Juraj Herz: Vždycky jsem šel za svou pravdou

Juraj Herz: Vždycky jsem šel za svou pravdou
Foto: Helena Fikerová  /  JURAJ HERZ je milovník kouzel, hororů, erotiky i bizarností ve filmu, proto to neměl v socialistické kinematografii vůbec lehké. Přesto dokázal natočit úžasné filmy, jako je Spalovač mrtvol, Petrolejové lampy, Morgiana, Holky z porcelánu, Den pro mou lásku, Panna a netvor, Zastihla mě noc, Pasáž, Habermannův mlýn, kterými se může česko-slovenský film pyšnit. Za vlastní filmovou tvorbu získal řadu domácích i mezinárodních ocenění, včetně nominace na Oscara. V loňském roce o jeho životě byla vydána velmi zajímavá a otevřená kniha Autopsie, ve které se můžete dozvědět mnoho zajímavého o Herzově životě a práci.
Slovácko Zajímavosti 01 / 08 / 2016

Každý den si užívám, jako by měl být poslední...

K létu patří cestování a při jedné z pracovních cest jsem se na benzínce setkala s Jurajem Herzem a jeho partnerkou Martinou Hudečkovou. Nedalo mi to, abych společně s ním nezavzpomínala na jeho loňskou návštěvu Letní filmové školy. U kávy jsme si povídali o jeho životě a filmech, které obdivuje celý svět...

Jste králem českého filmového hororu, bojíte se rád? A čeho se bojíte nejvíc?
Já se bojím velmi rád. Všeobecně se bojím stylizovaných věcí ve filmech. Momentálně se ale nejvíc bojím toho, co se děje ve světě - z toho mám opravdový strach, jako snad každý, protože to je hrůzné.

Vám opravdu působí radost strašit lidi... a chudinky děti? Vaše Deváté srdce či Panna a netvor způsobily hodně zlých snů!

K pohádkám, které jsou hodné a milé, vztah opravdu nemám. Když jsem studoval na umprumce, hráli jsme s loutkovým divadlem pohádku Aladin. Já jsem vodil zlého Vezíra - po představení jsem vždycky chodil počítat, kolik bylo na zemi loužiček. A čím jich bylo víc, tím jsem hrál líp. Jsem už takový. (smích)
Do natáčení pohádek jsem se pustil jen proto, abych se vyhnul točení politického filmu, ke kterému jsem byl tlačen. Pravda, vznikly spíš dvě hororové pohádky, díky kterým některé děti utíkaly z kina s pláčem, a to mám rád...    

Tušil jste, že bude Spalovač mrtvol tak nadčasový?
Už když jsme ho točili, věděl jsem, že bude mimořádný. Je zajímavé srovnání nálady po projekcích v různých zemích. V Čechách byli diváci černou komedií zaraženi. Na Slovensku byli daleko uvolněnější, v Holandsku se obecenstvo smálo od začátku do konce a v Německu byli návštěvníci kina otřeseni a mrtvolně bílí. Po projekci obsadili všechny bary, aby zapili hrůzný zážitek. V té době tam totiž nebylo povoleno spalování mrtvol. Nebožtíci se pohřbívali do země - z toho pohledu na vystrašené diváky jsem měl zase jednou radost.

Film Den pro mou lásku je pro mě jako matku velmi bolestivý. S jakým pocitem jste jej točil?

Se špatným. Nenáviděl jsem autorku Zinnerovou, protože byla strašlivá ženská, se kterou jsem se nesnesl. Dokonce mi vyhrožovala svou stranickou funkcí. Mně se strašně nelíbilo, že uprostřed filmu dojí z diváků slzy, protože tam zemře krásná roztomilá holčička. To je podpásovka.
Vnitřně tím filmem trpím pořád, i když si myslím, že je dobře zahraný i natočený. Je to úplně jiná rovina než dětský strach z pohádek, ze kterého vyrostou a pak na Deváté srdce vodí svoje děti...
Jako náplast jsem natočil film Křehké vztahy, kde byla také rodina a dítě. Bral jsem to jako protifilm proti hroznému příběhu, kde zemře dítě.

Habermannův mlýn odehrávající se v Sudetech za druhé světové války... Přitahovala vás ta látka kvůli osobním zkušenostem z té doby, které jste popisoval i na loňské filmovce?  
Celou rodinu nám zplynovali, jen mého tátu, oblíbeného lékárníka, maminku a mě nechali na pokoji. Později, když už to bylo všude dost zlé, jsme se schovávali v sedm kilometrů vzdálené německé vesnici Eisdorf. Po třech týdnech jsme dostali zprávu, že už se můžeme vrátit. A když už jsme z toho mohli být venku, udali nás Slováci a my museli do koncentráku.
Když jsme museli do transportu, rodiče byli ještě mladí, 35, 34, já měl deset. Slíbili jsme si, že se všichni tři po válce sejdeme doma v Kežmaroku. To mě drželo při životě v koncentráku a vůbec jsem o tom nepochyboval, že by to nebylo možné. A i když mě osvobodili Rusové, tátu Američani a mámu Angličané, sešli jsme se všichni tři a narodili se mi pak ještě dva bratři...
A když jsme chtěli jít poděkovat Němcům, kteří nás před transportem schovávali, zjistili jsme, že vesnice už neexistuje. Naši němečtí přátelé byli odsunuti nebo zavražděni. A bývalí gardisté, kteří nás udali, seděli na národních výborech. Takže já jsem cítil jako povinnost vůči lidem, kteří nám pomáhali, natočit tenhle film.

Při natáčení jste se seznámil s poslední partnerkou Martinou Hudečkovou. Byl to osud, nebo láska na první pohled?
Na osud nevěřím, takže láska na první pohled...

Prožil jste toho v životě hodně, i těch velmi krutých chvil. Co vám ale pomáhalo vše zvládnout? Vaše živelnost, kterou v sobě máte, nebo snad ženy?
Možná obojí. (úsměv) Ale dnes už mi nepomůže nic. Cítím se už starý. Nemůžu se už ani ráno na sebe při holení dívat, protože se na mě ze zrcadla dívá otec... Užívám si ale každého dne, jako by měl být poslední. Mám v plánu natočit ještě operu, ale na to potřebuji sehnat padesát milionů korun, tak zůstane asi jen v mé mysli. Uvidíme... Celou tuhle situaci jsem použil o mnoho let dříve ve filmu Zastihla mě noc, jen jsem to natočil se ženami. A pak si představte, že jdu o dalších deset let později do kina na Spielbergův Schindlerův seznam a vidím tu scénu znovu, záběr po záběru vykradenou z mého filmu.

Soudil jste se?

Hrozně mě to rozčílilo. Spojil jsme se tehdy s americkým advokátem, který tvrdil, že to musíme vyhrát. „Pošlete 300 tisíc dolarů a můžeme se do toho pustit, řekl mi nadšeně. Tak jsem musel odmítnout, protože tolik peněz opravdu nemám. Snažil jsme se domluvit se Spielbergovými právníky, ale nikam to nevedlo. Jsme ale připravený, až jednou Spielberga potkám, si to s ním osobně vyřídit.

Vystudoval jste na loutkáře a pak asistoval režiséru Zbyňku Brynychovi a také Jánu Kadárovi a Elmaru Klosovi - s těmi jste točil například slavný Obchod na korze. To byla vaše filmová škola?
Brynych mě hodně naučil - byl připravený už tři měsíce předem na každý záběr. Nikdy o ničem nepochyboval. Klos byl nula. Kádár byl hlava a režisér, kterého jsem si velmi vážil...

Ve vašich filmech často hrají hlavní roli ženy. Pracuje se vám s nimi lépe? 
Dobrý herec je skoro tak dobrý jako dobrá herečka. (smích) Statisticky jsou ve filmech hlavní představitelé většinou herci, ale v mých filmech jsou to ženy. Moje kostymérka Irenka Greifová mi kdysi řekla: Prosím tě, muže neobsazuj, těm se dá obléci tak akorát frak, ale na ženách se můžu vyřádit. Tak už kvůli Irence jsem točil hlavně se ženami...(smích)

Které svoje dílo máte nejraději?
Po Spalovači mrtvol mám nejraději Pasáž, která se tady promítala snad jenom týden. Špatně jsme to načasovali. Byl to film příliš kritický na období, ve kterém vládla euforie. Kdyby přišel o pět deset let později, myslím, že by byl přijat lépe. Byl jsem s ním na jedenácti festivalech, posbíral ceny, ale u nás o něj nezavadil ani pes... Myslím, že je v Čechách nedoceněný, a já jej mám při tom velmi rád.

Netajíte se svým negativním postojem k náboženství a víře vůbec.
Vždycky se do všeho míchá náboženství. Jakmile je válka, tak je v tom nějaká církev. Momentálně islám.
Já jsem hluboce věřící a militantní ateista. Starý zákon, to je absolutní, neskutečný horor, který křesťané převzali i s tím mstivým, zlým bohem. Já jsem opravdu velice rozezlen, když potkám dominikána, protože ti mají na svědomí více mrtvých než nacisti. Dva autoři - dominikáni, nyní svatí, sepsali Kladivo na čarodějnice, podle kterého se přes čtyři sta let upalovalo, kvůli moci, penězům či ovládání lidí. Právě dominikáni zavedli upalování kacířů. V Čechách existuje kardinál Dominik Duka, který je také dominikánem, jehož společenství by obzvláště v České republice nemělo být vůbec oblíbeno.

Nezpůsobil vám otevřený názor nějaké osobní či pracovní komplikace?    
Zatím jsem si nevšiml...

Na filmovce jste říkal, že sledujete současné filmové dění. Co vám - kromě lásky a jídla - působí radost?
Doma máme domácí kino, tak se díváme na dva tři filmy za den. Filmy mám rád, chodíme i do divadla. Ale od dětství - i proto jsem byl možná špatný žák - jsem neustále četl. A i dnes, s Martinou, v podstatě čteme neustále, což nám působí radost. Já mám snad kromě nejbližších lidí nejraději knihy.   

Který film vás v poslední době oslovil?

Rozhodně Grandhotel Budapešť, který se mi líbil velmi. Zajímavá byla také  Gravitace.

autor: IVA PAŠKOVÁ

Tagy článku

TOPlist