Magdalena Uhrová je 45 let členkou Smíšeného pěveckého sboru Svatopluk, pěveckého sboru učitelek ZUŠ a chrámového pěveckého sboru v Uh. Hradišti. A stejnou dobu také pedagožkou a zástupkyní ředitele na Základní umělecké škole Uherské Hradiště.

Během dlouhých let jí prošly rukama stovky dětí jak v přípravném sboru, tak v hudební nauce. V mnoha zanechala svůj pedagogický otisk a doprovodila je na hudební dráhu...   

V pátek 26. dubna od 19.00 v Redutě vypuknou oslavy 130. výročí Smíšeného pěveckého sboru Svatopluk. Co exkluzivního sbormistr připravil?

Sbormistr vybral pestrou paletu skladeb, z větší části se soustředil na nový repertoár od současných autorů, kteří se ve sborovém světě hodně zpívají. Jelikož se koncert koná v Redutě, podstatnou část repertoáru tvoří skladby s klavírem, naše korepetitorka Lucie Adamcová, která nás doprovází již více než třicet let, si tentokrát opravdu pořádně zahraje. V podstatě naše oslavy začaly již minulý týden, kdy jsme byli celý sbor přijati starostou města Stanislavem Blahou na radnici. A byli zde zvláště oceněni zpěváci, kteří jsou členy sboru více než 30 let. Služebně nejstarší členkou je Jana Miklová, zpívá ve Svatopluku 52 roků. Mnoho let je i předsedkyní sboru, leží na ní vše, co se týká organizace života tohoto hudebního tělesa, a není toho málo.

Ve sboru jste prožila spoustu let. Jaký je rozdíl v přístupu sbormistrů Karla Dýnky a jeho nástupce Filipa Macka? 

Zažila jsem nejen Filipa Macka a Karla Dýnku, ale několik let i jejich předchůdce Oldřicha Halmu, který řídil Svatopluk 50 let. Mám-li porovnat Dýnkův a Mackův přístup, v mnohém jsou si podobní, dbají na precizní nastudování i předvedení písní. Filip Macek je asi na sboristy náročnější v tom smyslu, že by si přál, abychom se na nové skladby podívali i doma. Dnes tomu napomáhá i současná technika, je možné si skladby poslechnout na Youtube apod., dokonce v některých případech existují i nahrané jednotlivé hlasy. Ale stejně pak se obrní trpělivostí a piluje jednotlivé hlasy ve zkouškách, asi to jinak v amatérských sborech nejde.

Je zvláštní, že ke Karlu Dýnkovi všichni bývalí členové vzhlíží jako k legendě. V čem tkví jeho kouzlo?

Karel Dýnka patří k osobnostem hudebního života města, založil Uherskohradišťský dětský sbor, který dlouhá léta řídil, mnoho roků učil na klavír v ZUŠ, byl regenschorim farního kostela, řídil Svatopluk, takže jeho umělecký záběr byl velmi široký. Byl znám kulturní veřejnosti jako hudební odborník, spousta lidí se s ním v nějakém hudebním oboru setkala. Ne nadarmo je nositelem Ceny města z prvního roku jejího udílení.

Uměl se někdy i rozčílit nebo z plna hrdla zasmát? Nebo byl distingovaný i ve vypjatých situacích?

Asi mnohým lidem, kteří ho viděli při dirigování či jiné umělecké činnosti, připadal vždy vážný a přísný. Ale uměl obojí, rozčílil se hlavně tehdy, když zpěváci chyběli ve zkouškách a pak se divili, že jim něco nejde. Smál se často, nebyl zasmušilý, neměl však rád laciné vtípky.

 Jaký je váš nejhlubší sborový zážitek? 

Z devadesátých let mám nezapomenutelné zážitky zejména z vystoupení v cizině, kdy se pro všechny občany otevřely hranice a díky kontaktům Karla Dýnky mohl sbor vycestovat ke koncertům do Belgie, Německa a zejména Francie. V Savojských Alpách jsme vystupovali několikrát a bylo to vždy spojeno s týdenním pobytem, takže jsme si užili i hor a přírody. A dalším nezapomenutelným pěveckým zážitkem bylo provedení rozsáhlého díla Carmina burana Carla Orffa na Masarykově náměstí v Hradišti, je to velkolepá skladba pro sóla, sbor a orchestr, vše doplněno ohňovou show, dirigoval Filip Macek.

 Máte nějakou nejoblíbenější sborovou skladbu?

Pokud bych měla jmenovat pouze jednu, tak asi Mozartovo Requiem, ale otázka je to těžká, mezi oblíbené jich patří daleko více.

 Mají zájem o sborový zpěv mladí lidé? Jak je motivujete?

Určitě mají, ve městě je několik sborů, i na školách. Velký rozdíl je v zájmu mužů a žen. Jsme velmi kulturní město s mnoha soubory a výběr hudebního uplatnění je zde široký. A zejména hudebně nadaní pánové, pokud hrají na nástroj, tak jsou raději v nějaké kapele než ve zpěvu. To je dnes jediná bolest Svatopluku, málo „chlapů“. A bas ženy zpívat opravdu nemohou. Snažíme se různě, tak využívám i této příležitosti: Pánové, přijďte. Mladí i starší.

 Vznikají i v tak velkém společenství velká přátelství?

Určitě ano, když se setkáváte každý týden ve zkoušce a trvá tento stav několik let, vždy je vám někdo více blízký, a ve Svatopluku vznikla mnohá přátelství, která trvají, i když někdo přestane do sboru docházet. A v minulosti se zde dalo dohromady i několik párů, které uzavřely šťastné manželství.

 Jak jste se vlastně dostala k hudbě a sborovému zpěvu?

Bylo to ovlivnění domácím prostředím, moje maminka působila v tehdejší hudební škole, pozdější LŠU, jako učitelka klavíru, takže odmala to byl můj druhý domov. Ovlivnilo to i volbu mého studia - čeština a hudební výchova. A k tomu sborový zpěv neodmyslitelně patřil.

 Celý život (45 let) jste propojila s ZUŠ Uherské Hradiště, kde vyučujete hudební nauku. Dlouhé roky jste byla zástupkyní ředitele. Co pro vás znamená hradišťská "zuška“? 

ZUŠka jako instituce i velká nárožní budova na Mariánském náměstí je pro mě samozřejmostí mého života, dopřála jsem si zde krásný profesní život, snažila jsem se spočítat, kolik dětí se u mě vystřídalo, ale při kolektivní výuce to jde velmi těžko. Odhaduji 2 000, ale to je velmi hrubé číslo. Kam přijdu, tam mě někdo zná. ZUŠkou prošly i moje děti. Hudbou se sice neživí, ale každoroční společná vánoční hra koled mě velmi těší a dává pocit, že naše práce není zbytečná. Hudební nauku pořád ještě učím, přípravný sbor už jsem předala kolegyni Ivaně Zámečníkové.

Nikdy jste nepotřebovala být příliš vidět, přesto vašima rukama prošly zástupy dětí. Co vás drželo prakticky celý život v jednom zaměstnání? 

V jednom zaměstnání ano, ale jistá změna u mě přece byla, v době zástupkyně ředitele, která trvala 20 let, jsem měla spoustu odlišných povinností, zejména organizačních úkolů apod. Práce s dětmi se v tomto případě dělí s prací pro učitele.

 Jaká je vlastně práce s dětmi v tomto oboru? Není to „začínat stále a dokola znova“?

Ano, každý učitel musí být smířen s tím, že začínáte pořád znova, v přípravném sboru, když si je „vypipláte“, odejdou buď mezi starší nebo k jinému koníčku. Musíte s tím počítat.

 Potkala jste během své kariéry mnoho hudebních talentů?

Jistě, talentované děti se rodí pořád, ale jen talent nestačí, důležitá je i píle a vytrvalost, výdrž dlouhé roky, bez toho hudba, zejména hra na nástroj dělat nejde.

Jsou poznat na „první dobrou“?

Často ano, ale ne vždy, někdy se malé děti projeví až později.

Jsou na žáky „zušky“ v posledním desetiletí kladeny vyšší nároky, než když jste do tehdejší „lidušky“ nastoupila? 

To rozhodně ne. Je pravda, že ti nejtalentovanější dokáží zahrát daleko náročnější skladby, než bylo dříve zvykem, ti ostatní jsou zhruba na stejné úrovni nebo i nižší než dříve. Děti mají dnes mnohem širší možnosti mimoškolního vyžití od sportu k počítačům a ne každému se chce trávit hodiny u klavíru, houslí apod. Ale hudba se nevyleží, ta se musí nacvičit.

 Jaké jsou „děti současnosti“ z vašeho pohledu?

Nechci se zde pouštět do globálního hodnocení, jen takový jeden střípek: Dříve, když čekaly děti na chodbě na nauku, tak tam byl velký hluk, všechny si povídaly a dováděly. Dnes to dělají jen ti malí, tak do 9 let, ti starší jsou ticho jak pěny a každý hledí do svého mobilu. Pro mě v tu chvíli dobré, na chodbě je klid, ale často přemýšlím, zda je to tak správně... Ale pak si řeknu, to je vývoj a pro ně samozřejmost.

 Co byste poradila rodičům, kteří se chystají dítě na letošních talentovkách přihlásit do některé ze zušek?

Ničeho se nebát, v hudebním oboru dítko zazpívá písničku, zatleská rytmus, zapochoduje při hře na klavír, a je hotovo. Podrobné informace jsou na webových stránkách školy. A hlavně - ceníme si toho, že rodiče chtějí dopřát svým dětem život s uměním.