Otmar Oliva - sochař, rytíř, ale i horský vlk!

Foto: Iva Pašková  /  Sochař Otmar Oliva s přítelem a fotografem Milanem Zámečníkem...

Do noci zářily jen plamínky svíček a pecí...

Víte, že je horalem?
Když jsem Otmarovi gratulovala k ocenění Rytíř kultury, říkal, že si můžeme popovídat za týden, až se vrátí z Tater, kam veze děcka „lozit“. Na kafe jsem šla s tím, že mi popovídá, jak dělal „mlaďochům“ na horách svačináře. Ale ouha. Informace, že jezdí na hory s partou přátel a dětí už od vysokoškolských studií a že má 30člennou výpravu na povel, mně vyrazila dech. V té chvíli jsem si uvědomila, že ač se známe spoustu let, znám ho spíš jako sochaře, co miluje hory a občas na ně i vyrazí. Ale že je aktivní horolezec, a i v 65 letech horský vůdce, to teda smekám klobouk!

Prolínání životů
Nedávno zemřel můj přítel a básník Martin Horký.
Důležitou část života jsem prožil po boku mého velkého učitele Vladislava Vaculky. Ten měl přítele básníka Otyna Horkého, jehož verš jsem zvěčnil i na fontáně v Redutě. A jeho synovi Martinovi dnes dělám hrob... Takový je prostě život.

