Lidová keramika Antonína Mošťka

Lidová keramika Antonína Mošťka
Foto: Kateřina Nosková
Vlčnov Zajímavosti 13 / 10 / 2022

Když se řekne Vlčnov, každému se zcela jistě na první dobrou vybaví Jízda králů. Málokdo ale ví, že tuto obec vzdálenou 15 kilometrů od Uherského Hradiště proslavil také jeden z prvních držitelů titulu Nositel tradice lidových řemesel Antonín Moštěk.

Věčně usměvavý a energií sršící rodák z Vlčnova se celoživotně věnuje práci s hlínou, přesněji řečeno kamenině, hrnčině a lidové fajáns neboli majolice, pro kterou je typická bílá glazura a vysoká teplota pálení. Díky svým znalostem, nadání a také přirozené invenci posunul tradiční tvar a dekor majoliky blíže k potřebám a vkusu současných spotřebitelů. Náměty rád čerpá z tradiční jízdy králů a horňácké muziky. Za celou svou bohatou kariéru vychoval Antonín Moštěk na čtyřicet budoucích keramiků. V jeho šlépějích jdou také oba jeho synové se svými manželkami, kteří od otce převzali výrobní technologii a vzory.

Pane Mošťku, jaké jste měl dětství? Vedli vás rodiče od malička k ručním pracím?

Já jsem měl pěkné dětství, moji rodiče na nás byli hodní. Už jako malý kluk jsem si domů nosil hlínu, ze které jsem pak „šůlal“ různé panáky. Ty jsem pak nechával oschnout na okně a pak je maloval vápnem nebo barvičkami. Už jako školák jsem si takto hrál.

Kudy vedly vaše profesní kroky?

Když jsem končil ve škole, nemohl jsem jít na jinou školu než na zemědělskou, protože otec byl zemědělec. Do úvahy přicházela buď vinařsko-sadařská škola ve Bzenci, nebo ve Valticích. Ale v pubertě se člověk zašprajcne, takže jsem nakonec prchnul do Strážnice, kde jsem se dostal do učení k Heřmanu Landsfeldovi. A přesně si pamatuju datum, kdy to bylo - 20. září roku 1955!

Vaše další kroky vedly do Tupes, kde jste se vyučil malířem keramiky, a potom jste se zdokonaloval u takových mistrů, jako byli Jaroslav Petráš, Svatopluk Úředníček, Jaroslav Vlček nebo Ladislav Znoj. Jak na tato léta vzpomínáte?

Každá dílna měla trošičku jiný přístup, takže člověk si vzal od každého něco. Já už jsem říkal mockrát, že kdyby byla tenkrát taková doba, jako je teď, a já byl mladý kluk, byl by ze mě krajánek a rajtoval bych po keramických dílnách všude možně po Evropě!

A co bylo potom?

Nakonec to dopadlo tak, že v roce 1977 jsme otevřeli vlastní dílnu tady ve Vlčnově. Teď tu se mnou pracují syn a jeho žena. Druhý syn se svou ženou dělá taky keramiku. Takže děti tu technologii přebraly a já se v mém věku taky ještě snažím pracovat.

Jakou keramiku děláte?

Původně jsme dělali majoliku, to je ta bílá malovaná. Teď děláme kameninu, která je pro nás obživou. V současné době se člověk musí přizpůsobit trhu, takže děláme všechno, co si zákazník přeje - menážky, nádoby na olej, ocet, med, sádlo, zapékací misky, polévkové misky, čajové a kávové soupravy, pekáče na pečení nebo formy na bábovky.

Jaký výrobek děláte vy osobně nejradši?

Dělám rád formy na bábovky, protože to je výrobek, kde už musíte něco umět. A to mi říkají i jiní keramici: „Tondo, ty vaše bábovky jsou nejhezčí na trhu!“ I kdyby to nebyla pravda, tak z toho mám radost, protože když to řekne kolega od řemesla, má to váhu.

Co je při výrobě keramiky nejdůležitější?

U výrobního procesu je nejdůležitější mít dobrý materiál. Ideální je, když je hlína dobře naležená. Když hlínu hodíte na kruh, musíte si ji perfektně srovnat, nemá smysl začínat dřív, než je to tak srovnané, že se to vůbec nehne. To je důležité, protože kdyby se hlína dobře nesrovnala, bude jí na jedné straně víc, na druhé míň. Pak se člověk může snažit sebevíc, ale nepodaří se mu to. Hlínu nikdy neošidíte, ošidit můžete jenom sebe…

Kam nejdál se vaše výrobky dostaly?

Moje výrobky jsou prakticky po celém světě. Dost věcí šlo do Austrálie, do Ameriky, výrobky mám také ve Francii, Anglii, Německu a okolních státech. Nejvíc si ale považuji velkého vánočního svícnu, který jsem dělal pro papeže Jana Pavla II.

Jaký typ keramiky děláte nejraději?

Já mám nejradši majoliku, to je moje srdeční záležitost. Fajáns je něco úžasného. Pro lidi, kteří to trochu znají, je to to nejdokonalejší.

Co byste poradil mladým lidem, kteří by se chtěli do nějakého řemesla pustit?

Aby byl člověk dobrý řemeslník, musí hlavně chtít. A pak tam musí být trpělivost, vytrvalost a snaha, protože pokud člověk nemá trpělivost, ničeho nedosáhne.

Jak často za hrnčířský kruh usedáte?

Já pracuju každý den. Nebudete mi to věřit, ale i v sobotu. Neděli ale světím, protože to je sedmý den, který Bůh určil k odpočinku.

Mají v dnešní přetechnizované době tradiční řemesla šanci na přežití?

Já si myslím, že lidi už přišli na to, že by chtěli i něco, co je potěší, co je tradiční. Já si nezamíchám kafe plastovou lžičkou, to radši šroubovákem! Těší mě, že z kousku hlíny můžu udělat nějakou věc, která se líbí nejenom mně, ale potěší i další lidi. To je ten smysl a účel naší práce.

Baví vás ještě po tolika letech vaše práce?

Keramika je moje srdeční záležitost, jsem spokojený s tím, co dělám. Dělám to rád. Když se mě kamarádi ptají, do kdy budu pracovat, říkám jim, že možná do smrti, protože mě to naplňuje! Když nějaký výrobek udělám, jsem s ním spokojený a vyjedu s ním na jarmark, kde si ho lidé koupí a líbí se jim, to je pro mě neskutečná radost. Naskočila mi husí kůže, jen si na to vzpomenu… A to je můj hnací motor a povzbuzení k další práci..

autor: Kateřina Nosková

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace