V dětské knihovně se každý den dějí malá kouzla. Mezi stránkami knih ožívají hrdinové, rodí se sny a smích zní až mezi regály. A právě tam, mezi pohádkami a dobrodružstvími, už po desetiletí působily dvě výjimečné ženy – Miroslava Čápová a Hana Hanáčková, které svůj profesní i lidský příběh propletly s knihami a dětskou fantazií.

V dětské knihovně se každý den dějí malá kouzla. Mezi stránkami knih ožívají hrdinové, rodí se sny a smích zní až mezi regály. A právě tam, mezi pohádkami a dobrodružstvími, po desetiletí působily dvě výjimečné ženy – Miroslava Čápová a Hana Hanáčková, které svůj profesní i lidský příběh propletly s knihami a dětskou fantazií.
Z jejich nápadu se zrodila Noc s Andersenem – noc, kdy se tisíce dětí po celém světě vydávají na dobrodružství mezi stránkami knih a kdy knihovny ožívají smíchem, světýlky a pohádkovými příběhy, Setkání broučků a berušek, Pasování školáčků, Hradišťské sluníčko a mnohé další…
Za svou dlouholetou, srdcem vedenou práci s dětmi a mládeží a za výjimečnou propagaci města i Knihovny Bedřicha Beneše Buchlovana v České republice i zahraničí byly letos oceněny Cenou města Uherské Hradiště za rok 2024, která jim bude předána v pátek 17. října ve Slováckém divadle. 
Také redakce DOBRÉHO DNE S KURÝREM se tímto rozhovorem připojuje ke gratulacím.

Jak jste se dostaly ke knihovnické práci a co vás přivedlo právě k dětskému oddělení?

Miroslava: Lásku ke knížkám jsem měla zakódovanou od dětství. Když se rozhodovalo, kam na střední školu, ač nerada, poslechla jsem přání rodičů a dostala se na gymnázium. Abych jim dokázala, že i v patnácti může mít člověk vyhraněný názor, po maturitě jsem se přihlásila ke studiu knihovnictví. Tady jsem potkala spoustu vynikajících kantorů, za všechny jmenuji Víta Závodského či Věru Hofmanovou (autorku knihy Želary paní Květu Legátovou). Po absolvování knihovnické školy jsem měla velké štěstí, z uherskohradišťské knihovny právě odcházela paní Pěva Zacharová, která úspěšně vedla oddělení pro děti, a tak jsem nastartovala právě zde. Zároveň jsem mohla zúročit své zkušenosti z vedení dětského oddílu a letních táborů.
Hana: Od dětství jsem hodně četla, a když jsme na druhém stupni ZŠ dostali úžasnou češtinářku, "knihárna" (rozuměj Střední knihovnická škola v Brně) byla jasná volba... Po maturitě jsem začínala ve střediskové knihovně v Boršicích, po mateřské dovolené jsem pracovala na pobočce v Mařaticích a pak se uvolnilo místo v oddělení pro děti a tam jsme se s kolegyní Mirkou potkaly... setkání osudové a na celý život.

Vzpomínáte si na své první roky v Knihovně Bedřicha Beneše Buchlovana? Jaká byla tehdejší atmosféra?

Miroslava: Na doby v okresní knihovně ještě téměř i po půl století ráda vzpomínám. Mohla jsem se učit od zkušenějších kolegyň a kolegů; pracovní kolektiv byl menší, úkoly přesně nalinkovány a plnění kontrolováno, v oddělení pro děti jsem pracovala sama. Velmi mi prospělo, že jsem se mohla služebně setkávat i s knihovníky-„děckaři“ jiných veřejných knihoven – nejdříve v rámci Jihomoravského kraje a později i republikově – při výměně zkušeností v Klubu dětských knihoven SKIP, kdy jsme s kolegyní Hankou stály u jeho zrodu a mohly poznat, jak to dělají jinde.
Hana: Na své první roky vzpomínám velmi ráda – s kolektivem knihovnic, které pracovaly ve střediskových knihovnách celého okresu, jsme se potkávaly nejen na poradách, v rámci BSP (Brigády socialistické práce) jsme jezdily např. sázet stromky... Jezdily jsme ale i s rodinami na víkendové pobyty, potkávaly se mimo práci, znali se členové našich rodin...
Práce v oddělení pro děti mi naopak přinesla možnost poznat práci i v jiných knihovnách a také v Klubu dětských knihoven SKIP ČR.

Co považujete za nejdůležitější úkol dětského oddělení knihovny?

Miroslava: Přiměřeným způsobem a nenásilně děti vést ke čtení. Číst je naučí škola, my v knihovnách bychom měli pomoci při výběru, zaujmout, zatraktivnit čtení, ukázat krásy českého jazyka a našeho regionu, zkráceně je to podpora dětského čtenářství.
Hana: A já doplním: čtení je důležité! Vždycky dětem zdůrazňujeme, že ten, kdo čte a má rád knížky, umí se lépe vyjadřovat, píše dobře diktáty, umí odhalit hrubku, má lepší známky ve škole...

Jak motivujete děti, aby se ke knihám vracely i v době digitálních technologií?

Miroslava: Je dobré děti upozornit na kouzlo opravdové knihy, která šustí a voní, je nám dostupná v každé chvíli, kdykoli ji můžeme vyhledat a v těžkých chvílích může být i naší kamarádkou nejvěrnější. Tištěné knihy se můžeme dotýkat, vracet se k textu i ilustracím, očima dohledat známá místa a nechat pracovat fantazii. To vše zdůrazňujeme při našich pořadech, které provádíme v dopoledních hodinách v rámci školní výuky, i při každém osobním setkání s dětmi.    
Hana: Děti na knihy reagují stále stejně, pokud je příběh zaujme, chytí se drápkem a už pak jde čtení samo, stačí jen najít tu jednu, která zaujme. V současné době to jsou například komiksy a mangy, ty lákají stále více malých čtenářů... a technologie bychom určitě nezatracovaly, vždyť i na počítači je třeba si pokyny přečíst.

Vybavíte si konkrétní příběh dítěte, které jste „přivedly ke čtení“?

Miroslava: Od dětí se nedovíme, co je přivedlo ke čtení, to spíš až od dospělých. Vzpomínám na maminku, která přišla poděkovat, že jsem jejímu synovi, problematickému čtenáři, doporučila fantasy knihu australského autora Johna Flanagana Hraničářův učeň. Její radost byla o to větší, že si mohli společně odnést i další díly z této série.
Hana: Tyto informace se dozvídáme jen tak mimochodem, náhodně... mně se to stalo nedávno v nemocnici, byli jsme s vnučkou na pohotovosti a přišla za mnou mladá maminka, děkovala mi, že jsem jí doporučila knihu, která ji "rozečetla". A vždycky mě potěší, když se některý z bývalých dětských čtenářů ozve, přivede už své děti. To je radost!

Noc s Andersenem se stala symbolem. Jak se zrodila myšlenka uspořádat první Noc s Andersenem právě v Uherském Hradišti?

Miroslava: Po rekonstrukci budovy bývalé židovské synagogy vzniklo v horním patře samostatné oddělení pro děti a zcela nahoře pod střechou dřevem obložená půdička, která přímo vybízí ke čtení, lenošení a přespání. Jednou z prvních akcí po přestěhování knihovny byl seminář známého psychologa Václava Mertina, který knihovníkům a pedagogům přednášel o dětech, které nerady čtou. Dověděli jsme se, že pro rozvoj čtenářských dovedností je důležitý okamžik před spaním, kdy si rodiče najdou chvilku pro čtení dětem. Víme, že předčítání může být společným rituálem rozvíjejícím fantazii dítěte, dává pocit bezpečí a napomáhá rozvoji řeči. Na to vše jsme pomocí Noci s Andersenem chtěly upozornit. Díky souhlasu paní ředitelky se nápad podařilo uvést do praxe, pozvaly jsme děti na noční čtení pohádek a tato zprvu docela nenápadná akce se rozrostla a každým rokem košatěla… 
Hana: Pozvaly jsme prvních 25 dětí a spřátelené kolegyně ze Zlína, Sobotky a Jičína a nocování jsme si všichni náramně užili. A když jsme o této akci vyprávěly na Klubu dětských knihoven, spontánně vznikl nápad na společné nocování. V roce 2001 nocovalo 39 knihoven, pro společnou komunikaci vznikla konference Andersen. A protože tehdy právě vycházel 1. díl knih o Harry Potterovi, ve spolupráci s nakladatelstvím Albatros vznikla také společná soutěž. Víme, že nocování není nic výjimečného, kouzlo Noci s Andersenem spočívá ale v jedinečnosti a pocitu sounáležitosti společného večera na mnoha místech naší planety, kdy o sobě navzájem víme a dokážeme sdílet své zážitky.

V čem vidíte největší přínos této tradice pro děti a jejich vztah ke knihám?

Miroslava: Myslím, že se nám podařilo upozornit širokou veřejnost na důležitost čtení, kdy pohádka či příběh je prostředkem k fyzické blízkosti, dialogu a komunikaci. To nenahradí žádná technologie, žádná pohádka z tabletu. Využily jsme této jedinečné výhody a představily knihovnu jako atraktivní prostředí nejen ke čtení pohádek.
Hana: Každoročně, když pročítáme, co všechno dokážou vymyslet a zrealizovat knihovníci, pedagogové, organizátoři..., žasneme. Pozorujeme sice větší nárůst techniky, což ale vůbec není na škodu; výjimkou nejsou videa zpracovaná dětmi, rozhovory, elektronické soutěže, videohovory se spřátelenými knihovnami i školami, mezinárodní přenosy, chaty, ... A i společný zážitek při nočním čtení inspiruje k výběru knihy...

Stály jste také u zrodu Setkání broučků a berušek, Hradišťského sluníčka, Pasování školáčků a mnoha dalších akcí... Které z nich byly pro vás osobně nejbližší?

Miroslava: Osobně mám nejraději pasování prvňáčků na čtenáře, které připravujeme vždy koncem školního roku. Před prázdninami odměníme děti, které se za první rok školní docházky naučily číst, Knížkou pro prvňáčka. Opravdovým mečem jsou odpasovány písmenkovým králem či královnou do řádu čtenářů, mohou zdarma získat průkazku do knihovny… Při pořádání dalších akcí se necháváme inspirovat i náměty z jiných knihoven, jen je přesadíme do svého prostředí, tak např. na naše hradišťské náměstí „přilétli“ broučci s lampiónky z Rožnova pod Radhoštěm. Bylo to v době, kdy se žádné lampioňáky nekonaly, a po úspěchu akci převzali i jinde.
Hana: Mě nejvíc baví Večerníčky na trávníčku, vždyť čtená pohádka je nejvíc... a taky miluju Setkání broučků, to je láska. (úsměv) každoročně obdivujeme kreativitu maminek a s radostí se potkáváme s našimi malými čtenáři i mimo knihovnu – na náměstí.

Společně jste dlouhá léta reprezentovaly knihovnu jako nerozlučná dvojice knihovnic. V čem se vaše síly nejlépe doplňovaly? Kdo z vás byl spíš vizionář a kdo praktik, když šlo o organizaci?

Miroslava: Působily jsme společně na jednom pracovišti, na kolegyni Hanku bylo a je možné se vždy spolehnout, její rady jsem ráda vyslechla a často použila. Má obrovský přehled, dokáže být velmi praktická a je vstřícná i někdy bláznivým myšlenkám.
Hana: A na oplátku, na Mirku byl vždy spoleh, vždycky shovívavě vyslechla mé někdy ujeté nápady a společně jsme vše doladily. (úsměv) Práce ve dvojici má své nesporné klady.

Co by podle vás měla knihovna dětem nabízet dnes a v budoucnu, aby zůstala atraktivní?

Miroslava: Děti i dospělí by v knihovně měli najít bezpečné místo pro čtení, místo, kde je klid, místo, kam se mohou uchýlit, číst, studovat i odpočívat. Vhodné prostředí a dostatečné zásoby literatury všeho druhu – knih, časopisů, elektronických zdrojů a audioknih – mohou pomoci najít cestičku k osobnímu rozvoji a vzdělávání. Také přístup empatického obsluhujícího a dobře vyškoleného personálu je důležitý k získání zájmu o čtení a služby knihovny. Knihovna s jejím vedením by se neměla bát zajímavých a netradičních forem práce, které se vylíhnou v hlavách zaměstnanců, dětských a dospělých uživatelů a mohou zefektivnit její činnost.
Hana: A já souhlasím.

Jak se odrazila práce s dětmi v knihovně ve vašem osobním životě?

Miroslava: Práce knihovníků je náročná na pracovní dobu, kdy je knihovna otevřena denně mimo víkendy do pozdních odpoledních hodin, což nesvědčí rodinám, kde jsou malé děti. Musela se tomu přizpůsobit i naše rodinka; o naše kluky se víceméně staral a vychovával je manžel, a jsem vděčná, že toleroval i mé neobvyklé aktivity.
Hana: Měla jsem to taky tak – bez pomoci a pochopení manžela a celé rodiny by to zkrátka nešlo.

Máte zamilovanou knihu, kterou byste doporučily čtenářům?

Miroslava: Z českých knih se vracím ke vzpomínkám Český román od Olgy Scheinpflugové, ženy Karla Čapka, kterého považuji za jedinečného autora, ze světových románů pro dospělé bych ráda zmínila Údolí rozhodnutí americké spisovatelky Marcie Davenportové, přítelkyně Jana Masaryka. Pro menší děti bych jmenovala Povídání o pejskovi a kočičce Josefa Čapka, starší děti by mohly zaujmout knihy s Gabrou a Málinkou od Amálie Kutinové. Považte, že jsme se s dětmi našeho literárního kroužku setkali s opravdovou hrdinkou Gabrou. Bylo to o prázdninách v roce 1979, kdy ve Valašském Meziříčí Gabra Tauberová navštívila kamarádku z dětství Žofku Zajíčkovou. Obě dámy nám vyprávěly o veselých chvilkách popsaných v knize, námi pořízená fotodokumentace pak posloužila i dalším autorům životopisů.
Hana: Mé čtenářské srdce si získal Uprchlík na ptačím stromě Ondřeje Sekory, dlouho jsem se vracela k Robinsonovi (Daniel Defoe), Foglarovým Hochům od Bobří řeky či Gabře a Málince Amálie Kutinové. Dospělácké chmury vždycky zažene Co život dal a vzal Betty MacDonaldové.

Co pro vás znamená obdržení Ceny města Uherské Hradiště?

Miroslava: Cena města je pro mě velikánskou radostí a poctou, a to nejen pro nás dvě, ale i pro další zaměstnance naší knihovny. Jsem už v důchodu a vůbec jsem to nečekala. Vážím si toho, že v našem kulturním městě má práce knihovny dobrý zvuk, jsem ráda, že spolupracujeme i dalšími organizacemi. Uvědomuji si, že za úspěchy knihovny stojí také štáb uherskohradišťských osobností a bez jejich často vydatné a nedoceněné pomoci si už naši práci nedovedeme představit. Díky hercům, učitelům, starostům, kouzelníkům, samozřejmě sem mezi ně patří také sedmá velmoc – novináři, kameramani, redaktoři, i těm za propagaci a pomoc děkujeme!  Potěšil mne zájem pana starosty a zastupitelů Uherského Hradiště, které vytváří živnou půdu k rozvoji kultury a zájmů občanů našeho města i celého regionu Slovácka.
Hana: Velkou radost, poctu a čest. Až s oceněním jsem si uvědomila, kolik lidí naši práci sleduje, jak nám ocenění přejí... moc, moc děkujeme! Všem!

Jaké byly vaše největší výzvy v práci s dětským oddělením?               

Miroslava: Jako jedni z prvních jsme v roce 1993 začali vkládat data do počítače, aby se nám zjednodušil výpůjční systém a abychom měli více času a prostoru pro práci se čtenáři. Velkou výzvou byly také přípravy a osobní setkání s autory dětských knih. Na tzv. besedy jsme do knihovny pozvali postupně např. Jiřího Žáčka, Pavla Šruta, Vojtěcha Zamarovského, Eduarda Petišku, Stanislava Rudolfa, Miloše Kratochvíla, Ivonu Březinovou, Martinu Drijverovou, Galinu Miklínovou, Ivu Procházkovou a další plejádu spisovatelů a ilustrátorů. Každé setkání s autory spojené s autogramiádou bylo určitě zajímavé pro děti, ale obohatilo i nás dospělé.    
Hana: Mirka to už vzpomněla, počítače byly – a jsou – velká výzva. A jinak asi organizování větších akcí, to je vždycky sázka do loterie – Zdaří se? Nezdaří? Přijde obecenstvo? Vyjde počasí? Ale naši čtenáři nás nikdy nezklamali a za to jim patří velký dík a obdiv!

Kdybyste měly dnes možnost začít úplně znovu, šly byste stejnou cestou?

Miroslava: Ano, v dnešních dobách a v mládí určitě a s ještě větší vervou!
Hana: Určitě! Ty děti by mi za to stály!