Jako dítě jsem ve skříni „zpovídal“ sourozence

Jako dítě jsem ve skříni „zpovídal“  sourozence
Foto: Vlastimil ONDRA  /  Novoroční mše za dívky z farnosti Nivnice.
Nivnice Zajímavosti 20 / 02 / 2021

Kroky pátera Zdeňka Gerharda Klimeše, absolventa Teologického konviktu v Litoměřicích a teologické fakulty v Olomouci, vedly na Slovácko ze severu Moravy. Z farnosti Hradčovice se ocitl v Nivnici, kde se stal 105. knězem působícím ve farnosti.

 Modlitba je velký dar, kdy i ten, kdo myslí na druhé, je velmi obdarován

Najít chvilku času s duchovním správcem kostela zasvěceného sv. Andělům strážným a čerstvým čtyřicátníkem, otcem Zdeňkem, je na přelomu roku téměř nemožné. Pandemie však vytvořila okénko, které jsme využili a zeptali se.

Loňský rok byl rozhodně neočekávaný, plný nemoci, beznaděje, omezení a odříkání. Taky jste ho tak viděl?

Skutečně se jednalo o rok, jehož průběh byl pro nás cizí. Naši předkové kvůli první republice či světovým válkám byli na neočekávané situace, nemoci, jistou beznaděj, omezení či odříkání na základě zkušeností zvyklejší. Říká se, že všechno zlé je na něco dobré.

Slyšívám různé reakce na uplynulý rok. Mnoho lidí se začalo nad sebou, životem, vztahy k druhým lidem atd. více zamýšlet. Skutečnosti uplynulého roku opravdu vedly mnohé k přehodnocení života. Začali si více vážit věcí, které předtím byly pro ně automatické. Ale podle různých anket ve vyspělých zemích se více lidí také přiblížilo či vrátilo i k duchovním hodnotám. Věci, na které se lidé spoléhali, se ukázaly jako nejisté, nespolehlivé. A zde se pak vynořují automaticky otázky z duchovní oblasti.

Zkrátka snažím se vidět na prvním místě dobré věci, jistý posun k lepšímu, ale současně nepřehlížím realitu těžkostí a problémů, které uplynulý rok přinesl. Každý prožíváme dobré i špatné věci, ale vnímám jako důležité dívat se především na to dobré.

Nový rok a nová naděje. Jaký si myslíte, že bude rok 2021?

Každý rok nám Pán Bůh žehná, i když si to neuvědomujeme. Někdy si lidé požehnání představují po svém. Když budeme konat a vidět dobro, když budeme děkovat a budeme vděční, když budeme šířit pokoj, když se budeme snažit žít dobře, bude jistě pěkný a naplněný stejně jako každý jiný rok, kdy se o zmíněné hodnoty snažíme. Někdy bývá chybou, kdy si člověk usmyslí své představy, jak musí další rok vypadat. Když pak jsou věci mimo představy lidí, považují ho někdy za nedobrý.

Zažil jste někdy období, kdy byly kostely tak dlouho prázdné?

Takové období jsem nezažil. Na poměrně prázdné kostely jsem zvyklý z doby, kdy jsem působil coby kaplan v tzv. Sudetech. Jsou to oblasti České republiky, ze kterých bylo původní německé obyvatelstvo odsunuto do Německa a Rakouska. Když tam poté přišlo osídlovat české obyvatelstvo, ztratilo víru zřejmě i proto, že tam nemělo kořeny. V této oblasti chodí do kostela daleko méně obyvatel než zde na Slovácku.

Na Slovácku jsou lidé opravdu společenští více než v jiných koutech republiky. Jak myslíte, že se tady sterilita způsobená pandemie projeví?

Myslím si, že společenskost lidí na Slovácku je jim vrozená. Jak jsem již mluvil o zkušenostech ze Sudet, tam jsem takovou společenskost nevnímal. Zřejmě je to spojené také s tím, že zde byla nepřerušená kontinuita života obcí. V Sudetech se stali sousedy lidé, kteří si mnohdy byli předtím zcela cizí, a generace předků se neznaly. Kéž by Bůh dal, že by si lidé po zlepšení situace ještě více vážili druhých, také vztahů, které by ještě prohlubovali. Myslím si, že společenskost z tohoto kraje se ani po překonání krize moc neoslabí, že hned tak nevymizí.

Školy vyučují žáky distančně, někteří dospělí jsou na home office. Co vaši farníci? Jste s nimi v nějakém spojení, když do kostela všichni nemůžou?

Lidé na mších se střídají. Máme lístečkový systém, kdy si takto lidé účast na bohoslužbách rezervují. Potkávám lidi venku, kdy se krátce pozdravíme. Lidé jsou v kontaktu i skrze webkameru, kdy se většina bohoslužeb vysílá online. S farníky jsem v kontaktu i přes telefon či e-maily.

Vzájemně jsme také propojeni v modlitbách, kdy zde je více modlitebních skupin. Modlitba je velký dar, kdy i ten, kdo myslí na druhé, je velmi obdarován. Skrze modlitby jsme vzájemně propojeni. Tak si i připomínáme, že nejsme sami.

Jaký máte pocit při kázání přes živé přenosy na Youtube?

Za tuto službu jsem vděčný Vlastíkovi Kapsovi, který se o provoz stará. Ze začátku mého působení jsem si webkamery moc nevšímal. I když je nyní umístěna blíže oltáři, zvykl jsem si. S webkamerou mi bohoslužby nepřijdou jinačí. Jedné, co si občas uvědomím, je, že vše je zachyceno a uloženo. Je to dohledatelné, proto musím „dávat pozor na slovíčka“.

Nejen na slovíčka, ale i na zvýšenou hygienu… Jaká opatření bylo nutné zajistit?

Z kropenek byla odstraněna svěcená voda. Byla pořízena dezinfekce. V kostele byla nařízena dostatečná vzdálenost mezi sedícími lidmi, kteří nejsou z jedné domácnosti. Byl stanoven omezený počet lidí přítomných na bohoslužbách. Ve většině opatření se jedná o skutečnosti nařízené státem.

 Jaký máte názor na očkování? Vysvobodí nás a vrátí způsob života do předloňských kolejí? Necháte se sám očkovat?

Očkovat se nechal současný papež František i emeritní papež Benedikt XVI.

"Domnívám se, že z etického hlediska by se všichni měli dát očkovat. Není to volitelný krok, nýbrž etický úkon, protože je v sázce tvé zdraví a život, ale také zdraví druhých lidí," je citát papeže Františka z české sekce Rádia Vaticana. S papežem jsem stejného názoru. Jestli nás to plně vysvobodí a vrátí do starých kolejí, to netuším, to ví Pán Bůh, který ale také pomáhá. Když dostanu možnost, očkovat se dám.

Když obrátím pozornost k vám - jaké jsou vaše přednosti jako kněze?

Na tuto otázky by měli spíše odpovědět moji farníci. Druzí na nás vidí věci, které sami na sobě nepozorujeme. Velkou skutečností, nevím, zda to nazvat předností, neboť to koná téměř každý, je služba Bohu a lidem. Často zdůrazňuji, že služba nikdy člověka neponižuje, spíše naopak.

 Co vlastně rozhodlo o tom, že se stanete knězem?

Nedávno se při mši svaté četl úryvek z Bible, kdy Pán Ježíš zdůrazňuje: „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás!“ Toto je rozhodující, než se člověk rozhodne pro kněžství, musí cítit povolání ke kněžství. Není to jednoduché se rozhodnout a být si jistý. Ale Pán Bůh ukáže a osloví.

Od malička jsem byl veden k víře v Boha. I v rodině jsme měli a máme požehnaně povolání. Z tatínkovy strany je v široké rodině v současnosti co vím pět duchovních, z maminčiny tři. V předchozích generacích bylo také více duchovních. A konečně už od malička jsem si hrál na faráře, kdy rodina musela být účastna mých dětských mší svatých doma. Dokonce jsem jako dítě „zpovídal“ ve skříni sourozence. A tak pokračuji až do dneška.

Největší roli tedy sehráli rodiče?

Rodiče jsou z věřících rodin. Tatínka jsem před sedmi lety pochoval. Podporovali mě, i když to někdy bývalo stylem: ano, modlíme se za duchovní povolání, ale ne z naší rodiny, z jiných rodin ve farnosti ano. Rodiče a všichni v rodině vždy plně akceptovali mé rozhodnutí.

Vidí, že jsem v kněžství šťastný, jak sami říkají. Dokonce jsou prý na mne i hrdí. V této souvislosti bych chtěl také podotknout, že velmi důležitou roli sehráli i prarodiče, nejen co se víry týče, kteří mají obecně veliký vliv na vnoučata, i když se to tak mnohdy nemusí jevit.

Nepřipadá vám, že stále více lidí se zavírá do sebe a myslí jen na svoje vlastní já a svůj prospěch? 

Na toto téma často hovořím. Souvisí to i s tématem skutečné služby, manželství, rodičovství atd. Křesťané jsou od malička vychováváni, jak to ustanovil Pán Ježíš, aby se neuzavírali, nemysleli jen na sebe. Od malička se učí, aby se dělili, pomáhali, měli rádi. Když člověk myslí na druhého, je šťastnější, naplněnější. Coby kněz potkávám mnoho lidí, potkal jsem sobce, ale i veliké množství těch, kteří jsou štědří, myslí na druhé. Někdy to říkávám při přípravách na manželství či křest dítěte - to, že se setkáme se zlým člověkem, neznamená, že každý to s námi myslí zle.

Když potkáme sobce, neznamená to, že každý je sobec. Když se podíváme na veřejné sbírky, nemůžeme si nevšimnout, že lidé jsou štědří, tedy myslí i na prospěch druhých. Takže v závěru odpovědi na tuto otázku mohu říci, že to záleží na charakteru lidí. I zde je důležité vidět reálně, že jsou prospěcháři i ti, kdo se neuzavírají do sebe, kdo myslí na prospěch druhých. Ale člověk se musí chtít dívat a vidět i dobré skutky lidí.

Součástí této společnosti jsou obrazovky televizorů, počítačů, telefonů, ... zkrátka virtuální svět. Jak držíte své ovečky nohama na zemi?

Záleží na tom, jak se díváme na věci. To souvisí s tím, jak jsme informováni. Obrazovky televizorů, počítačů, telefony - virtuální svět, to vše může být služebník dobrý i špatný. Říká se, že věci jsou stvořeny k tomu, aby člověku sloužily, ne, aby jim člověk otročil. To je také důležitý úhel pohledu. Když nám věci slouží, člověk dle mého názoru stojí nohama více na zemi. Křesťané jsou vedeni k tomu, aby stáli nohama na zemi. O tom také přednáším snoubencům a rodičům dětí. Stát reálně nohama na zemi také znamená reálný pohled na dění kolem mne.

Velkou roli v tom hrají právě zmíněná média. Uvedu příklad. Večer se díváme na zprávy, kde slyšíme např. o vraždě, nehodě, krádeži, skandálu, znásilnění, vandalismu, korupci atd. V závěru je reportáž o nové opici, která se narodila v zoo. Při pohledu na redaktorku, která drží opici, musí člověk rychle zaostřit, kdo je kdo. (úsměv) Reportáž s opičkou má zpozitivizovat ten předchozí hororový výčet událostí dne. Po zhlédnutí zpráv pak má člověk pocit, že se děje jen zlo, že jediné dobro jsou narozené opičky.

