat. V roce 1942 byli manželé zatčeni gestapem a odděleně vězněni v internačním táboře ve Svatobořicích. Božena byla poté transportována do vyhlazovacího koncentračního tábora v Osvětimi, kde zahynula, Julius byl vězněn v Kounicových kolejích v Brně a poslední rok znovu ve Svatobořicích.

Po hořkých zkušenostech z války se tématem Pelikánovy tvorby staly plastiky s námětem odboje, pozornost věnoval také komorním a dětským námětům či medailérské tvorbě. Důležité místo v jeho tvorbě zaujímá téma ženy, ať již se jedná o psychologizující portréty nebo ženy jako objekty lásky a obdivu. Zvláště působivé jsou jeho zasněně truchlící ženské postavy na náhrobcích. Dílo Julia Pelikána bylo v roce 1967 oceněno udělením titulu zasloužilého umělce. Zemřel 17. února 1969 v Olomouci, kde se s jeho tvorbou můžeme setkat na mnoha místech.

 Díla Julia Pelikána na mařatickém hřbitově

Ve starší části hřbitova, za kostelem po pravé straně, je situován hrob rodiny MUDr. Františka Kudláče (1888-1958), chirurga, prvního primáře a ředitele Zemské nemocnice v Uherském Hradišti. Pocházel z Vracova, absolvoval gymnázium v Kyjově a v letech 1909-1914 Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po vypuknutí první světové války byl mladý lékař povolán do Zeměbranecké nemocnice v Olomouci, odkud v roce 1919 přešel do Zemské nemocnice v Brně, v níž působil ve funkci odborného asistenta chirurgické kliniky. V roce 1923 byla rozhodnutím země Moravskoslezské zřízena v areálu bývalé zdravotní stanice v Uherském Hradišti zemská nemocnice, která zahájila provoz v lednu 1924 pod vedením Františka Kudláče. Ve své funkci se zaměřil nejen na odborný rozvoj nemocnice, ale také na její stavební zvelebení. Počátky nebyly snadné, nemocnice byla situována v provizorních přízemních objektech, stavěných za války. Postupně se podařilo postavit nové, moderní objekty. Za všechny vzpomeňme funkcionalistický pavilon infekčního oddělení, vybudovaný v letech 1933-1937 podle projektu brněnského architekta Adolfa Liebschera. Podle množství pravidelně řazených zdvojených oken dostala budova ve své době název „skleňák“. Ve funkci ředitele působil do roku 1950 a až do své smrti v roce 1958 vedl chirurgické oddělení.

Hrobu rodiny Kudláčovy dominuje Pelikánova plastika děvčátka, která zobrazuje Věrušku Kudláčovou. Dívenka zemřela ve věku necelých osmi let. Pelikán ji zachytil v zimním oděvu, hlavu má mírně skloněnou k hrudi. V pravé ruce drží školní aktovku. Místo posledního odpočinku zde našli jak manželé Kudláčovi, tak také jejich druhá dcera MUDr. Dagmar Hamadová a její manžel, proslulý primáš a jeden ze zakladatelů cimbálové muziky Hradišťan, nositel Ceny města Uherské Hradiště František Hamada.

Druhá Pelikánova plastika novoklasicistního stylu zobrazuje klečící mladou ženu v hlubokém žalu a je situována jakou součást hrobu rodiny JUDr. Emila Tománka (1882-1962). Manželé Emil a Terezie Tománkovi přišli na sklonku dvacátých let v krátkém čase o dceru a syna, plastika vyjadřuje jejich hluboký žal.

Emil Tománek se narodil v Kroměříži, v roce 1906 absolvoval právnickou fakultu a od roku 1908 působil v Uherském Hradišti, nejprve jako koncipient a posléze advokát. V roce 1928 byl za národně socialistickou stranu zvolen radním města a tuto funkci zastával až do roku 1932. Zapsal se mezi významné osobnosti společenského života města, díky svému blízkému vztahu k výtvarnému umění byl mecenášem zdejších umělců a bibliofilů. V roce 1926 stanul v čele Klubu přátel umění, založeného v Uherském Hradišti v roce 1920. Působil rovněž ve Slováckém muzeu a také ve Slovácké filharmonii, symfonickém orchestru založeném v roce 1924 Zdeňkem Chalabalou. Část svých aktivit věnoval rozvoji a propagaci sportu, především turistiky, v roce 1926 byl zvolen členem výboru a zapisovatelem odboru Klubu českých turistů, působil rovněž ve Slovácké Slavii. Významně se podílel na přípravě a realizaci Výstavy Slovácka 1937 jako člen jejího prezidia.  A když výstavu navštívil prezident republiky, Emil Tománek, spolu se starostou města, prezidenta oficiálně přivítal a po celou dobu doprovázel. Závěr života prožil v Ostravě, kde také zemřel, avšak pohřben byl v Uherském Hradišti.

autor: Blanka RAŠTICOVÁ

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace