Je to jako zázrak. Na svět kolem vidí znovu po 33 letech!

Je to jako zázrak. Na svět kolem vidí znovu po 33 letech!
Staré Město Zajímavosti 09 / 12 / 2011

Karlu Lukšovi pomohla operace vrátit zrak. Poprvé si prohlédl svoji ženu a syna

Díky nešťastné nehodě přišel v roce 1978 tehdy patnáctiletý Karel Lukš o zrak. Od té doby rozeznával jen světlo a tmu. Letos v dubnu se však všechno změnilo. Zatímco jeho levé oko zůstane už navždy slepé, operace pravého oka mu ze čtvrtiny vrátila zrak!
?Karel Lukš se přestěhoval z rodných Moravských Budějovic do Starého Města, oženil se, narodil se mu syn. Pravidelně začal chodit na fotbal, kde fandí prvoligovému Slovácku. A znovu si užívá života.
Jak jste přišel o zrak?
Rodiče doma hasili vápno a já jsem jim ho pomáhal nosit v kbelících ze dvora do sklepa, kam vedlo osm schodů. Pořád jsem si je počítal. Když jsem nesl předposlední kbelík, jeden schod jsem nějak opomněl a i s vápnem, které mi následně stříklo do očí, jsem spadl...
Pamatujete si, co následovalo? Na co jste v tu chvílí pomyslel?
K prvnímu ošetření jsem jel do nemocnice do Třebíče. Tam mi dělali výplachy očí, ale už v tu dobu mi bylo jasné, že s viděním je konec. Ležel jsem tam dva měsíce. Diagnóza zněla jasně, poleptaná rohovka. Prodělal jsem celkem šest klasických keratoplastik, které mi sice na chvil vrátily do očí cit, ale to trvalo jen chvilku.
Jak se mladý člověk vyrovná se ztrátou zraku?
Žil jsem pořád v naději, že jednou budu opět vidět. Tak třeba ve snech jsem viděl normálně. Ze začátku to byly pro mě šoky. Měl jsem živý sen, probudil jsem se a tma, nic jsem neviděl. To mně vadilo víc než samotný úraz.
I přes to, že jste neviděl, jste se oženil.
Dělal jsem si kurz telefonního manipulanta v Praze a protože v Třebíči nebylo místo, tak jsem tam zůstal. Se mnou tam byl kluk, který dělal telefonního manipulanta ve Starém Městě v tehdejším podniku Barvy a laky. Říkal mi, že zná jednu šikovnou devatenáctiletou dívku a jestli si s ní nechci povykládat. Nebyl jsem proti. Telefonovali jsme si a domluvili si schůzku. V lednu 1988 jsem pak za ní přijel a v říjnu jsme měli svatbu. Už jsme spolu dvacet tři let. (smích) Všechno zlé je i k něčemu dobré.
Kdy poprvé jste začal uvažovat o operaci?
Zhruba před dvěma lety, protože operace rohovky do té doby nebyla možná. Ale naději na to, že uvidím, jsem si udržoval pořád. Profesor Stodůlka ze Zlína mi hned řekl, že s levým okem už nejde nic dělat, ale pravé oko že zkusí odoperovat.
Operace oka ale není levná záležitost...
První částka, kterou mi před dvěma lety ve Zlíně sdělili, se pohybovala kolem sta tisíc korun, letos cena klesla na 75 tisíc. Ale zdravotní pojišťovna umělou rohovku neproplácí, jen samotný zákrok. Takže bylo na mně, jestli seženu potřebnou částku. Měl jsem ale tři sponzory. (smích) Na operaci se složily moje mamka, tchyně a její sestra. Až po operaci jsem se ale dozvěděl, že vidění se může časem zhoršit. Nikdo mi nezaručí, jestli je to na rok nebo na pět let. Kdybych to věděl před operací, peníze bych si od rodiny nevzal, spíš bych si vzal půjčku. Teď mám takový pocit, že mám vůči nim závazek. Kdybych přestal vidět, budu to brát tak, že jsem je zklamal.
Jak probíhala operace?
Trvala asi dvě a půl hodiny. Strach jsem ale neměl. Do té doby jsem měl za sebou celkem osmnáct operací. Hůř jsem už dopadnout nemohl.
Co jste si říkal, když jste jel do Zlína na operaci?
To bude paráda, až pojedu zpátky a uvidím. Ale realita byla trochu jiná. Zabloudil jsem doma ve dvoupokojovém bytě. (smích) Nedokázal jsem se vůbec zorientovat. Oko prostě vidělo, ale mozek nebyl schopen tyto informace vstřebat. Ani vynést koš do popelnice, raději jsem oko zavřel a šel po paměti. Viděl jsem cestu, ale už jsem nevěděl, kam mám jít. Ty pocity jsou prostě nepopsatelné.
Poznával jste po tak dlouhé době někoho?
Objel jsem celou rodinu, ale polovinu jsem vůbec nepoznal. Za třicet let se všichni změnili. A vrstevníky, ty už vůbec ne. Po hlase sice ano, ale podle obličeje ne. Strýce a tetu jsem ale poznal v pohodě, ti se tolik nezměnili.
Koho jste spatřil jako prvního?
První byl Fantomas. (smích) Syn mě vezl do Zlína. Po operaci jsem měl oko umrtvené, takže víčkem nešlo moc hýbat. Primář mi říkal, že až budu v autě, ať si zkusím víčko přidržet a podívám se. Sedl jsem si tedy do auta vedle řidiče a podívám se vedle sebe a tam seděl syn, který byl ostříhaný na milimetr a mě jako první blesklo hlavou, že je to Fantomas, kterého jsem ještě jako malý viděl v televizi.
A manželka?
Tu jsem poprvé viděl až doma. Ta mi v legraci říkala, že si mě brala proto, abych se nedíval po jiných ženských. Teď, když zase vidím, si prý bude muset na mě dávat pozor. (smích)
Milujete fotbal. Jaké to bylo chodit na zápasy a nic nevidět?
Vždycky se mě lidé ptali, proč tam chodím, když nic nevidím. Já jsem jim říkal, že na to fandění nemusím vidět. Podle reakce lidí jsem poznal, co se asi na hřišti děje. Na Slovácko jsem chodil se synem, který mi akce popisoval.
Jak se pak lišily vaše představy od reality?
Poprvé jsem viděl ke konci prázdnin, když hrálo Slovácko doma se Spartou. Na stadion v Hradišti jsem prostě jenom hleděl. Představy jsem měl, ale na vlastní oči, to je prostě na vlastní oči. (smích) A že Slovácko prohrálo? První poločas byl vynikající. Líbil se mi Trousil, jak úplně vymazal Kweukeho. Pro mě to byl nezapomenutelný zážitek.
Dá se říct, že až teprve dnes si fotbal užíváte?
Třeba na pražskou Duklu jsem měl možnost sedět na VIP místech. A řeknu vám, že sledovat fotbal zase z jiného pohledu je pro mě opravdu zážitek. Nevynechal jsem ani přípravné utkání s egyptským týmem.
Chystáte se i na zápasy u soupeřů?
Určitě. Předtím jsem také jezdil, takže si nenechám ujít zápas na Slavii nebo Spartě. Možná i v Ostravě s Baníkem, ale tam už není taková atmosféra, jaká panovala, když se jim dařilo. Dřív jsem jezdíval s manželkou a synem. Postupem času ale ženu cestování přestávalo bavit. Jezdil jsem jenom se synem. Ten pak ale začal chodit do učňáku a taky neměl moc času. Takže jsme chodili jen na domácí zápasy.
Když teď vidíte fotbal na vlastní oči - je něco, co vás ještě omezuje?
Třeba barva dresů. Až přijede Jablonec nebo Bohemka, kteří hrají v zelených dresech. Ty mně budou splývat s trávou. (smích. Nebo jak jsem byl nedávno na utkání s egyptským týmem. Hráli v bílých dresech, ve kterých běžně hraje Slovácko. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval. A ještě když jde na trávník stín od tribuny. Sice nevidím obličeje, ale postavu rozliším.
A co zápasy pod umělým osvětlením?
Když se svítí na hřiště, tak je světlo rozložené rovnoměrně a to mi vyhovuje.
Na levé oko vidíte na pětadvacet procent. Když sedíte na tribuně B, kam až dohlédnete?
Do půlky hřiště v pohodě. Optimální rozhled jsem měl z tribuny A.

autor: RADEK SALAQUARDA
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace