O milostech bez Boha

O milostech bez Boha
Foto: pri
Hluk Zajímavosti 24 / 03 / 2011

„Babička mi říkala, že bude fašank, tak se musíme poradovat, než se začneme každý den modlit růženec.

Vnitřní zpověď
Je doba půstu, který v křesťanské tradici a náboženství nabádá k zastavení, ztišení se, usebrání se. Ještě před započetím čtyřiceti dnů, které mají věřící připravit na nejvýznamnější den v roce, jsem se setkal s Marií Lekešovou z Hluku. Ta mi přiblížila jeden ze tří sladkých symbolů patřících do doby fašankové, a to boží milosti. V Písmu je psané, že tam, kde jsou dva v jeho jméně, on je s nimi. Fyzicky s námi v místnosti neseděl, ale díky povídání a sdělování zkušeností, kterých má za 75 let více než dost, věřím, že titulek není příliš troufalý.

Opět se mi prokázalo, že starší lidé mají ze svého dětství nejvíce zaznamenané vzpomínky vztahující se převážně k práci a respektu k rodičům, či později k učitelům a farářům. Základ je v rodině. Dnes mají děti jedenáct kroužků, zpěv, tančení, housle, keramiku. Proč, proč? Vždyť stačí jedno, co má dítě rádo. To ať dělá a zbytek dne může pomoct mamince nebo tatínkovi. Rodičům to vyhovuje, aby se jich zbavili, to naši rodiče nedělali, smutně začíná Lekešová, která si ovšem uvědomuje, že dnes to dělat stejným způsobem ani nejde. Vše se nedá srovnávat s mým dětstvím, ale vždy se dá najít nějaká práce. My jsme museli chodit do pole nebo se starat o úklid kolem domu. Uznávám, ve městě je to těžší, ale na dědině to přeci jen ještě jde.

Lidé Pána Boha nepotřebují, protože mají vše. Mají peníze, zábavu, práci, nechtějí, aby jim někdo kázal. Tatínek nás učil, abychom si uměli vždy v životě poradit. Říkával, že život je velmi těžký. Nevíš, co bude zítra, a tak musíš umět všechny práce. Kosit, vozit hnůj, poklízet, chodit do práce, do kostela, vše jsme museli umět. Dnes si toho vážím, protože cítím určitou jistotu. Zdá se mi, že některé děti se vyvíjejí bez cíle, naslepo, a nevím, jaké budou mít za padesát let pocity, když už teď se mnohdy potýkají s beznadějí, rozvážně předkládá svůj pohled a přidává ještě úvahu. Za naším jsou políčka, ale nikdo to nechce obhospodařovat. Víte, jakou by měly děti radost, když by s nimi rodiče šli? Stačila by polovina dřiny našich předků. Můj manžel říká, že člověk může mít i deset titulů, ale důležitý je jeho charakter, to je podstatné pro osobní život. Chybí skromnost.

 

Boží milosti

Ale abychom se vrátili k původně naplánovanému rozhovoru o fašankových božích milostech. Boží milosti se dělaly v době masopustu, který byl braný skoro až jako doba obžerství. Lidé se před půstem, který byl 40denní a byl zásadně dodržovaný, doslova přežírali. Babička mi říkala, že bude fašank, tak se musíme poradovat, než se začneme každý den modlit růženec, říká Lekešová a popisuje, jak to u nich doma probíhalo. Sešli jsme se celá rodina, jedla se slanina, uzené, zabijačka, ale na stole byly i milosti, koblihy a trdelníky. Fašankový zvyk obchůzky se mírně změnil. Dříve nebyla obchůzka dědinou tak veliká jako dnes. Základem bylo tzv. babkování, tedy návštěva babiček, ke kterým jsme jako děti s rodiči šli na hostinu. Po Vánocích bylo období plesů a před koncem zimy, před nastupující minimálně šestiměsíční prací kolem statku, jsme se všichni museli pořádně posilnit, říká Lekešová.

Kde a proč vznikl název boží milosti? Protože je to tak jemné, jako boží mana. Po usmažení nebo upečení nesmějí být jak kamínky, musejí být jemné, krásně se lístečkovat, křupkat. Babička si velmi považovala toho, že je umí udělat, protože každá hospodyňka to nezvládla. Každý je holt šikovný na něco jiného, popisuje Lekešová. Tvary byly různé. Hodně se dělaly tak, aby připomínaly krojové výšivky. Zbytky, co zůstávaly, se navlékaly na nit a usmažil se z toho sladký růženec, který jsme jako děti dostávali, rozpomíná se Lekešová, na co se jako malá nejvíce těšila. Celá rodina se na babkování sešla pouze za jedním účelem - bavit se, radovat se, dobře se najíst, aby měl člověk energii na práci do nového roku, který jarními měsíci nastával, a s pokorou k boží nápomoci před dobou ztišení v době postu se mohl těšit z příslibu dobré úrody.

 

Ke třem účelům

Milostí je několik druhů. Zaprvé jsou to ty, které se dělaly na fašank, ty jsou pečené. Druhé se nosily ženám v šestinedělí po porodu. Ty byly ještě o něco lepší. V receptu se objevovala navíc smetana, smažily se na tuku v takovém žufánku a měly tvar koule. To měla na starost kmotřenka, která se připravila a první do domu, tzv. do kúta, donesla nejen boží milosti, ale k tomu kútnicu veškerých dobrot, které měly posílit vysílenou ženu po porodu, vyjmenovává Lekešová a nezapomíná přidat i třetí obřad, ve kterém se toto těsto používalo. Součástí svatebního obřadu v Hluku byl hlucký koláč, který dostávala vnučka darem od babičky. Byl to koláč, který zprvu nosili muži na hlavách. Byl to takový klobouk, který vyjadřoval krásu kroje a hrdost na Slovácko i vlastní rodinu. Milosti byly kulaté a ozdobené jako chlapské vyšívání na kroji. Dělalo se to pouze ve svatební den, dodává.

Recept na těsto není vůbec složitý. Spíš je náročný na čas. Základem je hladká mouka, máslo, žloutky a víno. Po vypracování se těsto nechá hodinu odpočinout. Posléze se vyválí a vykrajují se různé geometrické tvary, které se upečou při nízké teplotě a ještě horké se obalují mletým cukrem s vanilkou, popisuje postup Lekešová.

Podle chuti si to každá vylepšovala a pak se předháněly, hodnotily, která to má lepší, a potom se pomlouvaly, říká Lekešová a připouští, že pomlouvačnost a svárlivost byly mezi lidmi odjakživa a nejspíš nikdy nezmizí. I u svatebního obřadu šlo nejprve o klobouk na hlavu, ale protože si rodiny stále víc dokazovaly, kdo je lepší, na konci už koláč museli nosit čtyři muži a dosahoval výšky metru a půl.

 

Vděk patří babičce

Byla nejstarší ze tří dětí a jejich výchovu převzala babička. Rodiče jeli zrána na pole a vraceli se až odpoledne. Neustále jsem babičce ofjerovala kolem plotny, protože vařila pro celou rodinu. Když jsem měla šest let, tak mi nechali udělat stoličku a při plotně jsem mohla míchat třeba zásmažku, byla jsem moc ráda. Vedla mě k tomu, abych si uvědomila, že když chceme obědvat, musíme se postarat. Zvířata vychovat a pak zabít a zeleninu vypěstovat, vzpomíná na svou babičku, který ji uměla leccos vysvětlit. Když jsme zabíjeli slepice, říkala mi: Víš, Marýnko, abychom neumřeli hlady, každý den musíme jíst. Na všechno nemáme peníze, musíme si to umět vychovat nebo vypěstovat. Nemůžeme pouze pít mléko od krávy. Proto i ta zvířátka prostě musíme zabít, abychom měli maso. Možná maso z doma zabitých zvířat bylo víc košér než maso z dnešních jatek. Babička měla pouze základní školu, ale díky tomu, že to velice uměla s dětmi, tak její výchova byla pro mě velkým přínosem, vzpomíná Lekešová.

V připravované knize, kterou jí pomáhal sepsat na počítači její o jedenáct let starší manžel, se vyznává: Dnes, kdy jsou k dispozici různá tvořítka a formy, musím obdivovat zručnost a trpělivost a také lásku, s jakou naše babičky a matky bez pomůcek různá jídla včetně sladkých dobrot připravovaly. Ještě dnes vidím ty nádherné hroznové listy, slunečnice, podkovy a srdíčka. A při tom všem vždy zbyl „baběnce“ čas a chuť pro nás děti udělat smažený „růženec“. Tak prosté, krásné a velmi dobré. To bylo radosti!

Život na vesnici před třičtvrtěstoletím nazpět nebyl takový, jak si jej nyní připomínáme, a dokazuje to těmito slovy: Nic z potravin jsme nemuseli kupovat. Kupovali jsme si pouze kvasnice, cukr a sůl.

 

Sedmé vaření

Důchodce se prý nikdy nenudí. To může potvrdit i sama Lekešová, protože před sedmi lety začala v hluckých Domcích spolu s dalšími ženami vařit starodávná jídla. Na ukázku nebo jen tak pro radost. Na začátku jsme byly já a moje sestra, která je také kuchařka. Postupně se přidaly i starší ženské a brzy k nám našly cestu i holky z Klebetnic. Děvčiska si tak mohou vyzkoušet vařit tato jídla a zpestřují pak domácí jídelníček, říká Lekešová a pochvaluje si i účast na jejich víkendovém vaření, protože často přijde na sto dvacet návštěvníků. Na tomto místě vznikl i nápad napsat knihu o hluckých jídlech. Myslím si, že dnešní děvčičky nevede nikdo k vaření. Chtějí si jen hrát, tak jsme si spolu s mojím řekli, že jim napíšeme takovou knížečku s recepty, co se dřív vařívalo. Recepty jsme ještě rozčlenili na měsíce v roce, podle toho, jak se jednotlivá jídla vařila. A aby toho nebylo málo, v knížečce se objeví i zvyky - svatební, draní peří, chození do kouta po narození dítěte, popisuje Lekešová, co se všechno v knize, pokud bude vydaná, protože existuje pouze v jediné domácí kopii, lidé budou moct dočíst. Je to takové minimalizované vyjádření dění celého roku na vsi přes dobrá a chutná jídla. Takový odkaz naší generace té mladší o zvycích, které dědinu ještě v nedávné době spojovaly, ale jistě také rozdělovaly. Třeba si toho jednou budou vážit a s láskou budou vzpomínat, dodává Lekešová.

Čas těmto aktivitám s manželem věnují, protože je to baví. Abychom mohli napsat o zabijačce, tak jsme dokonce koupili i prase. Synovec měl narozeniny, tak jsme mu oznámili, že mu ho koupíme a k nám pozveme celou rodinu a uspořádáme oslavu u nás. Co se nesnědlo, to se porozdávalo a jdeme dál, vzpomíná. Život bere pozitivně. Důchod máme, Pán Bůh nám dává zdraví, co víc si přát? uzavírá Lekešová s poklepáním na dřevěný stůl.

 

 

autor: Pavel Princ
TOPlist