Rytířem pro Vřesovou studánku
„Dříve jsem byl posera a zbabělec a dnes jsem certifikovaný rytíř bez bázně a hany“
                                                                                     Svatopluk Karásek a Otmar Oliva
Loni před Vánocemi jsem se dozvěděl, že dostanu řád za způsob myšlení, „držení pevné linie“ a dílo. Když pominu překvapení, pýchu a otázky, zda jsem hoden, blesklo mi hlavou, že je to výborné pro Vřesovou studánku v Jeseníkách, kde se s naším spolkem snažíme vybudovat kapli a horskou chatu v podobném rozsahu, v jakém byly před svým zničením. Teď, když jsem rytíř, bude se mi lépe jednat s úřady a snadněji zachráním místo, které miluji.
Lásku k horám předal svým dětem
Otmarův otec byl skaut a horolezec, reprezentant ve sdruženém lyžování (skok a běh), který miloval hory. Svou lásku předal synovi, a když se v jeho 13 letech vrátil jako politický vězeň z kriminálu, veškerý volný čas věnoval synovi a horám. Z Olomouce, kde bydleli, jezdili na kole do Tater (!), kde ho otec učil lézt po horách, žít v přírodě a lyžovat.
Otmar nastoupil v roce 1965 na UMPRUM do Uh. Hradiště, kam se také z Olomouce odstěhoval. Když otci hrozilo, že jej opět zavřou do kriminálu, emigroval do Švýcarska. Otmar ale chtěl zůstat v Uh. Hradišti na škole a s přáteli.
Na vysoké škole závodil za Slavii Umělecké školy, která sdružovala lidi z AMU, DAMU, AVU, FAMU. A s partou vysokoškoláků z Lokomotivy Olomouc jezdí už od vysokoškolských studií lézt i lyžovat na hory. Po různých přestávkách se na horách setkávají každý rok. Tady vznikly kříže, zvonice a symbolický hrob horolezcům, co zemřeli na horských velikánech. Otmarova díla najdete na Gerlachovském štítě, Terryho chatě, v sedle Váhy, na Švýcárně, ale i v základním táboře pod velikánem Lhotse. Během posledních let totiž pohřbil už tři velmi blízké spolulezce a kamarády.
Před deseti lety s sebou začali brát i svoje děti. „Musím říct, že jen žasneme, kolik jich je. Vždycky máme chatu pro 30-40 lidí a je plná. Pro mě je to z jedné strany obrovská zodpovědnost, protože tomu zpovzdáli jaksi velím, ale také udržování rodinného klenotu. Vodím děti tam, kam mě vodíval tatínek, a věřím, že i ony jednou budou vodit na stejná místa zase ty své, a že rodinný odkaz tak bude pokračovat v dalších  srdcích. Není nic víc potěšujícího, než když se děti sjedou, aby se svým tátou mohly vyrazit na hory nebo na vagon do Jeseníků. Ač se rozprchly do světa, hory jsou místem, které nás spojuje.“
Inspirace vzniká na Vagoně
Slavný sochař je hlavně obyčejným člověkem a občanem Velehradu. Občas ho potkáte v Cafe Portal v Uh. Hradišti, kde svým zvonivým smíchem baví přátele. I když je mu nabízeno vystavovat po celém světě, nikam se nehrne. Nejšťastnější je doma s ženou Olinkou, ve svém ateliéru nebo na Vagoně v Jeseníkách, kde nachází inspiraci a klid pro všechna svá díla.
Chata Vagón v Jeseníkách u Branné je vlastně stará kamenná podsada rozpadlého domu, na kterou České dráhy nasadily vagon pro úschovu materiálu při stavbě rekreačního střediska. Po dostavbě byl vagon opuštěný, tak jej Otmar odkoupil. Po revoluci přikoupil pozemky okolo, aby zabránil developerskému projektu na zničení údolí. Do tohoto útočiště bez vody, s kadibudkou a elektřinou z vodního mlýnku v potoce dlouhá léta jezdí přemýšlet a tvořit.
Jak to bylo s Chartou?
Od té doby, co Otmarovi emigroval otec a stal se blízkým přítelem Vladislava Vaculky, byl na mušce StB. Snažili se ho vystrnadit ze země, proto mu po ukončení AVU umožnili vycestovat na ozdravný pobyt do Řecka, kam se vydal i se svou budoucí ženou Olinkou. Tam se setkal s otcem, který měl pro oba doklady pro vycestování a auto, ale Otmar nedokázal opustit své dílo, Vaculkovy, Slovácko a přátele - proto se k údivu všech vrátil. StB tedy založila složku s účelem ho zatknout. Proto s ním na vojnu v utajení narukovali dva příslušníci, kteří na něj měli sehnat kompromitující materiály. Po půl roce vojny po něm chtěli, aby jim sehnal k podpisu Chartu 77. A ač ji sám nikdy nepodepsal, stačilo to, aby Otmara Olivu zavřeli na 20 měsíců za šíření Charty 77 slovem.
Olinka tehdy už čekala první dítě. Otmar dostal opušťák na svatbu, ale ještě na nádvoří kasáren jej zatkli a zavřeli. Svatba se slavila až po návratu a Olinka si jako svobodná matka na dědině prožila nelehké období.
Po návratu z vězení si ještě musel odsloužit zbývající tři měsíce vojny, kde se skamarádil s o deset let mladším Tomášem Ježkem, jenž se nakonec stal tiskovým mluvčím Spojených velehradských sléváren na Velehradě. Záchranou v období zákazu vystavovat byla práce u Leatitie Ditrichové z Brodku u Přerova, pro kterou až do revoluce zdobil zvony.
Po revoluci otevřel svou StB složku a místy se nestačil divit, kdo všechno mu škodil. Otmar však podle svého skautského a horalského naturelu zůstal čestný a rovný. Nikomu se nemstil....
Jeho životní příběh a dílo vám může přiblížit stálá výstava Otmara Olivy v Turistickém centru Velehrad.

