Když našemu synovi chutná, je to opravdu výborné, směje se starosta Petr Dula

Foto: archiv ZŠ  /  Hlavní pilíře boršické školní jídelny na snímku s místostarostou Michalem Výstupem, ředitelem školy Tomášem Kordulou, Lenkou Daníčkovou a starostou Petrem Dulou.

Bez podpory zřizovatele by změny ve školním stravování nebyly možné.

Starosto, co vás jako zřizovatele vedlo k rozhodnutí podpořit změny ve školním stravování? Byl to tlak rodičů, osobní přesvědčení, nebo konkrétní impulz?

Hlavním impulzem byla možnost vybudovat úplně novou školní kuchyni a jídelnu. Díky dostavbě základní školy vznikl nový prostor a s pomocí dotace z Ministerstva pro místní rozvoj jsme dostali šanci po mnoha letech udělat skutečně zásadní změnu.

Už během stavby jsme si ale řekli, že nechceme skončit jen u nových zdí. Společně s panem ředitelem a místostarostou jsme přemýšleli, jak kuchyni pojmout moderně – s menším plýtváním, s důrazem na lokální suroviny a také se samoobslužným výdejem, který dává dětem větší odpovědnost. A praxe nám ukázala, že to byla správná cesta.

Jak důležitou roli podle vás hraje kvalitní školní stravování v životě obce? Vnímáte ho spíš jako nutnou službu, nebo jako investici do budoucnosti dětí?

Pro mě je to jasná investice do budoucnosti dětí. Nejde jen o to, aby se děti najedly, ale aby si přirozeně vytvářely vztah k jídlu – k tomu, co jedí, odkud suroviny pochází a proč je důležité jíst pestře a kvalitně.

Nově jsme navíc zavedli i školní svačiny. O velké přestávce mohou děti přijít do jídelny a dát si připravenou zdravou svačinku. I to podle mě přispívá k tomu, že jídelna není jen místem, kam se jde rychle najíst, ale stává se přirozenou součástí školního dne.

Zároveň se snažíme, aby bylo stravování dostupné pro všechny. Obědy se pohybují zhruba od 31 do 35 korun, svačiny od 21 do 25 korun. Rodiče platí hlavně potraviny, část nákladů nese stát a dlouhodobě také obec Boršice. Bereme to jako odpovědnost vůči dětem i rodičům.

Znamenala podpora modernějšího pojetí školní jídelny zvýšení nákladů obce? A pokud ano, jak rodičům a veřejnosti vysvětlujete, že se tato investice vyplatí?

Samotný provoz nové jídelny neznamenal výrazné navýšení běžných nákladů, i když platy kuchařek dnes hradí obec jako zřizovatel. Největší investicí byla samotná výstavba – zhruba 12 milionů korun z obecního rozpočtu.

Ta ale řešila dlouhodobý problém. Původní jídelna a kuchyně v budově mateřské školy kapacitně nevyhovovaly potřebám základní školy a děti musely docházet do jiné budovy. Nová jídelna tento problém vyřešila a přinesla komfort i lepší podmínky. Veřejnost to vnímá jako smysluplnou investici, ne jako zbytečný luxus.

Setkal jste se na začátku se skepsí nebo obavami – například ze strany rodičů, kontrolních orgánů či personálu? Jak se je podařilo překonat?

Upřímně řečeno, s výraznou skepsí jsme se nesetkali. Projekt měl od začátku podporu vedení školy i zastupitelstva obce. Velmi důležitá byla také úzká spolupráce s hygienou v Uherském Hradišti, která byla do projektu zapojená už při jeho přípravě.

Otázky se objevily spíš až v provozu, hlavně kolem samoobslužného výdeje. Praxe ale ukázala, že děti si berou tolik, kolik skutečně snědí, a zbytky jsou minimální – což je pro nás nejlepší odpověď.

Jak hodnotíte zpětnou vazbu od dětí a rodičů dnes? Změnil se jejich vztah ke školnímu stravování?

Vnímáme hlavně pozitivní reakce. Děti baví možnost výběru a větší samostatnost, rodiče oceňují pestrost a kvalitu jídelníčku. Školní stravování se tak přirozeně stává i tématem doma.
Zároveň chci zdůraznit, že náš projekt není o tom, že by se jinde vařilo špatně. Je to spíš ukázka toho, že dnes máme možnost dělat věci jinak a přemýšlet nad nimi víc do hloubky. I proto náš projekt rezonuje mimo obec – třeba na sociálních sítích, kde vyvolává širší debatu o školním stravování.

Myslíte si, že by podobný model mohl fungovat i v jiných obcích? Co byste jako starosta vzkázal kolegům z jiných obcí, kteří se bojí do změn ve školních jídelnách pustit?

Myslím si, že ano – ale každý po svém. Ne každý má možnost postavit novou kuchyni, nám se to podařilo až po desítkách let snahy. Chápu tedy, že ne všude jde změnit všechno od základu.
Ale i menší kroky mají smysl – zapojení lokálních surovin, více vaření od základu, salátový bar nebo částečně samoobslužný výdej. Kolegům bych vzkázal hlavně to, aby se změn nebáli. Nemusí být velké ani drahé, důležité je udělat první krok a přemýšlet nad tím, co dává smysl právě u nich.