Školní jídelna Boršice: Kateřina Slabíková dokazuje, že vařit se dá vyváženě, chutně a pestře

Foto: archiv ZŠ  /  Tým kuchařek školní jídelny během francouzského dne. Zleva: Alena Němcová, Kateřina Slabíková, Jitka Gajdošíková, Alena Nováková a Monika Kmentová.

Pro rodiče je školní stravování neocenitelnou službou. Stejně jako se ale v posledních letech začali zajímat o to, kým a jak jsou jejich děti vzdělávány, jaké projekty a zájmové kroužky školy nabízejí, roste i jejich zájem o to, jak a čím se jejich děti stravují. Rodiče si dnes mnohem více hlídají, za co vydávají své peníze, a oprávněně požadují kvalitu - chutný, pestrý a vyvážený jídelníček odpovídající zásadám zdravé výživy.

V poslední době se proto objevuje stále ostřejší, a mnohdy zcela oprávněná kritika školního stravování. Nespokojenost rodičů i mnoha odborníků postupně roztočila kolečka nápravy u příslušných orgánů i zřizovatelů. Jednou z prvních a velmi inspirativních vlaštovek je školní jídelna ZŠ Františka Horenského v Boršicích. Díky významné podpoře obce zde dětem předkládají barevný, pestrý a nutričně vyvážený jídelníček, z něhož si žáci sami nabírají porce podle chuti a potřeby.
Menu připravuje tým kuchařek pod vedením Kateřiny Slabíkové z Poteče u Valašských Klobouk.

Můžete o sobě v úvodu něco prozradit? Jak jste se stala kuchařkou a poté vedoucí jídelny? Jak vás přijaly Boršice? Jezdíte pěknou dálku… nehodláte se tady třeba usadit?

Popravdě jsem na základní škole ještě přesně nevěděla, čím bych se chtěla jednou živit. Jako spousta dětí jsem hledala, co by mě opravdu bavilo a kde bych se našla. Postupně jsem ale zjistila, že mě přitahuje práce s jídlem a že mi dává velký smysl vařit právě pro děti. I proto jsem si nakonec vybrala obor, který mě přivedl ke školnímu stravování. Během praxe ve školní jídelně jsem si uvědomila, že je to prostředí, kde chci zůstat. Hned po vyučení jsem nastoupila jako kuchařka do mateřské školy a tam jsem si naplno uvědomila, jak důležitou roli hraje jídlo v dětském světě. Nešlo jen o to uvařit a splnit normy, ale hlavně o to, aby se děti cítily dobře, měly radost z jídla a postupně si vytvářely zdravý vztah ke stravování.

Postupem času mě začalo zajímat nejen samotné vaření, ale také plánování jídelníčku, organizace provozu a hledání cest, jak dětem nabídnout pestřejší a výživnější jídla. Přechod na pozici vedoucí jídelny tak přišel přirozeně jako další krok, kde mohu své zkušenosti využít naplno a zároveň posouvat celou jídelnu dál.

V Boršicích mě kolegové i děti přijali velmi otevřeně a srdečně. Hned od začátku jsem cítila, že tu mohu dělat svou práci srdcem. Máme tu skvělý kolektiv i podporu ze strany školy a zřizovatele, což je pro jakékoli pozitivní změny nesmírně důležité. Dojíždění beru to jako součást práce, která mě moc baví a kde mohu přinášet změny. Boršice mi za tu dobu opravdu přirostly k srdci a svou práci nevnímám jen jako zaměstnání, ale jako místo, kde se cítím dobře a kde má to, co děláme, smysl.

Kdy a proč jste se rozhodla změnit přístup ke školnímu stravování?

Rozhodnutí změnit přístup ke školnímu stravování nepřišlo ze dne na den, byl to spíš přirozený a postupný vývoj. Čím déle v tomto oboru pracuji, tím víc si uvědomuji, že se mění nejen děti, ale i jejich stravovací návyky a očekávání, a že se tomu musíme jako jídelny přizpůsobovat. Začala jsem si mnohem víc všímat toho, co dětem chutná, co naopak zůstává na talíři a jaký vztah k jídlu si postupně vytvářejí. Zároveň jsem si uvědomila, že školní stravování není jen o dětech, ale i o komunikaci s rodiči a se školou. Je důležité, aby rodiče rozuměli tomu, proč některá jídla zařazujeme, že našim cílem není nikoho nutit, ale motivovat a podporovat zdravé návyky.

Otevřená komunikace pomáhá budovat důvěru a zároveň dává rodičům jistotu, že jejich děti jsou v jídelně v dobrých rukou. Velkou roli hraje vzhled pokrmu, barvy, vůně i celková atmosféra v jídelně. Když děti vědí, co jedí, odkud suroviny pocházejí a mají možnost něco nového vyzkoušet, vnímají jídlo úplně jinak. Najednou to není jen povinnost „něco sníst“, ale zážitek, na který se těší. A když pak vidíte, že si přijdou přidat, že se ptají, co bude příště, je to pro mě potvrzení, že ta cesta má smysl.

Co je pro vás inspirací při sestavování jídelníčku?

Inspiraci hledám všude kolem sebe – v tradičních domácích receptech, v sezónních surovinách a v běžném životě dětí. Při sestavování jídelníčku se snažím, aby byl pestrý, výživný a zároveň lákavý, protože pro děti je důležité nejen to, co jedí, ale i jak to vypadá a voní. Velkou inspirací jsou pro mě také tematické dny a speciální akce, díky kterým můžeme dětem představit nové chutě a přístupy k jídlu zábavnou formou. Sleduji také výživová doporučení a moderní trendy ve školním stravování, ale vždy je potřeba je přizpůsobit reálným možnostem jídelny – rozpočtu, vybavení kuchyně a kapacitě týmu. Moje snaha je najít rovnováhu mezi tím, co je zdravé a výživné, a tím, aby jídlo dětem chutnalo a školní jídelna byla místem, kde se cítí dobře a těší se na oběd.

Jak reagoval váš kuchařský tým?

Každá změna je ze začátku trochu nejistá, to je úplně přirozené. O to víc si vážím toho, že mám tým, který je otevřený novinkám, má chuť zkoušet nové věci a přemýšlí nad tím, proč je děláme. Postupně jsme se dostali do fáze, kdy spousta věcí vzniká společně a rozhodování je výsledkem týmové spolupráce, ne jen jednoho člověka.

Směr, kterým se měla jídelna ubírat, byl přitom jasně daný už od samého začátku. Vize a koncepce byly součástí výběrového řízení, takže kuchařky věděly, do jakého typu provozu nastupují a jaký styl práce je čeká. Teprve každodenní praxe ale ukázala, jak budou nastavené postupy fungovat v realitě, co je potřeba upravit a kde hledat jednodušší nebo efektivnější řešení.

I proto se některé věci v průběhu času vyvíjely a ladily za provozu. Kolektiv se k tomu postavil velmi zodpovědně, s ochotou učit se nové postupy a hledat cesty, jak celý systém nastavit tak, aby fungoval nejen provozně, ale byl přínosem i pro děti.

Spotřební koš – v čem je podle vás klíč?

Spotřební koš vnímám jako nástroj, ne překážku. Když s ním umíme pracovat chytře, dá se v jeho rámci připravit pestré a chutné jídlo. Klíčem je plánování, kombinace surovin a přemýšlení dopředu. Nejde o to hledat výmluvy, ale cesty, jak pravidla využít ve prospěch dětí i kuchyně. A když vidíme, že děti sní to, co si samy vybraly, je to potvrzení, že tento přístup funguje.

Samoobslužný výdej – jak reagovaly děti?

Samoobslužný výdej byl pro děti velkou novinkou a hned zpočátku byl velmi atraktivní. Brzy se ukázalo, že se děti tím učí zodpovědnosti – přemýšlí, co si berou, kolik sní a co opravdu chtějí ochutnat. Díky tomu se změnil i jejich vztah k jídlu – méně zbytků, větší zájem o nové chutě a více radosti při obědě. Je to jeden z nejdůležitějších kroků, které jsme udělali.

Co je nejtěžší – finance, logistika, personál, nebo myšlení?

Každý z těchto aspektů má své výzvy. Podle mě je nejtěžší myšlení, zažité zvyklosti, obavy z nového nebo představa, že něco nejde změnit. Právě tady je klíčová trpělivost, komunikace i společná vize. Nezastupitelnou roli hraje také kuchyně a celý tým kuchařek. Bez jejich poctivé práce, zkušeností a nasazení by žádná změna nefungovala. Samozřejmě je potřeba myslet i na rozpočet, efektivně nakupovat potraviny, plánovat provoz a využívat zdroje. Díky spolupráci s vedením školy a podpoře obce, která je pro nás zásadní, můžeme rozvíjet chod jídelny tak, aby vše fungovalo a vzájemně se podporovalo.

Proč sdílíte menu na sociálních sítích?

Menu sdílíme, protože chceme ukázat, že školní jídelna může být moderní, pestrá a kvalitní a že vaření pro děti nemusí být jen rutinní povinnost. Sociální sítě nám umožňují otevřeně komunikovat s rodiči a širokou veřejností. Mohou vidět, co připravujeme, jak se snažíme o pestrost a vyváženost jídel a že školní stravování může být zajímavé a inspirativní.

Má zveřejňování jídel ohlas? Jak se vyrovnáváte s kritikou a závistí?

Ohlas má velký. Ozývají se rodiče, kolegové z jiných jídelen i lidé, kteří se o školní stravování zajímají. Často píšou, že je to inspiruje nebo že by něco podobného chtěli zkusit i u sebe, a to nás těší nejvíc. Také nám posílají fotografie pokrmů, kde se od nás inspirovali. To je obrovská motivace a důkaz, že sdílení má smysl.

Zároveň vnímáme i názory, že když máme novou kuchyni a moderní vybavení, že se vše uvaří samo. Pravda je taková, že ani ta nejlepší kuchyně sama nenavaří. Za každým talířem je práce, plánování, sehraný tým, organizace a chuť dělat věci dobře. Technické zázemí určitě pomáhá, ale kvalitu jídla a atmosféru v jídelně dělají především lidé. Ke kritice se snažíme přistupovat s respektem a pochopením. Každá jídelna má jiné podmínky, jiné možnosti i jiné starosti. Spíš než porovnávat bych byla ráda, kdybychom se vzájemně podporovali a inspirovali.

Co by měla jídelna udělat jako první, když chce vařit lépe, ale bojí se předpisů?

Začít malými kroky. Není nutné hned měnit celý jídelníček. Stačí drobné změny, např. pestřejší zelenina, nové přílohy, luštěniny a ryby v jiné podobě, než je známe. Předpisy nejsou nepřítel, ale rámec, ve kterém můžeme tvořit. Když se na ně díváme jako na vodítko a ne jako na překážku, otevře se spousta možností. Komunikace s týmem a vedením školy je klíčová. Když lidé vidí smysl, podporují nás a prostor pro inovace se otevírá.

Je kvalitní školní stravování hlavně o penězích, nebo o přístupu?

Peníze jsou důležité, ale nejsou rozhodující. I s omezeným rozpočtem se dá vařit chutně a pestře. Hlavní je ochota hledat řešení, přemýšlet o jídle, spolupracovat a dělat věci s láskou k dětem. Když lidé věří, že jejich práce má smysl, zvládnou i to, co se zpočátku zdá nemožné.

Jedna rada pro vedoucí jídelen, které by chtěly být inspirací, ale nevěří si?

Ať se nebojí začít. Nemusí to být hned velká změna, stačí malý krok, který se povede. Důležité je věřit své práci a naslouchat dětem. Inspirací se člověk nestane přes noc, ale postupně, a to tím, že poctivě a s láskou vykonává svou práci každý den.