Já a Hradišťan - Štěpánka Tománková

Já a Hradišťan - Štěpánka Tománková
Foto: archiv Hradišťanu
Uherské Hradiště Zajímavosti 15 / 12 / 2020

V životě každého z nás jsou okamžiky, které se nám nesmazatelně vryly do paměti. U mě, krom těch významných rodinných, je to 9. únor 1969. Tehdy jsem poprvé vstoupila do Slovácké búdy.

Uprostřed sálu stál robustní muž, v jedné ruce housle, v druhé smyčec. „Vitaj,  děvčico! Poď mezi nás.“ Pan Staněk. Stala jsem se členkou Hradišťanu. Po mnoha letech, kdy jsem o tom jen snila, to byla skutečnost. Možná to zní nadneseně, ale Hradišťan začal v mém životě hrát velmi významnou roli. Měla jsem naštěstí úžasnou rodinu, takže i když přišli na svět moji kluci, mohla jsem se této zálibě věnovat naplno. Zkoušky, vystoupení, zájezdy, festivaly..., to jsou dnes už jen vzpomínky na skvělé lidi, s mnohými z nichž osobní přátelství přetrvává dodnes, vzpomínky na nová poznání - míst, života lidí daleko za hranicemi, nepřeberné množství veselých historek. Ale za ta léta také hlubší poznání lidové kultury.

Jaroslav Václav Staněk

Jaroslav Staněk se jako významná osobnost nejen našeho města, ale i celého regionu zapsal do povědomí jako zakladatel a dlouholetý vedoucí Hradišťanu a Hradišťánku. Byl také scénografem Slováckého divadla, malířem, choreografem, sběratelem lidových písní a v neposlední řadě také primášem Hradišťanu. Jsem osudu vděčna za to, že jsem měla tu čest ho osobně poznat, alespoň krátký čas být v jeho blízkosti a hodně  se od něj naučit. Jsem přesvědčena, že stejně jako mě, ovlivnil svou prací, znalostmi i osobním příkladem spoustu lidí, nově vznikajících souborů či cimbálových muzik. Mnohé z nich čerpají z jeho odkazu dodnes.

Hradišťánek

Z přirozené potřeby zajistit pro Hradišťan dostatečnou členskou základnu, ale také dostat do povědomí dětí lidovou písničku, tanec či hry, založil Jaroslav Staněk v roce 1955 Hradišťánek. Významně mu v začátcích pomáhaly paní učitelky Marie Konečná a Dana Möllerová.  Znamená to, že i Hradišťánek slaví v letošním roce své jubileum. Já jsem se vedoucí Hradišťánku stala v roce 1971. Když mně tehdy Jaroslav Staněk, kterému jsme v souboru říkali „Tata“ tuto možnost navrhl, bylo to pro mě obrovské vyznamenání.

Do mého života vstoupil i Hradišťánek. Pondělní odpoledne patřilo po téměř pět desetiletí Hradišťánku. Práce s dětmi byla vždy velmi obohacující a neskutečně mě naplňovala. Byla a je pro mě svým způsobem dar. I tady jsem potkala spoustu úžasných nadšených žen, vedoucích, pro které byla a je práce v Hradišťánku životním posláním.

Hradišťánek tedy slaví 65 let. Za celou dobu je o členství v souboru velký zájem. Velcí odcházejí, malí přicházejí. A já chci jen doufat, že to tak bude navždy. Jen abychom měli vždy dostatek vedoucích, které  či kteří budou stejně zapálení a odhodlaní předávat dalším generacím to vzácné - naše kulturní dědictví.

Od Hradišťanu i Hradišťánku jsem hlavně velmi mnoho dostala.  Již zmíněné zážitky, ale také celoživotní přátelství. Dokladem toho je např. i nedávná oslava 95. narozenin pana Staňka, v rámci níž jsme s bývalými členy nacvičovali program do Strážnice. Jako bychom se rozešli včera. Ten elán, to nadšení!  Bylo nám spolu zase skvěle.  Pokud se člověk celý život něčemu intenzivně věnuje, pak je těžké to jen tak opustit. Touha potkávat se, popovídat, zavzpomínat a zazpívat si vyústila v založení ženského sboru Rezeda, který je složený převážně z bývalých členek Hradišťanu a také vedoucích Hradišťánku. A tam je pro mě to moje místo.

autor: Štěpánka Tománková

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace