Jiří Houka je skejťák tělem i duší

Jiří Houka je skejťák tělem i duší
Foto: Josef Kaňa
Modrá Zajímavosti 19 / 08 / 2015

Budu jezdit, dokud mě nohy unesou...

Jednadvacetiletý Jiří Houka, zvaný Houči, z Modré se skateboardingu naplno věnuje už od sedmi let. Z hradišťské party to zatím dotáhl nejdál, i když na paty mu šlapou kámoši Aleš Jež i Tomáš Nálevka. Patří k regionální špičce, kterého podporuje Supra, Picnic a španělský Truhán. Snem jednadvacetiletého skejťáka je stát se profi  jezdcem (riderem) a mít evropského sponzora. „Nechci říkat, že jsem nejlepší z naší party. Kluci jezdí stejně dobře - je to spíš o štěstí, psychice a o tom, co všechno je člověk schopen obětovat,“ říká Houč, který se dokonce kvůli skejtování přestěhoval do Havířova, kde pracuje a jezdí za stáj Picnic. Do třiceti let by chtěl stoupat stále výš, kam jen mu to osud dovolí. Drží se hesla: Budu jezdit, dokud mě nohy unesou...

Máma mi chtěla rozříznout prkno
Od útlého dětství chtěl jezdit na skejtu a to se mu splnilo. Často si představoval, na co všechno by se dalo vyskočit, co by šlo projet či sjet (slejdnout). V první třídě si u rodičů doslova vybrečel skejt, který se pro něj stal životním kámošem. „Ve třídě nás bylo deset kluků a z toho osm skejtování propadlo. Když na Velehradě postavili sk8, scházeli jsme se tam každý den, skákali přes petflašky. Bylo to krásné období, než kluci jeden po druhém začali odpadávat. Z patnáctičlenné bandy jsem nakonec zůstal sám,“ popisuje své začátky Houči. „Naši nikdy nesouhlasili, že jezdím na skejtu, protože to byl nákladný koníček a věčně jsem nebyl doma. Vracel jsem se špinavý, odřený a unavený. I když mi skejt zakázali, nebo mamka vyhrožovala, že mi rozřeže desku na dvě půlky, vždycky jsem ji nakonec ukecal a šel si za svým...,“ směje se Houči, který se dostal do hradišťské komunity, kde se z obdobně nadšených kluků vytvořila skvělá parta. Společně objížděli závody a různé skejtparky. „Ráno nám mamky nabalily svačiny a my se vraceli až večer, zničení, s roztrhanými kalhotami a rozbitými koleny. Bylo nám ale úžasně...,“ vzpomíná Houč na období, které pro něj bylo nejkrásnějším.  

Sponzoři pomáhají proniknout
V několika prvních závodech se ani neumístil, pak se prokousával do semifinále, finále a nakonec, když poprvé vyhrál, zúročily se ty nekonečné hodiny dřiny. Před třemi lety zajel na Mystic Sk8 cup v Praze životní jízdu, po které se mu ozvali první sponzoři z distribuce Supra. Měl obrovskou radost - otevřely se mu nové možnosti. A když se s dalšími úspěchy přidal španělský Truhán a Picnic, mohl přestat řešit věčnou otázku peněz na pořízení nové obuvi, oblečení, desky, koleček, tracků a startovného. Každé léto je mu umožněno odjet do Španělska, kde trénuje, a natáčet videa. „Tím, že mám sponzory, mám o materiální starost míň a můžu se plně soustředit na tréninky. I když nenosím ze závodů peníze, rodiče se uklidnili a začali se na skejtování dívat s pochopením. Za ty roky zjistili, že je to můj život,“ dodává Houči, jenž si váží každého závodu, který se mu podaří.  

Stará parta se rozprchla

Ze staré party jich zbylo jen pár. Někteří skončili s intenzivním ježděním kvůli škole, jiní se odstěhovali a jezdí jen vzácně. „Nastoupila mladší generace, známe se, jezdíme spolu, ale to opravdové kouzlo se pomalu vytrácí. Jen někteří jsou obrovsky zapálení, ti ostatní mají i své jiné zájmy a hlavně sociální sítě. Možná i proto jsem se odstěhoval do Havířova, kde jezdím za Picnic. Jsme jedna velká parta, která na sobě maká i během týdne, jezdíme na závody, exhibice a žijeme svůj  styl,“ vysvětluje Houči, kterého po celou dobu podporuje dívka Týna. „Moc se jí to nelíbí, ale známe se od malička a ví, co pro mě skejt znamená. Není to však o tom, že trávím všechen čas na prkně. To zase ne. Musím chodit do práce, najít si čas na rodinu, dívku i kamarády. Ale je pravda, že bez prkna mám pocit, jako by mně pořád něco chybělo,“ loučí se Jiří Houka zvaný Houči.

autor: IVA PAŠKOVÁ

Tagy článku

TOPlist