Na lehokolech indickým Himálajem

Na lehokolech indickým Himálajem
Foto: Eliška Gallová
Slovácko Zajímavosti 02 / 09 / 2010

Výprava na netradičním dopravním prostředku, který teprve dobývá svět, se stala třítýdenní zkouškou odvahy a vytrvalosti

Eliška a Honza Gallovi z Uh. Hradiště procestovali na lehokolech už většinu zemí Evropy a zorganizovali již několik expedic. Na kolech, na kterých se jezdí vleže, jezdí především kvůli svému pohodlí, jak sami říkají: „Nic nás z jízdy nebolí. Pozice vleže na lehokole je pro člověka naprosto přirozená, stejně jako doma v křesle s nohama na stole. Cesta do indického Himálaje byla jasnym vyústěním jejich touhy po dobrodružství, vysokých horách a exotice. Pokud vás jejich povídání zaujme, ve větší míře textové i fotografické další informace naleznete na www.galla.cz.

Myšlenka je základ
Vysoké kopce, obrovské nadmořské výšky, buddhismus, tibetští exulanti a jejich život. To všechno se nám honilo hlavou, když jsme snili o cestě do indické vysokohorské oblasti Ladakh a o výpravě na lehokolech do nitra pohoří Zanskar. Letos v červenci se nám náš sen splnil a my jsme tři týdny objevovali krásy tohoto zákoutí světa, které je sevřeno Himálajem.  
Před čtyřmi lety jsme se připravovali na cestu do Albánie a Kosova a lidé si ťukali na čelo, když se dozvěděli, že chceme jet na lehokolech a navíc s plnou polní v brašnách. Od té doby už si všichni zvykli a letos naše rozhodnutí jet do Himálaje na ležatých kolech už nikdo nezpochybňoval. Všichni si mysleli, že víme, do čeho jdeme, ale my to věděli jen zčásti a stejně jako při jiných expedicích, i letos nás mnoho věcí překvapilo. Ale to příliš předbíhám.

Kdy už tam budeme?

Celkem jsme museli využít tří letadel, abychom se dostali na letiště v hlavním městě oblasti, v Lehu. A pak nás čekaly tři dny aklimatizace na výšku 3 500 metrů nad mořem, ve které toto město leží. Bylo by naprostým bláznovstvím se ihned pouštět do jakékoliv fyzicky náročnější činnosti. Tělo si nejdříve musí zvyknout na vysokou nadmořskou výšku a teprve potom je schopno podávat výkony. Do té doby i trénované jedince zadýchá každý schod nebo zvednutí těžšího předmětu. A tak jsme si užívali atmosféry města, ve kterém se snoubí místní kultura se západním stylem, který sem každoročně přináší tisíce turistů. Narazíte zde nejen na tibetské trhy, ale stejně tak i na německou pekárnu, nebo francouzskou restauraci nabízející italskou pizzu. Také jsme museli nakoupit jídlo a některé další nezbytnosti, které jsme potřebovali na čtrnáctidenní cyklopouť do odlehlého údolí Zanskar.
Naším plánem bylo dojet až na jeho úplný konec a v okolí podniknout několik pěších výletů. Nakonec však bylo všechno úplně jinak. Vyrazili jsme dle plánu po silnici, která spojuje Leh se známým městem ležícím v Kašmíru, se Šrínágárem. Hned na začátku jsme museli projet mezi desítkami různých vojenských objektů, areálů a prostorů a teprve posléze jsme se dostali až k řece Indus. Ta je tady ještě poměrně malou, ale dostatečně dravou a hnědou řekou a provázela nás celé tři dny. Silnice byla krásně široká a hlavně asfaltová, takže jsme mohli v klidu pozorovat okolní obrovské hory, které se jen hemžily všemi různými odstíny hnědé a na některých kopcích v dálce byl na vrcholcích vidět také sníh. První den jsme se rozhodli nijak se nepřeceňovat a skončili jsme po 34 km ve vesnici Nimu, která leží na soutoku řek Zanskar a Indus.

Jedeme dál
V dalších dnech nás čekal průjezd přes dvě vysokohorská sedla ve výšce 4 200 a 3 800 metrů nad mořem. Pokaždé vstáváme brzo ráno těsně po svítání a vyrážíme ještě za chladna do kopců. Když člověk přijede do místa, kde začíná silnice stoupat, bylo by snad lepší se nahoru ani nedívat, ale ono to prostě nejde. První pohled nahoru je však zdrcující. To se snad ani na kole vyjet nedá, napadlo mě. Serpentinu za serpentinou jsme se drali nahoru a už po hodině jsme se s uspokojením mohli dívat pod sebe, kolik metrů už jsme nastoupali, a všechno vypadalo mnohem růžověji. V polovině prvního stoupání leží vesnice Lamayuru s buddhistickým klášterem, který jednoduše není možné minout. Nakonec jsme se rozhodli ve vesnici také přenocovat. V poklidu jsme navštívili klášter, prolezli jej od sklepa až po střechu, popovídali si s mnichy, zatočili si s  modlitebními mlýnky a večer si zašli do místní venkovní hospůdky. Štěstí nám přálo a jedinými dalšími hosty byla parta čtyř zkušených Čechů, kteří už sjezdili obrovský kus světa a kteří se chystali na trek napříč zdejším pohořím. Po delší debatě s nimi se nám v hlavě zrodil nový plán. Ve vesnici Rangdum si najmout koně, naložit na ně naše skládací lehokola a čtyřdenním trekem si zkrátit cestu z údolí Zanskar zpátky do Lehu. Nejdříve ale bylo třeba ještě několik dní šlapat na kolech, abychom se do Rangdumu dostali.
Hned druhý den jsme si naplánovali další přejezd sedel. Bohužel se však cesta značně zhoršila. Silničáři totiž rozšiřují silnici a z cesty, která by se dala přirovnat k české okresce mezi dvěmi zapadlými vesnicemi, dělají mezinárodní highway. To však znamená spoustu prachu, špíny, výmolů, kamenitých úseků a samozřejmě i nervů - našich i cizích. Jen s vypětím všech duševních sil jsme přejeli i druhé vysokohorské sedlo a sjeli do Mulbekhu. Když jsme se ptali v ženském klášteře na možnost postavení stanu, byli jsme překvapeni, že nás zavedli do místního kempu. Na úžasném plácku s klikatícím se potůčkem byly postaveny bílé stany, stan s kuchyní, stany jako záchody atd. To jsme naprosto nečekali a s obrovskou radostí jsme si postavili svůj stan mezi ty ostatní. Cena byla jako obvykle minimální. Padesát korun.

Zbraně nebo obilí

Z hlavní silnice jsme měli odbočit do údolí Suru a dále do Zanskaru, do města Kargil. Nic moc jsme si od něj neslibovali, ale už první pohled, který se nám otevřel z vyvýšeniny, po které jsme přijížděli, byl dost odstrašující. Kargil leží na hranici s pákistánskou částí Kašmíru a pokud se Indové s Pákistánem zrovna nepohodnou, stává se z této hranice v podstatě válečná fronta a Kargil bývá prvním nárazníkem. Proto je tu obrovské množství vojáků a vojenské techniky. Celé město je chudé a neuvěřitelné špinavé. Zůstat tam déle než jednu noc jsme si nedokázali představit a hned ráno jsme vyrazili za krásnou přírodou proti proudu řeky Suru. Silnice se záhy stala kamenitou, ale s tím jsme počítali. Rychlost se snížila, fyzická náročnost se zvýšila, ale odměnou nám byl minimální provoz, překrásné výhledy do okolí a příjemní lidé. V oblasti zrovna probíhaly žně, a proto bylo možné v každé vesnici vidět domorodce sklízející obilí pomocí srpů, svazující je do snopů a snášející je k silnici. Původně jsme si mysleli, že stejně jako např. v Číně je budou posléze dávat přímo na silnici a vymlácení vlastně provedou projíždějící auta, která přes snopy budou přejíždět. Později jsme však zjistili, že tady už jsou dále a používají opravdové, i když hodně jednoduché mlátičky napojené řemenicí na traktor.
O dva dny později jsme se ocitli pod zdejšími dvěma velikány. Hory Kun a Nun mají přes sedm tisíc metrů a z jejich svahů se až k silnici spouští obrovské ledovce. Takové pohledy dokáží oči cestovatele připoutat na dlouhé minuty. Ledovce však přináší i řeky, které z nich vznikají a které svou silou dokáží zničit i silnici, po které jsme jeli. V jednom místě byla silnice zničena v délce několika desítek metrů a auta i my jsme museli projet přímo řekou. Pro nás to však znamenalo přenášet postupně všechny brašny na druhou stranu brodu a později přenést i obě kola. A to vše v doslova ledové vodě. Když jsme stáli opět na suché zemi, museli jsme ještě dlouho poskakovat, aby se nám do prstů dostalo teplo.
Rangdum je malá vesnice, která zabírá jen malou část rozlehlé náhorní plošiny. Na jejím druhém konci na malém kopečku je další z mnoha klášterů. Ráno se k němu vydáváme, opět se brodíme přes dva potoky, ale dovnitř jsme se nakonec nepodívali, protože mniši pravděpodobně právě obědvali a nepřáli si, abychom vstoupili. Zato jsme však byli pozváni do klášterní základní školy, která je postavena na svahu před klášterem. Je to vlastně jen taková malá budova se dvěma místnostmi, z nichž jedna je učebnou. Ta má pouhých zhruba dvanáct metrů čtverečních, nejsou v ní žádné lavice, sedí se na zemi a na zdech visí několik naučných obrázků a plakátů. Celkem do třídy chodí 21 žáků, ale my jich zastihli při učení jen dvanáct. Ostatní nemohli ten den přijít. Chvíli jsme si s dětmi a s panem učitelem popovídali a slíbili jsme, že z domu pošleme nějaké další pěkné obrázky na zeď.

Domů, do Hradiště, do ...
Po návratu do Lehu jsme měli ještě několik dní do odletu čas. Mně se ještě podařilo vyjet na lehokole do sedla Khardung-La, které je ve výšce 5 350 metrů a které je považováno za nejvyšší sedlo na světě, kam vede silnice. V noci však přišla obrovská průtrž mračen, která trvala několik hodin a která zdemolovala část města a z mapy téměř vymazala sousední vesnici. Za sebou zanechala i stovky mrtvých. Z oblasti jsme odletěli na poslední chvíli těsně před tím, než se povodně a sesuvy ještě zhoršily a než česká ambasáda začala postupně evakuvovat všechny české turisty, kteří se tam ještě nacházeli.
Indie v nás zanechala hlubokou rýhu. Z jedné části pozitivní, z druhé pak negativní, ale v každém případě opravdu hlubokou. Potýkali jsem se se spoustu problémů, mnoho věcí se nam nelíbilo a třeba černý dým vycházející z výfuku každého auta jsme doslova nenáviděli. Zato setkaní s příjemnými lidmi, obrovské zasněžené hory všude kolem, tamní kuchyně a kultura jsou věci, na které budeme ješte dlouho vzpomínat. Už teď, když se díváme na fotky, víme, ze se chceme do Ladakhu jednou vrátit.

autor: Honza Galla
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace