Ošetřovatelka – Zpověď z přímé péče může být inspirací

Foto: archiv MČ  /  Z křtu knihy v Buchlovicích.

Co všechno si člověk odnese z téměř třiceti let práce v přímé péči? Markéta Černá ve své knižní prvotině Ošetřovatelka – Zpověď z přímé péče nabízí odpověď prostřednictvím vlastních vzpomínek, skutečných příběhů i otevřeného pohledu na profesi, která je fyzicky i psychicky náročná, ale zároveň může přinášet hluboký lidský smysl.

Do domova pro seniory v Buchlovicích nastoupila v roce 1996 jako sedmnáctiletá. Tehdy ještě netušila, že právě toto prostředí výrazně ovlivní její profesní i osobní život. Za téměř tři desetiletí poznala stovky klientů, jejich rodiny, kolegyně i řadu situací, které člověka naučí dívat se na stáří, nemoc a lidskou důstojnost jinýma očima. „Dobrá ošetřovatelka musí kromě hygieny a podání stravy poznat, že je klient smutný, že mu chybí přítomnost rodiny nebo že ho něco trápí.“

Právě v tom podle ní spočívá kouzlo i náročnost přímé péče. Ošetřovatelka klienta dobře zná, vnímá jeho náladu a chování a dokáže poznat, že se něco děje, i když jí to klient sám neřekne. U klientů s Alzheimerovou nemocí je lidský přístup ještě důležitější. Člověk někdy odmítá spolupracovat ne proto, že by byl „neposlušný“, ale protože je smutný, zmatený, bojí se nebo mu chybí někdo blízký. A právě ošetřovatelka, která s ním tráví mnoho času, může tyto změny jako první rozpoznat. „Já sama jsem s klienty procvičovala paměť, nacvičovala scénky a různé hry a programy. Nebylo to jen o samotné péči, ale také o tom, aby měli radost, cítili se potřební a mohli být součástí kolektivu.“

Právě v takových drobnostech podle ní spočívala podstata tehdejší i současné péče. Zaměstnanci své klienty znali a dokázali rozpoznat jejich potřeby i beze slov. Mnozí z nich v domově strávili desítky let a postupně se stávali součástí života lidí, o které pečovali.

Kniha se proto vrací až do roku 1996 a zachycuje prostředí, které se od té doby výrazně proměnilo. Tehdejší práce byla fyzicky náročnější a chyběla řada pomůcek, které jsou dnes samozřejmostí. „My jsme se tahali s každým, všechny jsme zvedali a přenášeli v náručí. Nebyly žádné pomůcky, které by nám práci usnadnily. Inkontinenční pomůcky nebyly jednorázové, ale textilní. Akorát administrativy je mnohem víc a ta vlastně bere čas, který bychom mohli věnovat klientům,“ říká autorka.

Digitalizace je součástí dnešní doby a do budoucna bude jistě stále významnější. Mělo by se však rozlišovat, kdo ji bude vykonávat a zda někde spíše nezatěžuje, než pomáhá. Přímá péče je především o kontaktu s klientem, nikoli o administrativě.

Vedle profesních zkušeností se do knihy Markéty Černé promítá také její osobní příběh. Důležitou roli v něm má babička, která ji vychovávala, ale také lidé, které během své práce potkávala.

Prostředí pečovatelství se výrazně proměnilo

Autorka postupně skládá mozaiku příběhů, vztahů a situací, které ovlivnily její pohled na stáří, nemoc, péči i důstojnost člověka. Výraznou kapitolou jejího profesního života byl také kolektiv. Vzpomíná na dobu, kdy zaměstnanci společně připravovali pro seniory nejrůznější programy, nacvičovali scénky a ve svém volnu organizovali akce. Autorka se přitom nevyhýbá ani složitějším stránkám profese. V knize otevřeně mluví o nedostatku pracovníků v sociálních službách, přetížení, administrativě, odchodech zkušených zaměstnanců nebo o tom, jak důležitou roli hraje vedení jednotlivých zařízení.

Nejde jí přitom o hledání viníků. Spíše chce ukázat, co všechno se za každodenní péčí skrývá a proč je důležité, aby se o podmínkách lidí v pomáhajících profesích mluvilo.

Ze své vlastní zkušenosti také uvádí, že pokud zaměstnanec chodí do práce rád, čeká ho tam dobrý kolektiv, vstřícný a férový nadřízený a funguje mezi nimi vzájemná spolupráce, je to na kvalitě poskytované péče jednoznačně znát.

Kdo se jednou postará o naše nejbližší?

Téma se navíc netýká pouze zaměstnanců domovů pro seniory. Stárnutí populace, Alzheimerova choroba, demence, paliativní péče nebo otázka, kdo se jednou postará o naše nejbližší, se mohou dotknout prakticky každé rodiny.

V roce 2019 se Markéta Černá umístila na druhém místě v soutěži zaměřené na aktivizaci lidí s Alzheimerovou chorobou a demencí v Brně, kde soutěžila mezi 60 pracovníky z přímé péče.

Markéta Černá dnes pracuje jako sanitářka na dětském oddělení v Uherském Hradišti. Přestože změnila prostředí, zkušenosti z téměř třiceti let v sociálních službách si nese dál. Pracovala se seniory, lidmi s Alzheimerovou chorobou a dalšími formami demence i s pacienty v závěru života. Ve všech těchto situacích podle ní zůstává jeden společný základ – respekt k člověku. Právě ten se podle jejího názoru z mezilidského jednání v dnešní době někdy vytrácí.

Kniha může oslovit současné ošetřovatele, pečovatele, zdravotníky a další pracovníky v pomáhajících profesích, kteří v ní mohou najít zkušenosti, situace i podněty k vlastní práci. Stejně tak může být inspirací lidem, kteří o práci v sociálních službách uvažují, nebo rodinám, které se starají o nemocného či stárnoucího blízkého.