Nemocnice neřeší jen covid

Nemocnice neřeší jen covid
Foto: archiv KV
Uherské Hradiště Zajímavosti 20 / 10 / 2020

Vždy ji naplňovalo pomáhat druhým. Už od malička si ve školce vždycky vzala zdravotnický kufřík a hrála si na doktorku či sestřičku. Takže když si na základní škole vybírali, kam zaměřit svoji profesi dál, Kateřina Vaškůjová měla jasno. Dvaadvacetiletá zdravotní sestra pracující na interním oddělení v Uherskohradišťské nemocnici vystudovala obor zdravotnický asistent na Střední škole průmyslové, hotelové a zdravotnické v Uherském Hradišti. Kromě zachraňování lidí je i nadšenec do aktivit sokolského spolku.

Naše současné životy jsou bohužel sužovány covidem-19. Co ti připadá na práci v období covidu-19 nejtěžší?

Únava a ten neustálý stres z toho, co a jak bude.

 Je něco, co tě pandémie naučila?

Že si umíme všichni vzájemně pomáhat. Taky, že toho zvládnu pod stresem mnohem víc, než jsem si myslela.

 Která opatření ti ztížila práci?

Z mého hlediska větší náročnost směn. Také nevědomost v tom, kdo z pacientů o které se staráme, je pozitivní a kdo ne…

 Jaká opatření ti připadají zbytečná?

Třeba, že se nesmí zpívat, nad tím už zbývá jen kroutit hlavou…

 Takže si ráda například při odběru krve prozpěvuješ?

No, když je toho na mě moc, tak si ráda pobrukuji, když jdu po chodbě, nebo na sesterně. Teď si musím jenom recitovat nebo rapovat a to už není ono. (smích)

Zdravotnická povolání jsou jistě velmi náročná. U čeho se nejvíce odreaguješ?

Často se to u mě mění, ale poslední dobou opět ráda čtu, chodím na procházky se svojí fenkou nebo jen tak trávím čas se svojí rodinou. Jsem také každým rokem vedoucí na letním táboře.

Co ti v práci opravdu dělá radost?

Asi celkově ta práce s lidmi. Navíc na pracovní kolektiv si nemohu absolutně stěžovat.

 Jak se vyrovnáváš se smrtí "na place"?

 Dříve jsem to snášela opravdu těžko, až moc jsem přemýšlela nad tou osobou - jaký měla asi život. Bylo mi z toho vždy smutno a stále je, ovšem musela jsem se naučit, že smrt je součástí života. Navíc věřím v to, že pacient je na dobrém místě.

 Přejděme k něčemu veselejšímu. Podělíš se se čtenáři o vtipnou historku?

Většina mých vtipných historek je nepublikovatelných. Ono to ani nejsou historky, spíše vtipné útržky. Ale co mi přišlo úsměvné, je jeden příběh z noční směny. Kolem třetí hodiny ráno jsem slyšela kroky na chodbě. Ukázalo se, že je to pacientka, o které nám bylo tvrzeno, že nechodí. Přitom se nesla přímo ke mně.

 Najdeš něco špatného, co ti práce do života přinesla?

Doteď si pamatuji na chvíli, kdy jako čerstvě zaměstnané v nemocnici se mě zeptala kolegyně, zda piji kávu. Já jsem se jen otřepala a řekla, že to opravdu ne. Ona mi se smíchem odpověděla, že stejně jednoho dne začnu. Hned nato se mě zeptala, zda si dám její dezert, co upekla. Tak jsem slušně odmítla s tím, že sladké nejím. Ona se opět zasmála a odpověděla mi: "Neboj, taky začneš!” Jsem v nemocnici druhým rokem a směnu bez alespoň jednoho šálku kávy a občas něčeho sladkého na obalení nervů si absolutně nedokážu představit.

  Zaměstnanci v nemocnicích si často stěžují na podmínky.
Ano, existuje problém, který se stále omílá dokola. Je to nedostatek pracovníků. Jen u nás šlo opravdu poznat, když odešla jedna zdravotní sestra a sanitářka na covidové oddělení.

Stává se ti, že máš nějaké oblíbené pacienty?

Ano. Jak já říkám, vždycky si najdu nějakou oběť. (smích) Spíše mě hrozně těší, když ty pacienty vidím se venku procházet a poznají mě. Vidím, že se mají dobře a že jsme jim pomohli od jejich trápení. Najednou je to úplně jiné vidět naše bývalé pacienty i jinak než ve vztahu pacient a zdravotník.

Pamatuješ si tedy alespoň jednu svou "oběť”?

Ano, jednoho pacienta mám stále živě v paměti. Byl u nás hospitalizovaný na podzim minulého roku. Byl to takový srandista. Vyprávěl mi o svém koníčku - letadlech. Velmi mě bavilo jeho vyprávění různých vzpomínek a zážitků. Musím uznat, že mi bylo i líto, že odchází domů.

 Chtěla jsi být jako malá něčím jiným?

Samozřejmě, jako malá jsem chtěla být princeznou, hned nato kosmonautkou, do toho jsem chtěla byt chirurg anebo učitelka. Ale co se mě drželo opravdu dlouho, tak to bylo stát se veterinářkou. (smích)

Tak a dost s prací. Kde se vidíšza 10 let? 

Tuhle otázku moc nemám ráda, protože za těch 10 let se toho může opravdu hodně změnit. Ale tak taková ta klasika, bydlet v malém domečku se zahrádkou, mít stále práci, která mě baví…

 Co ti nejvíce chybí v tomto období?

Asi nebudu jediná, když řeknu: cestování.

  Jsi také součástí spolku Sokol. Co tě k němu přivedlo?

Vlastně jsem se k tomu dostala už jako malá. Moje sestry tam chodily na gymnastiku a já chtěla umět to, co ony. Po pár letech jsem si uvědomila, že rozená gymnastka ze mě opravdu nebude, tak jsem hledala dál. Nakonec jsem zjistila, že největší radost mi dělá role vedoucího na dětských táborech.

Měli jste tábor i v tomto roce?

Ano, i přes obavy, že by se letos neuskutečnil. Samozřejmě jsme měli zvýšená hygienická opatření, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Tábor si děti užily stejně.

Byl o tábor velký zájem i přes covid?

Byl a myslím, že i větší, než jsem očekávala. Měla jsem obavu, zda rodiče budou chtít děti pustit. Ale kapacita tábora se obsadila ve velmi krátkém časovém úseku. Udělalo mi to velkou radost a myslím si, že jsem z vedoucích nebyla sama.

Sama jsi začínala v Sokole už jako malá. Myslíš si, že má tento spolek budoucnost?

Vím, že jsou stále nové děti, které se k nám zapisují. Zároveň kolem slyším o úžasných výsledcích, které získávají, takže to vidím velmi slibně a nebojím se, že by zájem opadl.

Práce s dětmi tě naplňuje a chtěla jsi být jako malá i učitelkou. Proč ses jí nakonec nestala?

Učitelkou jsem chtěla být hodně dlouho. Tento nápad se mě držel až do osmé třídy na základní škole, kdy se nás už ptali, co chceme dál studovat. Ani si neuvědomuji, kdy přišel ten skok z učitelky na zdravotní sestru, ale svého rozhodnutí nelituji.

A co studium na vysoké škole?

Samozřejmě, že jsem o tom přemýšlela, ale zatím mi to tak vyhovuje a jsem spokojená na oddělení, na kterém jsem.

Zmínila jsi cestování… Kam by ses nejraději podívala?

Až mi tato situace umožní, podívala bych se do Nizozemí nebo Řecka.

autor: Silvie Vykopalová

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace