Než odejdeme do nebe, chtěl bych poděkovat, říká Josef Pudelka

Než odejdeme do nebe, chtěl bych poděkovat, říká Josef Pudelka
Foto: archiv Josefa Pudelky  /  Vystoupení souboru Dolina na slavnostech ve Starém Městě. První řada (zleva): Věrka Turečková, Věrka Šprňová, Jarka Špačková, Máňa Vavřiníková, MajkaGajzlerová, Lidka Bosáková, Majka Bartošáková, Jarka Vránová. Druhá řada (zleva): Ivan Bosák, Petr Pospíšil, Josef Pudelka, Jožka Blaha, Mirek Vavruška, Jna Vojtík a Vikin Kočička.
Staré Město Zajímavosti 28 / 04 / 2017

Jaroslav Staněk, zakladatel jevištního projevu na Slovácku, zakladatel a primáš Hradišťanu, umělecký vedoucí souboru, malíř, scénograf Slováckého divadla, zakladatel Hradišťánku, novátor a člověk s obrovským srdcem, ovlivnil folklor ve všech městech a dědinách regionu, kde vznikly soubory a krúžky. Jinak tomu nebylo ani ve Starém Městě, kdy byl partou nadšenců v roce 1956 založen Slovácký krúžek.
Do redakce DOBRÉHO DNE přišel jeden ze zakladatelů, čtyřiasedmdesátiletý Josef Pudelka ze Starého Města, kterému 60. výročí Doliny vnuklo nápad poděkovat dosud žijícím členům za to, že s nimi prožil úžasné mládí. Vzpomínka patří i těm chlapcům a dívkám, kteří se tohoto velkého výročí nedožili. „Chtěl bych se zmínit hlavně o obyčejných členech krúžku, kteří žili pro lidovou písničku a tanec, a jak to zpravidla bývá, nikdo si na ně dnes už ani nevzpomene. Přitom díky nim vznikl soubor písní a tanců Dolina,“ upozorňuje Josef Pudelka, zemitý chlap, který patří k lidem, již se jen těžce smiřují se současností.
Celkem nelibě se vyjadřuje i o tom, kam se folklor posunul. „Dnes už to není o prožitku, radosti z tance a písniček, ale o tom, kdo doskáče dál a vylétne výš. Jsem z toho smutný a o to častěji vzpomínám na naše začátky,“ povzdechl si Josef Pudelka a začal vyprávět...

Večery, kdy se dívám zpátky...
Když mám čas a přijde na mě taková smutná chvilka, vytáhnu šuplík s fotografiemi a začnu je prohlížet. Každá fotka zachycuje vzpomínku na osobu nebo osoby mně milé. Říkám tomu večery, kdy se dívám zpátky...
Najednou držím v ruce fotografii, kterou jsem dlouho neviděl. Otáčím ji v prstech - nechce se mně věřit, že od té doby již uteklo 60 let. Nápis na zadní straně napovídá - šlahačka, St. Město r. 1956. Byla to historicky první krojovaná šlahačka ve Starém Městě. První děvčicou, co tato parta vyšlahala (na nádraží ve Starém Městě), byla Mařenka Damborská, která se později stala členkou Slováckého krúžku.

Slovácký krúžek žil pro dědinu
Za organizací Slováckého krúžku stál Jan Vojtík, člověk neobyčejně obětavý, organizačně schopný a poctivý. Po staroměstských hodech v roce 1956 dal podnět k založení Slováckého krúžku, který také společně s Věrkou Šprňovou vedl. Muziky se ujal Jan Slováček, který po celou dobu působení vychovával nové muzikanty, zpěváky a zpěvačky. Bez velkého srdce plného lásky k lidové písničce, lidovým obyčejům a celému Slovácku by to nebylo možné. I díky tomu byla parta chlapců a dívek po pěvecké stránce na vysoké úrovni.
Kluci byli po vojně a někteří dokonce prošli vojenským tanečním souborem, proto měli výborný taneční projev. Já jsem byl mezi nimi elév, takový kus dřeva, který se velmi těžko otesával a tvaroval. Až časem se mi podařilo dosáhnout na jejich úroveň.
Děvčata, to byla opravdu elita - budu je jmenovat jménem za svobodna: Lidka Hampalová, Jarka Špačková, Jarka Vránová, Jarka Hejdová, Majka Hejdová, Bětka Hejdová, Jana Kostrunková, Majka Bartošíková, Laďka Juříková, později přišly Lidka Batůšková, Máňa Vavřiníková, Máňa Hastíková, Aška Kutálková, Slávka Mazůrková, Jarka Vaňková, Lidka a Anička Pavlicovy, Majka Špačková a Lidka Omelková - všechno to byly děvčice, pěkné jak slovácké princezny, výborné zpěvačky a tanečnice. Každá zkúška, každé vystoupení, to byl zážitek. Byli jsme tehdy mladí, plni chuti si zazpívat a pobavit se.
Tato parta se ve Starém Městě začala zapojovat do lidových tradic, jako je šlahačka, stavění máje, hody, mikulášská obchůzka, fašank a hromada vystoupení pro radost občanů a reprezentaci obce.   

Jak jsme se seznámili s Jurú Petrů
Tenkrát přišli do krúžku výborní kluci jako Jožka Tomeček, Mirek Blaha (zvaný Píďa), Jožka Chlachula, Zdeňa Kroča, kluci, kteří by za lidovou písničku dali srdce... Dále Jožka Hejda, Franta Čagánek, Olin Mazůrek, Miloš Hrdý a Jaryn Trávníček. V brněnském rozhlase vyhrávali horňácké sedlácké. Nám se hrozně líbily a rozhodli jsme se, že se je naučíme zpívat tak, aby to ani Horňáci nepoznali. Začali jsme tedy tvrdě a poctivě nacvičovat. V tu dobu již hrála staroměstská cimbálová muzika v obsazení primáš Slováček, obligát Vojtek, Lojza Opluštil, Franta Polášek, Ševčík (basa), Němeček (klarinet), Jožka Pavlica, Slávek Burýšek (cimbál) a Tonda Dostálek. Tato parta nám pomáhala s nácvikem tak, aby to na strážnické slavnosti vyšlo.
Měli jsme tam noční vystoupení v pořadu Strážnice Nokturno. Kdo ve Strážnici nebyl a neprožil letní noc plnou muziky, tance a taky lásky, těžko pochopí tu atmosféru. Po vystoupení jsme se vydali hledat kapelu, která by nám naše nacvičené písničky zahrála. Přišli jsme k zámku, kde podřimovala nějaká muzika. Začali jsme zpívat - primáš se postavil, drapl po huslách a začal hrát. A když jsme mu chtěli zaplatit sedmičkou vína, řekl: „Kluci, vy ale nejste Veličané!“ Jak jste to poznal? ptali jsme se překvapeně. Zpívali jsme špatně? „Ne, špatné to nebylo, ale nemáte ten horňácký grif,“ smál se. To bylo naše první setkání s Jurú Petrů, který se stal naším kamarádem.

Krúžek mě držel nad vodou
Přiznám se, že jsem neměl v životě štěstí. Když mě život nepleštil, tak mě kopnul, když mě nenadal, tak na mě naplul... Ale lhal bych. Měl jsem přece jedno štěstí, že mě před těmi 60 lety mezi sebe přijala parta mladých chlapců a děvčat. Vůbec mně nedávali najevo, že jsou o hodně starší a lepší, než jsem byl v začátcích já. Proto je mou povinností jim za všechno poděkovat, aby se na ně v historii Doliny nezapomnělo...

Věděli jsme, o čem zpíváme a proč tancujeme
Prožili jsme společně mnoho let s písničkami a tancem ve Slováckém krúžku, bez kterého by Dolina nikdy nevznikla. Žili jsme tehdy jeden pro druhého, pro lidové písničky a tance. Znali jsme svůj region, věděli jsme, proč tancujeme. Drželi jsme se odkazu Jana Vojtíka, který se zasloužil o přenesení lidových tanců a tradic na jeviště. Dnes však pominul smysl tehdejšího odkazu. Členové současných souborů mnohdy netuší, odkud která písnička pochází, nevědí, při jaké příležitosti ten či onen tanec vznikl. Staré časy však bohužel navrátit nelze.
„Proto než odejdou všichni zakladatelé Slováckého krúžku na onen svět, jsem na ně chtěl přede všemi vzpomenout. Vůbec se o nich nemluví,“ dodává smutně Josef Pudelka. Tímto článkem chce vzdát hold svým přátelům, dámy obejít s výtiskem a čokoládou a vnést jim tak malou radost do života. Jeho pošetilý nápad jsme v DOBRÉM DNU podpořili naprosto výjimečně už proto, že bychom měli staré časy hýčkat a ne na ně zapomínat!

PODĚKOVÁNÍ
Chlapi uměli nádherně zpívat a verbovat
Mistře Jane Vojtíku - že jste vytesal z dubové klady zpěváka a tanečníka, že jste mě naučil milovat Slovácko a také za hovory o soukromém životě.
Mistře Václave Ševčíku - za hovory o životě, myslivosti a hlavně rady k lidovému tanci, zpěvu, a také za poznámku, že se to Podluží zpívá a tančí jinak...
Mistře Jaroslave Němečku - za hovory o Horňácku, za vysvětlení tance sedlácká,... za písničky, díky kterým jsme prozpívali několik nocí, a životní pravdu, kterou si budu pamatovat navždycky.  
Mistře Milane Maňásku - za písničky prozpívané u vás při klavíru.
Mistře Franto Chlachulo - za písničky, které jsme spolu zpívali.
Mistře Antoníne Adamíku - za písničky a zápis lidových písní, vyvolávaček na jízdu králů. Archiválií si velice vážím a moc rád do nich nahlížím.
Mistře Antoníne Pavlico - za zpívání, za učení verbuňku - tvůj verbuňk byl typicky dolňácký, říkávalo se, že nohama vyšíváš a já byl dřevák. Děkuji za trpělivost - do dneška jsem dlužníkem.
Mistře Mirku Vavruško - že jsi byl při tom, když jsme tu bezvadnou partu zakládali - děkuji za zpívání a první šlahačku...
Mistře Vikine Kočičko - za to, že jsi do verbuňku přinesl kousek Strážnicka, za písně, které jsme zpívali.
Mistře Franto Čagánku - za večer, který jsme protancovali v Mařaticích před Hradišťanem, kde jsme výborně reprezentovali Dolinu.
Mistře Jožko Tomečků - za zpívání u tebe ve sklepě a vynikající víno, co jsme popíjeli. Jen je mi líto, že to „béčko“ na těch huslách už nikdy nenaladíš...
Mirku Blaho, Jožko Chlachulo, Zdeňo Kročo - za krásné chvíle, co jsme spolu prozpívali, učili se novým písničkám. Byli jste výborní kamarádi, moc jsem si vás vážil a měl vás rád.

Děkuji tehdejší muzice, všem muzikantům, kteří hráli pro radost, aniž by chtěli zaplatit! Byly to překrásné chvíle u cimbálu.

Tanečnice byly slovácké princezny
Věrko Šprňová - za rady a připomínky k mému tanečnímu projevu, bez nich bych se slovácké písničky nikdy nenaučil.
Mařenko Bartošíková - za těžké začátky, než jsme našli ten správný taneční vztah, než jsem se všechno naučil, a za to, že jsi to se mnou vydržela. Byla jsi mojí životní tanečnicí a protančili jsme spolu to jediné krásné mládí. Škoda, že to nejde vrátit zpět...
Jarko Špačková - za bílovské sedlcké, za kritické připomínky, které byly vždy upřímné a věcné. Moc jsem si jich vážil.
Jarko Vránová - za učení polky. A omlouvám se za šlapání po nohou...
Jano Kostrunková - za učení valčíku a za to, že jsi to se mnou vydržela, než jsem se to naučil.
Děvčata Hejdovy - Maňko, Bětko, Jarko - za překrásné zpívání, které slyším dodnes...
Laďko Juříková - byla jsi mojí nejpěknější stárkú a nikdy na to nezapomenu. Při této vzpomínce mě vždycky zabolí u srdce, že jsem tě nechal uletět, ač jsem tě měl moc rád. Čas nejde vrátit...

A přání pro Dolinu?
„Milá Dolino, uvedl jsem zde jen nepatrnou část vzpomínek ze svého působení ve Slováckém krúžku a souboru Dolina. Vyznal jsem se ke své lásce k lidové písničce a svému rodnému krásnému Slovácku. Přeji ti, Dolino, abys i v příštích 60 letech rozdávala radost a odkaz tradic, které jsme zdědili po našich předcích.“

autor: Připravila IVA PAŠKOVÁ
TOPlist