Jak se dělá prezident: kniha o zákulisí prezidentské kampaně i o tom, jak si poradit se životem
Foto: archiv JK
Na začátku je nápad novinářky pořídit rozhovor s lektorem komunikace, který byl součástí vítězného prezidentského týmu. Na konci je emotivní zpověď, ve které oba aktéři prozradí víc, než zpočátku mysleli. I o tom je nová kniha Jožky Kubáníka Jak se dělá prezident, která vychází ze skutečných zážitků z prezidentské kampaně.
„I když jde o fiktivní rozhovor novinářky a lektora komunikace, vyprávění vychází z toho, co jsem s panem prezidentem opravdu zažil,” prozrazuje Jožka Kubáník, který byl členem týmu Petra Pavla. „V knížce je ale spousta dalších rovin, nechtěl jsem, aby to bylo bulvární vyprávění veselých historek. Přeju si, aby v ní našel něco každý. Někdo se pobaví, jinému přijdou vhod některé rady a možná se najdou i čtenáři, kteří díky knize pochopí, proč mají tak moc rádi dlouhou vanu,” dodává Jožka Kubáník. V DOBRÉM DNU jako první přinášíme ukázky z očekávané novinky.
Pan prezident v sobě vášeň, jak jste o ní mluvil, má?
Ano. Ten má vášeň pro život a myslím, že zas tak moc o sobě nepochybuje. Jak už se pro něco rozhodne, tak se do toho zakousne. Je pořád trochu kluk. Je zvědavý, nebojí se. Myslím, že jako malý byl pěkný sígr. Sígři bývají odvážní. A když jim ta odvaha vydrží a přidají se k tomu další vlastnosti, můžou se z nich stát i prezidenti. (usmívá se)
Máte nějakou konkrétní vzpomínku?
Jakou má v sobě pan prezident vášeň? Třeba s vášní vzdoruje. Ne nijak hlasitě, že by dělal scény. Ale přetahovanou s ním bych nikomu nepřál. (usmívá se) Pamatuju si, jak jsme řešili jeho oblékání. Já jsem se ho snažil přesvědčit, že flanelové košile a manšestráky, které tak rád nosil, nejsou pro kandidáta na prezidenta dobrý nápad. Že by měl nosit spíš jiný styl a postupně se přešatit na prezidenta. Přesně si ten den pamatuju. Seděli jsme spolu v takové velké místnosti u stolu, já zády k oknu, byli jsme tam jen sami dva a já jsem mu trpělivě vysvětloval, proč je to oblékání podle mě špatně. On mě stejně trpělivě poslouchal, a vášnivě mi oponoval, ale tak jako laskavě, ze svého pohledu. Ale já jsem mu ty jeho argumenty podle mého vyvracel, až se mi to, myslel jsem si, povedlo. Ten den jsem odcházel s pocitem, že jsem ho přesvědčil. Dokonce jsem pak za dveřmi v jiné místnosti potkal kolegy z týmu a říkal jsem jim to. A oni jásali: „No konečně! Konečně se to snad podaří zlomit!“, protože to cítili podobně.
Ale nakonec to přece…
Vím, co chcete říct. Já jsem odjel ten den domů a za čtyři dny vidím na sociálních sítích, že flanelové košile budou jakousi poznávací značkou v celé kampani. Kolegové to nakonec vyhodnotili tak, že se z toho udělá přednost. Což bylo moc chytré. On se v tom oblečení cítil dobře a ještě to bylo jedinečné. Ale došlo k tomu jen díky tomu, že se svojí vnitřní vášní neuhnul od toho, co cítil. Druhý den po tom našem rozhovoru, kde jsem mu říkal, že by byla dobrá společenská košile, totiž přišel ve flanelce zase.
Kniha Jak se dělá prezident vyjde 4. listopadu v nakladatelství Zeď, v další vydání DOBRÉHO DNE přineseme další ukázku.