Bez čepice pro štěstí se neodlévá...
Po dokončení se s každým z pomocníků dlouze objal
Jsou tři hodiny ráno. V tajemném oparu noci se zjevují zahalené postavy mířící k Olivům, do Velehradských sléváren. Otmar v montérkách a čepici pro štěstí každého vítá pevným objetím. Na všechny čeká prastarý rituál zažínání pecí a odlévání bronzu.
Akademický sochař Otmar Oliva s dvacítkou přátel při modlitbě rozžehne velkou svíci, která svůj plamének předá dál a zapálí pece. Chvilka napětí, než začne prosvítat postupně silnější a mohutnější oheň. Začínají se probouzet ptáci, jejichž křik přehluší leckterou vzrušenou debatu v hloučku stojících lidí. Svítá. Opozdilce vítají podáním ruky nebo objetím.
Kov se pomalu přetavuje v oranžovou lávu, která zanedlouho naplní připravené formy, na kterých sochař pracoval mnoho předešlých měsíců. „Za deset minut odléváme,“ upozorňuje Otmar na nejdůležitější okamžik rána, kvůli kterému se všichni sešli. Pomocníci začínají z protější pece vytahovat formy a lehce je zahrabávat do jámy či sudu s pískem. Otvory překryjí hadry, aby se do nich nenaprášilo, a čekají na příkazy toho nejhlavnějšího. „Kluci, už to bude! Zůstanou tady jen pomocníci a ostatní vyklidí prostor! Klid!“ vzrušeně křičí Otmar. Je to tady. Začíná tradiční obřad...
Dlouholetí pomocníci už vědí, co přesně mají dělat, a ostatní přihlížejí se zatajeným dechem. „Sundejte poklop a opatrně vyndávejte,“ velí Oliva. Hydraulicky se vyzvedne bezmála stokilový kelím plný žhavé kovové lávy. Chlapi jej obejmou kleštěmi, Oliva očistí od usazenin, vhodí měděnou okysličující čokoládku, nasype okamžitě se vzedmoucí dřevěné uhlí, které odsaje plyny, a přes zvláštní pohrabáč, jenž zachytává uhlíky, může začít lití do forem. „Chlapi, bacha! Opatrně… Výborně!“ popohání, ale i chválí značně rozrušený Oliva.
Je to koncert síly, mužnosti, ale hlavně souhry chlapů, kteří zápasí s těžkým a nebezpečným břemenem. Není jednoduché se trefit do tenkých hrdel forem, ve kterých vznikne deska proti nacismu a komunismu skrývající vzpomínku na parašutisty Františka Bogataje a Jaroslava Šperla z partyzánské skupiny Carbon, která poputuje do Ostrožské Lhoty, výzdoba hrobu přítele Martina Horkého, liturgické předměty do kaple na Vřesové studánce, zcizené fragmenty fontány v areálu kapucínského kláštera v Brně, závěrečná výzdoba do chrámu sv. Jana Křtitele v rakouském městečku Seeham v Salzburgu, atd.
Zpocení a zmožení chlapi si utírají pot z tváří a čel, ostatní tleskají. Povedlo se! „Děkuju a pojďme na pivo!“ provolává unavený, ale šťastný Oliva, který se s každým ze zmíněných pomocníků na výraz vděku dlouze objímá. Formy se po vychladnutí vyhrabávají z písku a pokládají na připravené plechy. Uvolňují tak místo dalším. Zanedlouho se před slévárnou chladí odlitky, na něž se po zchladnutí vrhají dobrovolníci. Opatrným otesáváním odstraňují formy a pletivo. Jde to pomalu, ale výsledek stojí za to. Z nezajímavé hroudy antuky a sádry se vyloupnou jemná a něžná bronzová díla. Dočistí se kartáčem a nakonec voda odplaví poslední nečistoty.
Pach síry, koksu a pecí přehluší vůně guláše, kterého přináší Otmarova žena Olinka obrovský hrnec. Ke stolu usedají úplně všichni, kteří se zúčastnili tohoto zvláštního rána. Modlitbou a poděkováním zahajuje Oliva slavnostní oběd u dlouhého stolu. Začíná pomalé loučení. „Jsem moc rád, že to vyšlo, hlavně díky kamarádům, na které se můžu spolehnout,“ dodává závěrem Otmar a vyprovází nás. Procházíme kolem právě zrozených kovových děl, v zádech nám rezonuje smích a hlahol od stolu. Odcházíme obohaceni nádherným zážitkem a přáním… vrátit se.