Kroj prošel historickým vývojem

Kroj prošel historickým vývojem
Slovácko Zajímavosti 26 / 09 / 2014

Jaké největší prohřešky pácháme z nevědomosti?

V nastávajícím týdnu nás čekají jedny z největších a nejvýznamnějších hodů v regionu, michalské a svatováclavské hody. Po celý podzim pak budou následovat havelské, císařské, martinské hody a zakončí je kateřinské, než oslavy úrody příští rok otevřou hody salátové...
Proto bychom vás rádi za pomoci nadšené amatérské etnografky Jitky Feldvabelové (nedávno o kroji přednášela ve Slováckém muzeu) zasvětili do tajů kroje uherskohradišťského. Na obecné rovině vás seznámíme s jeho vývojem a upozorníme na největší prohřešky, které se třeba i z nevědomosti často dělají...

Kroj v síti času...
Kroje na Hradišťsku prošly historickým vývojem a změnou podoby. Dodnes si však zachovávají hodně archaických prvků.
Ženský kroj - je složen z několika spodniček, zadního šorce a předního fěrtůšku. Šorec je ušitý z drobně vrapované černé látky. Na skladech bývá fixovaný ozdobným šitím přes vrapy. Přední fěrtůšek je šitý z širokého, hustě do límce řaseného pruhu látky. Délka sukní prošla několika změnami - od dlouhých sukní až po současnou délku po kolena (často se ale vidí vysoko nad koleny).
Živůtek kordulka bez rukávů má přilnavý střih vytvářející siluetu postavy, sahající do pasu ve stylu vesty zapínajíce se pod ňadry čtyřmi knoflíčky. Někde se šije postaru ze sukna, častěji však z dobových brokátů se stuhovými lemy a místně pojatou výzdobou. Původně krátká košilka (stánek) oblékaná přes rubáš také prošla řadou podob rukávů na ní přišitých. Od loktu se pak navazují „kadrle“ (háčkovaná nebo vyšívaná krajka), zdobené mašlí. Spolu s tvarem rukávů dávají krojům místní kolorit různě vázané velké červené šátky na hlavě - turecké šátky. Obuv na Uherskohradišťsku byla vždy slušivou součástkou svědčící ženské postavě, šitá z jemné černé kůže, sahající vždy alespoň do půli lýtek. Kroje mají výraznou barevnost v kontrastech černé, bílé, červené i dalších výrazných barev, jako je zelená, žlutá, fialová, v různě kombinovaných sestavách materiálů a vzorování. K rukávcům i košilím patří tradiční výšivka tvořená náročnou technikou „na výřez“, usazená v místech původních určení na náprsenkách košil nebo na ramenou u všití rukávů a límečku.

Mužský kroj - je složen ze soukenných tmavomodrých nohavic, z téhož materiálu je kordulka, košile - dudovice s širokými  rukávy řasenými do náramků, u zápěstí zúžená, zdobená vyšíváním, na hlavě černý klobouk, nebo beranice. U svobodných s kosárky a voničkou. Vysoké boty - čižmy.
Uherskohradišťský kroj byl a stále je pro muže velmi slušivý. Celou stavbu těla dokresluje k atletické podobě.

Batolata a malé děti - by se měly jako za starých časů oblékat do šatiček nařasených do sedélek, s dlouhým rukávem a čepičkou zdobenou výšivkou, kterou v současnosti nahradily flitry. Děvčátka měla šatičky z květované, chlapci spíše jednobarevné látky. V době, kdy už dítě chodilo, se podle pohlaví rozdělovala pokrývka hlavy. Chlapcům se dával na hlavu malý kulatý klobouček a děvčátkům uvazoval šátek „na babušu.

Historická krojová procházka

Podoba kroje okolo roku 1870-1890
Malé dívky oblékaly kroj nesoucí všechny znaky kroje dívčího a ženského.
Malí chlapci oblékali kroj jako mládenci, jen kalhoty měli i na svátek bílé lněné s otřepeným spodním okrajem nohavice (třaslavice), zastrkávané do vysokých holínek. Soukenné nohavice dostával chlapec až ve čtrnácti letech! V tomto období si přes ně též opásával modrou vyšívanou zástěru s červenými tráčky, tak jako ji nosil u bílých třaslavic.
Dívky a ženy nosily spodní dlouhou košili - rubáš a dlouhé nevycpávané rukávce, vázané nad loket, pod vrapy zakončené bíle vyšívanou kadrlkou na bílém plátně. Plátěné jednobarevné kordulky se šily ze zemitých barev. Celkový vzhled doplňovalo vyšívání na výřez, upevňující se na vnitřní okraje obou předních dílů stánku rukávců - náramky a límeček lemovala hedvábná krajka. Vyšívání na přednicích rukávců se zasouvalo do kordulky. Fěrtůšky byly plátěné, nebo vzácné mušelínové (dnes se při šití variace starého kroje nahrazují tiskovým). Sukně doplnil černý šorec na hrubo skládaný s hustě vyšívanou okrovou, až žlutooranžovou, formou přes horní okraj vrapů. Spodní sukně byly zástěrovitého střihu. Ke kroji se nosily černé punčocháče a vysoké vrapené boty (shrnovačky, vrapenice). Pokrývkou hlavy byl červený turecký šátek specifického úvazu.
Vdané ženy a vdovy nosily fěrtůšky spíše tmavších barev a turecký šátek s černobarevným středem, mnohdy i jiným způsobem vázaný.
Svobodný mládenec míval soukenné nohavice, zdobené šňůrečkovou výšivkou a vázané na 3,5 m dlouhý úzký opasek, zastrkávané do vysokých holínek. Kordulku soukennou tmavomodrou, zdobenou šňůrkováním. Tibetový šátek zasunutý v dírce, nebo v průramku kordulky. Košile dudovice měla široký rukáv, zúžený k zápěstí, a zdobenou výšivku na náramcích, límečku a rozparku košile. Celkový dojem podtrhl kulatý klobouček. Svobodní se zelenou stužkou okolo, s kosárkem a voničkou, svázané úzkou mašličkou.
Ženatý  muž se odlišoval kulatým kloboučkem zdobeným černou stužkou, chodil bez kosárku i voničky. Kroj ženáče vždy, třeba jen přes ramena, doplnil bílý soukenný kabátek s dlouhým rukávem (lajbl) oblečený na košili a soukenné kordulce. Tibetový šátek již nenosil.

Proměna kroje na přelomu 19. a 20. století
Muži - začal se nosit klobouk s vysokou stříškou, tzv. na tři facky, u svobodných se vytratila zelená stužka - všichni nosili jen černou. Tibetový šátek zaniká úplně. Velmi vzácně se začínají objevovat velmi malé vyšívané plátěné kapesníčky.
Dívky - ve velkém se začaly měnit materiály - mušelín a plátno vystřídalo noblesní hedvábí s atlasem, ze kterých si bohatší dívky nechaly šít kordulky a fěrtůšky v nezkrácených délkách. Pomalu se také začaly plnit rukávce. Místo klasických vrapenic se začaly objevovat haklíkové boty.
Nosily se také ženské rukávce a mužské košile bez výřezové barevné výšivky, ale s límečky zdobenými v rozích černě křížkovou technikou na všelijaké květy, růžice a hvězdy vyšité.        

V letech 1930-1940 se kroj zakonzervoval...
Po tomto období se stal kroj uniformní, kostýmovou záležitostí. Tato podoba se zastavila ve vývoji, zakonzervovala a v současnosti se nosí na hody, jiné výroční sváty a v pozměněné podobě k obřadním příležitostem.

Dívky - zkracuje se délka sukní, vycpávají se rukávy až do kulata - vznikají „baně“.  Velkou změnu zaznamenalo i vyšívání, ze kterého se zcela vytratila černá barva, užívá se jen jeden přední díl olemovaný paličkovanou bavlněnou krajkou a pokládá se na výstřih kordulky. Fěrtůšky i kordulky se šijí z ornátu, brokátu, saténu s délkou po kolena. Silueta postavy pak působí jako trojúhelník se stopkou (hlava s turčákem, rukávce s vyšíváním a kadrlí, širší sukně, šorec a haklíkové boty).  

Svobodný chlapec nosil košili dudovici, vyšívání a kordulku. Ke kroji svobodných se nosí malý vyšívaný kapesníček vložený do puntu soukenných nohavic a vysoké boty - čižmy. K současnému kroji nepatří kulatý klobouček - pokud místo beranice chcete nosit klobouk, pak musí být špičatý - na tři facky s kosárkem a voničkou.   

Ženatý muž - ke kordulce a košili dudovici s vyšíváním nosí i lajbl. Pokud je horko, tak alespoň přes rameno. Klobouk, nebo beranice bez kosárků.

Vdaná žena - jupka s vyšívaným límečkem lemovaná krajkou, krátké sukně po kolena, černé punčocháče, boty haklíkové a turecký šátek - úvaz na záušnice.

