Mikuláš před 60 lety

Mikuláš před 60 lety
Foto: Archiv Slováckého muzea Uherské Hradiště  /  Uherskohradišťsko 1964
Uherský Ostroh Zajímavosti 20 / 12 / 2021

Jestli si myslíte, že Mikuláš byl před šedesáti lety jiný, musím vás zklamat, nebyl. Byl a je pořád stejný. I když v té době byl podstatně chudší a skromnější.

Měl jako v dnešní době velkou bílou čepici s křížem, bílý plášť, v ruce berlu a na zádech proutěný koš. Anděl měl křídla, sice jenom z tvrdého papíru, noční bílou košili a bílé boty. Čert, ten nosil starý pytel prožraný od myší, stařečkůj obrácený kožůšek, veliký červený jazyk vystřihnutý z výkresu a na hubě rozetřené saze se sádlem. Ale, že bysme se ho nebáli, to bych nemluvil pravdu, báli jsme se ho jak děcka včíl. No to by tak bylo úvodem, ale abych se dostal k samotné povídce, kterou vám chci vyprávět.

Bylo pátého prosince roku 1958 poledne. Vrátili jsme se ze školy, šlahly s aktovkú za dveře a pádili ven. Protože tenkrát byly zimy trochu jiné, jak jsou nyní. Ten den mrzlo a sněhu bylo tak 15 cm. Potok před naším byl už zamrzlý, tak jsme běželi k němu. Hokejky jsme měli schované za topolem, kterých tam rostlo asi dvanáct. No hokejky, to se říct nedá, byly to takové samorosty uřezané z haluzí. Ale to nám vůbec nevadilo, hráli jsme s něma jak Pantůček s Dandú. Než jsem se ale k potoku dostal, tak mě matka zavolala, že už je oběd a potom abych zametl dvůr. Metlu jsem samozřejmě nemohl najít, tak sem to ohrnul jenom starým ohrňačem, který držel jenom na dvoch hřebíkoch. Potom jsem utíkal k potoku, kde už kluci hráli hokej. Protože na jedné straně jich bylo o jednoho míň, tak jsem se zařadil na jejich stranu. Asi po hodině hraní jsme byli všichni zpocení jak koně po dostihách. Odhazovali jsme čepice a rukavice a hráli jenom tak. Kolem třetí hodiny jsme sa šůrali dom. Ještě než jsme sa rozešli, jeden kluk, myslím, že to byl Josef, řekl: "Hoši, dneska je přece Mikuláš.“ Jakási tetka prošla kolem našého a řekla: "Kluci, za chvílu sa budú spúšťat u léska.“ Možu řéct, že jsme jí to věřili aj né. Protože jsme nikoho nikdy sa spúšťat neviděli. Na rožku jsem zahlédl strýca Staňkového, jak sa potácá s kolem sem a tam, sotva sa držél na nohách, tak jak skoro každý den. Stančena, jak ho uviděla, spráskla rukama a eště víc práskla dveřama. Strýc sa jaksi dostali k baráku a po patnáctém pokusu dostat klíček do zámku sa složili ke dveřám a kolo spadlo na nich. Za chvílu, jak sem vyhlédl ven, tož tam strýc už nebyl. Tetka ho natlačila dom aj s kolem. Doma jsme sa s bráchú přeslékli, sedli ke stolu a snažili sa psát úlohy. Na učení a na úlohy jsme neměli ale ani pomyšlení. Pořád nám vrtalo hlavú, jak je to s tým Mikulášem. Věřili jsme, že je, protože mně bylo deset a bráchovi jedenáct a půl. Tak jsme tak seděli u stolu a hleděli každý do prázdna a v sešitoch nebylo napsané vůbec nic.

Najednú někdo zabúchal na okno od kuchyně, tak jsme sa lekli a fíkli pod postel, enom nám trčaly hlavy ven. Byl to ale enom planý poplach. To nás chtěl otec postrašit, tak zabúchal metlú na okno. Vylezli jsme ven a čekali, až dojdú ti praví Mikuláši. Za necelú půlhodinku jsme sa dočkali. To aj matka poznala, že bušení na dveře je dost silné. Přes okno jsme zahlédli bílú čepicu a rachot řetězu. Stáli jsme u šporáku a krév by z nás netékla, aj kdyby nás řezali. Modlit jsme sa uměli, protože to do nás matka hustila každý večer. Ale když jsme viděli před sebú stát tych třech, tož jsme ze sebe nedostali ani slovo. Slzy jsme měli na krajíčku, tak nám matka pomohla a zmohli jsme se jenom na Andělíčku, můj strážníčku. Naši, když nás viděli, jak stojíme jak před popravú, tak nám dali každému kabelku, kterou před tím dal otec Mikulášovi do koša, a poslali poslů božích o dům dál. Dneska mně to možná nebudete ani věřit, ale do dneška nevím, kdo vlastně ten Mikuláš, anděl a čert byl. Jestli chcete vědět, co vlastně v té kabelce bylo, tak vás možná zklamu, žádný zázrak. Jakýsi oplatek, bruscukr, hašlerky, brambora a kousek severočeského uhlí. Byli jsme ale spokojení a řekli jsme si, že lepší něco jak nic. Protože děcka přes dva baráky od nás nedostaly vůbec nic, protože jejich rodiče na to neměli. Nemohl jsem eště dlouho usnout a pořád jsem přemýšlel, jak to tá tetka říkala, že sa v lésku spúšťajů, tak jak se potom vytahujú navrch? Nevymyslel jsem nic a probudil jsem se až ráno. Ve škole jsme měli každý silácké řeči, jak se každý nebál, a dokonce, že jsme si aj s Mikulášem vykládali. No možu vám říct, že to nebylo tak jak teď. Měli jsme radost z každého  bonbosa a oplatky, co jsme dostali.

Doba byla opravdu jiná, ne že bysme byli úplně hladní, ale přejezení jsme nebyli ani jeden den. Potom jsme sa už těšili jenom na Vánoce a štědrý večer, tam to bylo s jídlem a s dárkama trošku veselejší. Nám to přišlo docela normální, protože jsme byli přece jen ještě malí kluci. Jak to přišlo našim rodičům, to vám při nejlepší vůli neřeknu, protože to nevím. Ale při pohledu na matku to už zase tak růžové asi nebylo. Nedivme se, psal se rok 1958.

autor: Antonín Macháň

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace