Opouštím Slovácko, rodinu. Bolí to!

Opouštím Slovácko, rodinu. Bolí to!
Foto: sal  /  Křest velikonočního beránka ve Vinohradské ulici.
Uherské Hradiště Zajímavosti 18 / 07 / 2010

Rozhovor s Petrem Dujkou, odcházejícím farářem Uh. Hradiště

Dny faráře Petra Dujky v čele římskokatolické farnosti v Uherském Hradišti jsou sečteny. Po třinácti letech strávených na Slovácku se stěhuje na Valašsko.
Dujka se netají tím, že odchází s pocitem bolesti. Opouští totiž rodinu, za kterou Slovácko považoval. „Neumím si představit, že bych v budoucnu uslyšel něco o Uherském Hradišti, Polešovicích nebo Bílovicích a mé srdce se nerozbušilo rychleji,“ vyznává se Dujka.

S jakými pocity jste přijal zprávu, že jste se ocitl na seznamu kněží, kteří letos změní působiště?
Už od 20. dubna, kdy jsem byl o stěhování informován, se na něj připravuji. Na Slovácku jsem třináct let, z toho v Uherském Hradišti sedm. Zpráva pro mě byla velkým překvapením. Jenže život kněžský je jako život vojenský, s přesuny musím počítat, zvláště když jsem při kněžském svěcení slíbil poslušnost nadřízeným. Odchod však zároveň beru jako novou výzvu.
Jak byste své působení shrnul? Na co jste při bilancování nejvíc pyšný? Co se za vašeho působení obzvlášť podařilo?
Když vezmu hmotné a hospodářské záležitosti, tak se určitě podařilo mnohé. Poplatily se dluhy farnosti, které vznikly po povodních - střecha farnosti, nedoplatky vůči arcibiskupství... Opravili jsme střechu kostela, revitalizovali faru, zejména první podlaží. Také jsme zčásti zrekonstruovali dům po páteru Ulmanovi.
Ale největší radost vám asi dělal do posledního místa zaplněný kostel při nedělních bohoslužbách...
Ano. A někdy byl plný i ve všední dny. Vnímal jsem s velkým nadšením, že lidé mají svůj vztah k Bohu, který právě skrze kostel upevňovali. Četné zástupy před zpovědnicemi z celého děkanátu mě opravdu těší. A tak jsem asi nejvíce hrdý na to, že farnost žila a dýchala jako životem kypící rodina. Nebylo nic mimořádného, když farou prošlo denně dvě stě lidí.
Když jste v létě roku 2003 do Hradiště přicházel z Polešovic, jaké jste měl plány a představy? Podařilo se je naplnit?
Nikdy nepřicházím s hotovými představami. Říká se, že kněz by neměl půl roku nic podnikat, ale spíše se seznamovat s novým místem. A je to moudrá myšlenka. Až pak totiž zjistíte mnohdy skrytý význam rozhodnutí svých předchůdců. Mým heslem je nebořit to, čemu nerozumím, ale vyhledávat to nejlepší v lidech i v projektech farnosti a stavět na tom dál. Z mnou obdivovaných a preferovaných projektů to bylo především otevření kostela širší veřejnosti, v čemž jsem navázal na pátera Petríka.
Vaší další zastávkou bude Dolní Bečva...
A zároveň budu mít na starost po duchovní stránce i vedlejší Prostřední Bečvu. Je to Valašsko a mám to blíž ke svému rodišti. Abych pravdu řekl, Slovácko je nádherné ve svých lidech, ale ty kopečky mně tu chyběly.
Co byste Slovácku popřál na rozloučenou?
Slovácko jsem vnímal jako svou rodinu. Když odcházíte od rodiny, tak to bolí. A proto si neumím představit chvíli, že bych uslyšel zmínku o Uherském Hradišti, Polešovicích nebo Bílovicích a srdce se mi nerozbušilo rychleji. A tak Slovácku přeju dobré kněže, jako byl třeba páter Šuránek, aby vycházeli ze zdejších rodin. Snad taky budou mít šanci vidět město mýma očima. Jako město, ve kterém si lidé pomáhají a jsou vždy připraveni zasadit se o dobrou věc, nestydí se za svůj názor ani vyznání víry.

TOPlist