Zajímavosti

Sámková košile - sámková košile s červenou výšivkou není krojovou součástkou. V době, kdy se kroj nosil k běžnému životu, se u soukenných šňůrovaných nohavic a kordulky tato košile nikdy nevyskytovala. Je to výmysl někdejšího výrobního družstva lidových oděvů, které začalo tyto košile šít pro soubory písní a tanců, lidové soubory, národopisné kroužky a různé dechové kapely a cimbálové muziky vznikající v padesátých letech, pravděpodobně kvůli méně náročné údržbě, než kterou vyžadovaly košile původní. Poslední fází mužského kroje je podobně sámečková košile s bílou paličkovanou krajkou - nosila se do saka, k vlněným kalhotám zasunutým do vysokých bot a klobouku na tři facky.

Vyšívaný kapesníček - téměř do konce devatenáctého století se vůbec nenosil plátěný vyšívaný kapesníček v puntu soukenných nohavic. Kapesníček se začal objevovat až na přelomu 19. a 20. století. Nosil ho svobodný, ale zadaný mládenec, který jej dostal od galánky. Když někdo nosil kapesníček, znamenalo to, že je ve vážném vztahu. Ženich, ani ženatý muž tento kapesníček už nenosil. Tento kapesníček se běžně začal užívat jako krojová součástka každého svobodného hocha asi v padesátých letech 20. stol. Ovšem podoba ženského kroje partnerky by měla být ze stejného období.

Krojové záležitosti z pohledu Jitky Feldvabelové
 
Co bys vytkla při oblékání malých dětí?
Rodiče nechtějí vkládat do dětských krojů vůbec žádné finance a oblékají tak své potomky do triček či košilek, které pošijí krajkou, což v konečném výsledku vypadá strašně.
A co chasa?
Nedodržuje se zakonzervovaná podoba tradice a neustále se snaží staré věci přetvářet do novodobé podoby, různě přikrášlovat, vyšperkovávat, což není dobře... To, co bylo kdysi v běžném životě užívané, se nectí. Chybou je také u folklorních souborů používajících spíše starší podobu kroje přílišné škrobení a nedodržení délek sukní.
Co odpovíš na to, že dětem je škoda kroj pořizovat - je to drahá záležitost, ze které rychle vyrostou...
To je pravda, ale dá se pořídit do rodiny jeden kroječek, který se půjčuje z generace na generaci.

Nešvary proti krojové etiketě 
Mladý chlapec z chasy - sámková košile s červenou výšivkou, soukenná kordulka, soukenné kalhoty a vyšívaný kapesníček, na hlavě beranice s kosárkem a vonicí - velká chyba!
Rodina - rodiče v nádherných krojích a děti v náhražkách a alternacích.
Všichni - špatně se namíchají krojové součástky, např. z let 1880 a 1930 (nedodržení časového mezníku v oblékání)
Dívka - silueta postavy je opačná - rukávce jsou větší než spodní nařasené sukně
Děti, dívky, ženy - bílé nebo hnědé punčocháče k černému šorci. Držte se toho - jaký zadní šorec, takové musí být punčocháče!
Děvčátko - černý šorec, černé punčocháče a obřadní věnec na hlavě!!!
Dívky - rukávečky bez vyšívání, kordulka, bílá řasená zadní sukně, bez punčochačů, botky haklíkové a na hlavě šatka (starodávná pokrývka hlavy)
Ženáči - ženy v souborech se většinou oblékají do starého kroje, z let 1880 - 1890 a chlapi se k nim oblečou do sámkové košile (po časové ose jsou pak muži krojově o šedesát let mladší) 
Žena, dívka - podoba starého kroje do roku 1890 a k tomu haklíkové boty (botky by měly být shrnovací).
Dívka - velmi krátké sukně, jsou nevkusné až vulgární.
Sňatý šátek z hlavy, na níž se pere paleta barev s trvalou ondulací. Pro pohodlí rozepnuté rukávce i s kordulkou a k tomu všemu cigareta. Šperky, nalakované nehty a hodinky taktéž nejsou vhodné. U chlapců pak často rozepnuté košile.

V mnoha případech se projevuje i neúcta k tomuto dědictví, které nám naši předkové zanechali, a to v podobě lajdáctví, se kterým kroj užíváme.

„Přeji nám a všem, co přijdou po nás, aby se dochovala krása lidového oděvu v takové podobě, jakou nám ji zanechali naši předkové,“ loučí se amatérská etnografka Jitka Feldvabelová.

P.S. Pokud si nevíte rady nebo se chcete ujistit, jestli je váš kroj z etnografického hlediska v pořádku, navštivte a vyslechněte si rady odborníků  Slováckého muzea, kde vám ochotně poradí.

autor: IVA PAŠKOVÁ
TOPlist