Hřbitovy jsou místy, která vybízejí k zamyšlení a tiché vzpomínce nejen na drahé zesnulé, ale také na ty, kteří zde žili před námi. Procházíme-li se hřbitovem v Mařaticích, jména na náhrobcích nám připomínají osobnosti, které jsme znali a byly nám blízké, ale také osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do dějin místa, kde žijeme.

Místa jejich posledního odpočinku jsou zajímavá také svým pojetím, architekturou hrobu či hrobky a funerální výzdobou. Hřbitov je vlastně galerií pod širým nebem, v níž se setkáváme s díly významných umělců. Postupně si představíme jejich životní osudy a tvorbu, stranou naší pozornosti nezůstanou ani osobnosti, které umělecká díla pořídily…

Sochař Otmar Oliva

Dnešním dílem otevíráme další kapitolu našeho seriálu. Až dosud byla věnována pozornost umělcům, kteří již nejsou mezi námi. Dnes představíme tvorbu akademického sochaře Otmara Olivy (nar. 19. 2. 1952) žijícího na Velehradě, která je na mařatickém hřbitově zastoupena na dvou hrobech.

Otmar Oliva se narodil v Olomouci do rodiny politické vězeňkyně a vojáka druhého československého odboje, pronásledovaného komunistickým režimem. Po ukončení základní školy studoval v letech 1967-1972 sochařství na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Umělecké směřování zásadním způsobem ovlivnil jeho tehdejší učitel kresby Vladislav Vaculka, na škole prožil těžké období zahájené normalizace. V letech 1972-1978 pokračoval ve studiu sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Karla Lidického a Miloše Axmana. Po absolutoriu podnikl studijní cestu do Řecka, a když se vrátil, zapojil se do činnosti disentu. Zanedlouho neunikl pozornosti Státní bezpečnosti, která ho během základní vojenské služby v roce 1979 zatkla. Po čtyřech měsících vazby byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dvacet měsíců za šíření materiálů Charty 77.

Vězení jej změnilo v osobnost s vyhraněným uměleckým i občanským postojem. Po propuštění v roce 1981 se oženil s Olgou Vrzalovou, usadil se na Velehradě a ve svém ateliéru umělecky tvořil. Kreslil scény z vězeňského života a promýšlel představu monumentální plastiky sv. Jana Křtitele a Šachové hry jako výtvarného podobenství. V roce 1981 dostal zakázku, která ovlivnila jeho celoživotní specializaci na liturgickou a církevní plastiku - ve spolupráci s architektem Tomášem Černouškem navrhl a v roce 1984 realizoval oltář a ambon pro velehradskou baziliku Nanebevzetí P. Marie a sv. Cyrila a Metoděje. V roce 1985 vybudoval jako součást svého ateliéru kovoliteckou dílnu, v níž odlévá své plastiky technikou „na ztracený vosk“.

V průběhu realizace artefaktů pro velehradský chrám si Otmar Oliva uvědomil, jak je pro naplnění sochařova záměru důležité mít možnost spolupracovat s dalšími umělci. Výsledkem jeho spolupráce s architektem Ivo Goropevšekem a olomouckým malířem Janem Jemelkou je výzdoba kostela Panny Marie Matky Církve ve slovinském městě Maribor nebo také výzdoba kostela sv. Ducha ve Starém Městě.

Samostatně svými díly vyzdobil interiéry kostelů v Kyselovicích, v Salaši u Velehradu, Olomouci-Chválkovicích, na Svaté Hoře u Příbrami, kostele P. Marie Vítězné v Praze na Malé Straně, chrámu Panny Marie Sněžné v Olomouci a řadě dalších. Nejen liturgický prostor, ale také věže kostelů u nás i v zahraničí nesou stopu Olivovy umělecké tvorby, neboť svými pásovými obvodovými reliéfy vyzdobil nepřeberné množství zvonů.

Zvláště významné místo zastupují v jeho tvorbě práce pro papeže Jana Pavla II., především výzdoba kaple Redemptoris Mater (v letech 1996-1999), jejíž součástí je také papežský trůn. Od dob barokního architekta, sochaře a malíře G. L. Berniniho, je to první papežský trůn. A ještě jeden primát se pojí s Olivovou tvorbou pro všemi uctívaného papeže - k dvacátému výročí pontifikátu Jana Pavla II. vytvořil pamětní medaili - jako jediný český umělec.

Postihnout v plné šíři rozsáhlé umělecké dílo Otmara Olivy nelze na tak malém prostoru, jaký je určen našemu seriálu. Naštěstí je jeho tvorbě věnována nádherná publikace Opus velehradensis, vydaná v roce 2009, kterou všem doporučuji k prostudování, nebo katalogy z výstav v Moravské galerii v Brně a ve Slováckém muzeu.

Otmar Oliva a Uherské Hradiště

S jeho reliéfy se setkáte v centru města hned na několika místech. Na Masarykově náměstí čp. 35, v sídle Domu knihy Portal, je umístěna pamětní deska nadace pro umění Idy, Vladislava a Bety Vaculkových (1998). V Havlíčkově ulici zdobí nároží domu čp. 172 reliéf věnovaný poctě manželům Vaculkovým.

Další deska, u vstupu do hlavního sálu Reduty, připomíná působení jezuitského řádu ve městě i obnovu objektu (2001). Komorní prostor nádvoří Reduty zdobí působivá fontána Pocta Felixi Kadlinskému (2000-2002). Tři bronzové pilíře fontány představují kořeny, které drží mísu z leštěné žuly. V jejím středu skrápí stylizovanou větev pramen vody, která se stále znovu vrací ke kořenům a symbolizuje podstatu žití. Působivost fontány dotvářejí tři bronzové stély s citací textů básníka a jsou výtvarným dialogem s kulturou baroka. Stély symbolizují víru, naději a lásku. V dlažbě jsou bronzové intarzie s úryvky z Kadlinského žalmů. Fontána je doplněna třemi bronzovými vertikálami s bohatou výzdobou, které představují nejdůležitější křesťanské ctnosti: víru, naději a lásku. V rámci tohoto stručného výčtu nemohu opomenout insignie starosty města vytvořené v roce 1994.

Hrob manželů Vaculkových a rodiny Čermákovy

Náhrobní desku s bronzovým křížem vytvořil Otmar Oliva pro hrob manželů Vaculkových a rodiny Čermákovy (v roce 1983-1984 byl hrob deskou osazen). Bylo logické, že právě tuto realizaci prováděl žák a pokračovatel Vaculkova díla, Otmar Oliva. Akademický malíř Vladislav Vaculka (1914-1977) pocházel z Jarošova, vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze a poté se věnoval volné tvorbě. Po nástupu komunistického režimu mu bylo na začátku padesátých let zakázáno vystavovat a byl vyloučen ze Svazu výtvarných umělců. V letech 1969-1974 vyučoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Zemřel na následky infarktu poté, co u něj doma byla provedena domovní prohlídka jako důsledek udání, že ilustroval samizdatovou sbírku básní Jana Skácela. Byl všestranným umělcem, věnoval se malbě, grafice, sochařství, keramice, navrhoval tapiserie a šperky.

Jeho žena Ida Vaculková, rozená Čermáková (1920-2003), vystudovala malbu na Vysokém učení technickém v Praze v ateliéru O. Blažíčka a posléze v ateliérech C. Boudy a M. Salcmana. Od roku 1949 se začala věnovat keramické tvorbě. Zaměřila se především na figurální keramickou plastiku a užitou keramiku. Specifikou její tvorby se stala černá zakuřovaná keramika se základním tvarem točeným na kruhu. Inspirací jí bylo lidové umění či archaické kultury, její plastiky byly modelovány s nevšední originalitou a fantazií. Lidský i umělecký přínos pro Uherské Hradiště ocenilo město svojí cenou v roce 1999.

 Hrob Martina Horkého

Druhá náhrobní deska s plastikou O. Olivy (realizována 2017) kryje místo posledního odpočinku básníka a pedagoga Martina Horkého (1956-2016), jenž básnické vlohy podědil po svém otci Otakarovi Horkém. Martin Horký psal básně po celý svůj život, ale publikovat začal až ve zralém věku, vydal celkem 7 básnických sbírek. Jak napsal Tomáš Ježek, celým svým životem a tvorbou naplňoval slova starých Římanů, že básníky je třeba nechat se dotknout země, aby se naučili mluvit. Martin Horký byl poutníkem, chůzi krajinou miloval a naplňovala jeho život. Žulová cesta uprostřed černé náhrobní desky symbolizuje jeho životní pouť, na níž ho doprovázely manželka a dvě dcery. Jeho dílo připomíná úryvek básně, básníka a jeho rodinu představují 4 skleněné kameny vytvořené Ladislavem Breznickým.

 

POPISKY

 Sochař Otmar Oliva. FOTO: ARCHIV UMĚLCE

 Hrob manželů Vaculkových a rodiny Čermákovy. FOTO: PAS

 Vladislav Vaculka. FOTO: ARCHIV SLOVÁCKÉHO MUZEA

 Ida Vaculková. FOTO: JIŘÍ ROHEL

 Hrob Martina Horkého. FOTO: PAS

 Martin Horký: FOTO: ARCHIV SLOVÁCKÉHO MUZEA