Křesťané jsou vychováváni k reálnému pohledu. Ano, někdo byl zavražděn, je to hrůza, ale kolik ten den bylo zachráněno lidských životů nejen lékaři. Někdo byl okraden, ale kolik ten den lidí pomohlo druhým třeba při sbírce, nezištně. O těch dobrých událostech se často neslyší. Opět i zde si myslím, jak je důležité chvít vidět i to dobré, co se kolem nás děje. I to dobro je součástí každodenní reality, nejen špatné zprávy.

Věříte, že každý, kdo chodí do kostela, dodržuje Desatero? Jak se díváte na farníky, kteří očividně hřeší?

Věřím, že skutečně věřící lidé se snaží dodržovat Desatero. Desatero je deset pravidel pro dobrý život ve vztahu k Bohu, sobě a druhým lidem. Jediný dokonalý je Bůh, z lidí není nikdo dokonalý. Kdysi jsem se setkal s člověkem, který tvrdil sám o sobě, že je dokonalý, že nemá žádné chyby - šlo o nevěřícího člověka. Jsou různé pomýlené představy, že ten, kdo chodí do kostela, je dokonalý, svatý, že nemá žádný hřích atd. Naopak věřící lidé se snaží dodržovat Desatero právě proto, že jsou jen slabí lidé. Desatero, které je darem Božím, vede k zamyšlení se nad sebou. Věřící lidé si jsou vědomi svých chyb, snaží se chyby odstraňovat, pracovat na sobě. Snaží se posouvat k dokonalosti prací na vztazích, na sobě. Pán Ježíš říká, že kdo je bez viny, ať hodí kamenem první po přistižené hříšnici, kterou před něj přivedli právě lidé, kteří ukazovali na druhé, ale své chyby vidět nechtěli. Křesťané se snaží na prvním místě vidět své vlastní viny, aby věděli, kde mají co vylepšit. Kdo na sobě nepracuje, škodí sobě, ale především druhým lidem, kteří s ním žijí, pracují. Když jde o hříchy - zlo, i malé zlo je hříchem - druhých lidí, kteří se ale snaží o nápravu, snažím se na ně dívat jako Pán Ježíš - s láskou, kdy se raduji, že se chtějí změnit, polepšit. Pracovat na sobě musí každý člověk, je to velmi důležité i pro praktický život.

 Živil jste se i něčím jiným, než jste vystudovat teologickou fakultu a stal se sluhou Božím?

Vystudoval jsem obchodní akademii, po maturitě jsem chvíli pomáhal mamince po operaci kyčle. Poté jsem pracoval u Milosrdných bratří v Německu, kde jsem pomáhal s fyzicky a psychicky nemocnými.

 Život je plný nejrůznějších nástrah. Jaký je váš recept nepodlehnout v této konzumní době pokušení?

Starat se nejen o tělo, ale také o duši. Můj dědeček často říkával, že zde jsme jen na návštěvě, což pomáhá k přílišnému nelpění na konzumnosti.

Máte vůbec čas na dovolenou? Máte kolem sebe partu dobrých přátel, s kterými dokážete žít náš „obyčejný“ život?

Oficiálně máme pět týdnů dovolené, ale ještě nikdy se mi nepodařilo skutečně vyčerpat všechny v rámci skutečné dovolené. Být knězem není povolání, ale poslání. Je to složité odjet na více dní vzhledem k povinnostem či zástupům. Na kostel nemůžete dát ceduli „Vzhledem k čerpání dovolené je zavřeno.“ Někdo musí být k lidem k dispozici, na což je zapotřebí zajištění zástupu. Když si vyšetřím trochu volna, občas jedu k rodině, ale ta bydlí daleko. Občas jedu k přátelům či spolubratrům kněžím. Rád jezdím na hory, do přírody, mám rád les, procházky, túry.

autor: Pavel PAŠKA

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace