Lokajský přístup v Bruselu skončil, říká europoslanec Knot

Foto: archiv europoslance  /  Jednání s nejvýznamnější texaskou obchodní komorou Texas Association of Business.

Ještě nedávno byl v roli diplomata zvyklý jednat mimo světla reflektorů. Dnes sedí v Evropském parlamentu a říká nahlas, co si o bruselském „molochu“ myslí – bez okolků i bez póz.

Europoslanec Jaroslav Knot, rodák z Uherského Hradiště, v rozhovoru pro DOBRÝ DEN S KURÝREM popisuje, co mu dala Skandinávie, proč má výhrady k teatrálním gestům, jak vnímá tvrdší českou rétoriku po říjnových volbách a kde podle něj leží skutečná páka, která dokáže v EU hýbat věcmi. Nezapomíná ani na Slovácko a Zlínský kraj a vysvětluje, proč se jeho „mise“ neodehrává jen mezi Bruselem a Štrasburkem.

Pane doktore, vy jste dlouhé roky vedl naši diplomacii v Norsku, minulý rok jste se stal europoslancem. Jaké to je vyměnit velvyslanecký svět za Evropský parlament? V čem je tato práce stejná a v čem naopak jiná?

Na začátek rozhovoru velmi trefná otázka (smích). Úvodem bych měl asi říci, že europoslanecký mandát v mém případě přišel jako onen pověstný blesk z čistého nebe, protože aby v průběhu roku rezignovali na mandát hned dva kolegové z kandidátky, to se snad ještě v historii evropských voleb nestalo. Ale zpět k Vaší otázce. Práce diplomata a europoslance mají hodně společného v tom smyslu, že při prosazování politických názorů je bezesporu velkou pomocí a výhodou znalost diplomatických strategií a technik. Odlišnost naopak spočívá v tom, že zatímco politik by měl být veřejnosti co nejvíce na očích, u diplomata se očekává pravý opak, neb těžiště jeho práce je za kulisami a mimo světla reflektorů.

Norsko si u nás na Slovácku spojujeme s klidem, férovostí a řádem. Jak moc vás oslovily tyto hodnoty ve vaší nynější ryze politické práci? Je to něco, kde třeba hledáte inspiraci pro to, jak má fungovat stát či mezinárodní organizace?

Hodnotami, které zmiňujete, jsem ovlivněn odmalička, což je dáno primárně rodinnou a školní výchovou, nicméně ve Skandinávii, kde snad ještě stále panují, jsem si uvědomil jejich pravdivost a význam. K oněm třem hodnotám bych na základě svých „severských“ zkušeností přidal ještě neúplatnost a velký respekt k politice jako službě národu a státu v tom nejlepším smyslu slova.

Diplomacie je často o trpělivosti a o budování dlouhodobých vztahů, nikoliv o velkých gestech. Jak touto optikou vnímáte dnešní Evropskou unii? Vidíte v ní stále prostor na trpělivou diplomatickou práci, nebo je naopak třeba začít tlouct pěstí do stolu?

I když bych vám chtěl hrozně rád potvrdit první tezi, tedy že by v EU měly primárně platit férové vztahy a zachování diplomatických pravidel, musím bohužel konstatovat, že čím dál více se prosazuje zmiňované „tlučení pěstí do stolu“ a velká, často bezvýznamná gesta.  Přiznám se, že z tohoto důvodu mám dost rezervovaný vztah vůči sociálním sítím a funguji pouze na platformě X (dříve Twitter), protože se ještě za mého předchozího působení na Ministerstvu zahraničních věcí ČR začalo vyžadovat, aby měli skoro všichni diplomati nějakou viditelnou aktivitu na „sockách“. Z mého pohledu nesmyslně a kontraproduktivně.

V současném obsazení Evropského parlamentu naštěstí vidím několik kolegů z různých politických frakcí, kteří vyznávají diplomacii před teatralitou, což pak opravdu při jednáních nese výsledky. Učinil jsem však jednu zajímavou zkušenost – čím více v Evropském parlamentu  jdete od konzervativců k rudozeleným liberálům, tím více přibývá velkoústých gest a nicneříkajících manifestů.

Jak se zdá z prvních měsíců vládnutí, kabinet Andreje Babiše nastolil vůči Evropské unie zcela jinou politickou rétoriku, než kterou jsme znali od předešlé vlády. Mnozí jsou rádi, jiní se obávají evropské izolace a ostrakizace. Jak to vidíte optikou vašich celoživotních zkušeností vy?

Do Europarlamentu jsem byl zvolen jako kandidát Hnutí ANO, takže změnu kurzu ve smyslu většího prosazování zájmů České republiky na evropské úrovni vřele vítám. Nechci, aby se opakovala situace z uplynulých čtyř let, kdy v Bruselu automaticky počítali s tím, že hodná ČR jim všechno odkývá. S takovýmto lokajským přístupem jsme si vysloužili taky lokajskou odměnu – naprosto bezvýznamné portfolio pro českého eurokomisaře, zatímco dva státy, na něž se v Bruselu pohlíží s údajným despektem, tj. Slovensko a Maďarsko, dostaly o třídu, spíše o dvě třídy důležitější portfolia. Chci však zdůraznit, že tvrdé, ale korektní prosazování zájmů na eurounijní půdě v žádném případě neznamená nějakou izolaci nebo ostrakizaci. To by musela být izolována okamžitě půlka EU. Byli byste velmi překvapeni, jak se za své zájmy rvou za zavřenými dveřmi Francouzi, Holanďané, Němci nebo Italové. Potěšilo mne, když jsem se minulý týden sešel s vysokým rakouským diplomatem, který mi řekl, že Česká republika provádí nyní velmi chytrou EU-politiku a v prosazování svých zájmů je po říjnových volbách na zcela jiné úrovni.

Bude mít Česká republika pro tuto změnu kurzu v Evropské unii dostatek „parťáků“? Podaří se nám podle vás zastavit alespoň ty největší průšvihy spojené především s Green Dealem?

Tato vláda se o to velmi snaží a myslím, že se jí to daří. Podívejte se, kam vedly první cesty premiéra Babiše a vicepremiéra pro hospodářství Havlíčka. Když pominu naše nejbližší sousedy, tj. Slovensko, Rakousko nebo Německo, byly to Itálie a Francie, které tvoří právě již se zmiňovaným Německem velkou eurounijní trojku. U SRN je čím dál více patrný návrat ze zeleného opojení k racionálním potřebám německé ekonomiky, v případě Francie a Itálie totéž. Není neznámou skutečností, že premiér Babiš má vynikající osobní vztahy jak s prezidentem Francie Macronem, tak italskou premiérkou Meloniovou, což při lobbyingových aktivitách tohoto typu má cenu zlata.

A teď ta praktická stránka. Už jste se zabydlel v tom bruselském či štrasburském kolosu? Co vás tam dokáže potěšit jako člověka a co je naopak největší každodenní „zádrhel“?

Upřímně řečeno, stále si zvykám. Po tom zhruba půlroce mého působení v Evropském parlamentu už dokážu najít kliku ode dveří toho či onoho jednacího sálu, ale že bych byl obeznámen s každým detailem činnosti tohoto molochu, to ještě zdaleka ne. Potěšit mne dokáže dobrý oběd v parlamentní závodce za předpokladu, že jej stihnu, což nebývá kvůli nabitému jednání výborů vždycky. Zádrhelem je klasická byrokratická těžkopádnost, kdy jednu věc urgujete u parlamentních - mimochodem skvěle placených - úředníků desetkrát a po měsíci zjistíte, že se kauza nikam neposunula.

Hodně lidí si říká: „Jeden z 720 europoslanců … Může něco změnit?“ Vy jako diplomat víte, že někdy rozhodne jedna dobře připravená věta ve správný moment. Kde je podle vás v Evropském parlamentu ta páka, kterou se dá pohnout věcmi nejvíc?

Sám mnoho nezmůžete, ale umíte-li si najít spojence, no – tak to už je pak trochu jiné kafíčko. Zde nastupuje výhoda mých dvou dekád působení v diplomacii, protože shánění partnerů pro prosazení záležitostí společného zájmu bylo a stále je, dokonce možná ve větší míře než předtím, mým denním chlebem.

A teď otázka, kterou vám určitě pokládají i doma: Kritizujete některé směry EU, ale zároveň jste součástí jejích institucí. Jak to jde dohromady? Co přesně pro vás znamená „měnit EU zevnitř“, aby to nebyla jen fráze?

Když už disponuji europoslaneckým mandátem, snažím se měnit Evropskou unii zevnitř. Nadávání nepomůže. Ostatně, už před zhruba 100 lety to krásně vystihl pan prezident Masaryk tezí, že rozčilení není program. Cílem mým a mých kolegů je nasměrovat Evropskou unii zpět ke kořenům, tedy jako organizaci ulehčující každodenní život svých občanů. Naopak ji chceme zbavit strašného politického balastu, jehož nejhorším příkladem je rozhodování nikým nevolených úředníků Komise EU o tom, co je pro nás nejlepší, nebo jaká vláda se k nám nejlépe hodí.

Jste rodákem z Uherského Hradiště, doma vás lidé pořád berou jako „našeho“. Jak se vám znovu zvyká na cesty z Hradiště a ze Zlína do Bruselu a Štrasburku? Máte už nějaký svůj režim, nebo je to pořád trošku boj?

Stále v Uherském Hradišti bydlím a opravdu neplánuji, že bych se někam odsud stěhoval. Vždycky budu zdůrazňovat, že je to nejlepší místo pro žití. Jsem tady pro Hradišťáky, od kterých jsem hned při své první politické kandidatuře v eurovolbách 2024 dostal největší počet preferenčních hlasů v rámci celé republiky. To zavazuje.

A cestování? To už je mým profesní osudem. Skoro každé pondělí si to šupajdím ranním Hradištěm tak, abych stihl o čtvrt na sedm „kaču“ do Starého Města a odtud pak pokračoval dále vlakem na vídeňské letiště a z něj pak do Bruselu či Štrasburku podle toho, kde se zrovna jedná.

Před nástupem do Evropského parlamentu jste se intenzivně věnoval ekonomické diplomacii pro Zlínský kraj. Musel jste to teď odsunout stranou, nebo věříte, že se tyhle dvě role dají spojit tak, aby z toho region něco opravdu měl?

Prosazování ekonomických zájmů Zlínského kraje v zahraničí je něco, co mne velmi naplňuje a baví, i když kvůli nečekanému angažmá v Evropském parlamentu jsem si musel zkrátit ve Zlíně úvazek. Tyto dvě role se ovšem skloubit dají, dokonce bych řekl, že se i dobře doplňují. Samozřejmě, máte-li chuť pro Zlínský kraj něco dělat. Před několika dny jsem jednal ve své štrasburské parlamentní kanceláři s honorárním konzulem ČR panem Offnerem, s nímž plánujeme schůzku u guvernéra Alsaska, kde bych chtěl představit Zlínský kraj jako atraktivní region pro vzájemnou spolupráci s departementem „Grand Est“, kam Alsasko patří. V nejbližších dnech mne v dresu Zlínského kraje čekají náročná a důležitá jednání v Texasu. Můj blízký spolupracovník v Austinu, což je hlavní město Texasu, pan Salil Mohan mi po zjištění, že jsem v Evropském parlamentu, poradil toto: „Všude se tady prezentujte jako europoslanec. Pro Američany je to stejný rank jako senátor Spojených států a dost si toho považují, že je někdo takový přijede navštívit. Lobbying za Zlínský kraj vám pak půjde o dost snáze“. Takže symbióza obou funkcí je potvrzena nezávislým americkým odborníkem!

Zlínský kraj rozvíjí vztahy s Texasem a vy jste u toho byl hodně vidět. Co je podle vás na téhle ose Zlín–Texas nejcennější?

Nejcennější jsou vždy kontakty a chuť spolupracovat. Snažíme se pomáhat podnikatelům ze Zlínského kraje při vstupu na trh ve státě Texas a myslím, že za ten necelý rok činnosti odvedl tým kolem pana ředitele Petra Kubíčka obrovský kus práce. Navázalo se partnerství mezi Univerzitou Tomáše Bati ve Zlíně a Univerzitou Svaté Marie ze San Antonia, v září realizujeme na základě velkého úspěchu z loňského roku už druhou cestu do Texasu určenou speciálně pro podnikatele ze Zlínského kraje. V Texasu, který je aktuálně ekonomickou jedničkou v rámci celých USA, pomáháme otevírat nová obchodní spojenectví a díky našim spolupracovníkům přímo v místě můžeme nabídnout i přehled o tom či onom segmentu zdejšího trhu. Jako právník dokážu založit společnost s ručením omezeným v Texasu od stolu v Hradišti tak, aby opravdu fungovala. Nemýlím-li se, takových je nás v celé republice jen pět.

Na závěr ještě jeden pohled do budoucna. Až jednou budete uzavírat mandát europoslance, jaké tři věci byste chtěl, aby si lidé na Slovácku a ve Zlínském kraji spojovali s vaší misí v Evropském parlamentu?

Nevím, zdali dokážu takto z fleku vyjmenovat tři věci, ale byl bych rád, aby mí voliči a příznivci věděli, že jsem se bil za náš volební program, na základě něhož mne do Evropského parlamentu volili, že jsem při své práci nikdy nezapomněl na zájmy kraje a našeho krásného Slovácka, a že jsem se vždy snažil chovat tak, aby se za mne nikdo nemusel stydět.