Abych se dostal na vystoupení, museli jsme v búdě odkryt střechu

Petr Pančocha je s Vlčnovem a folklorem propojen tělem i duší. Kromě toho, že dlouhá léta zastává post správce Klubu sportu a kultury, osmatřicet let působil v souboru Vlčnovjan, kde byl jak aktivním tanečníkem, tak organizačním vedoucím. Spolu se svými vrstevníky stál u zrodu prvních hodů s právem, o čtyřicet dva roků později pak založil mužský sbor, kde byl až do loňského silvestra organizačním vedoucím. Pětačtyřicet let působí ve výboru Jízdy králů. „Časově jsem to všechno už nedával. Na KSK jsem od rána do večera, soboty, neděle,... Potřeboval jsem trochu zvolnit,“ usmívá se Petr, kterého čeká nejnáročnější víkend v roce - Jízda králů ve Vlčnově, kterou zajišťuje od hřebíků přes organizaci až po dramaturgii svého pořadu.

Kdo tě přivedl k folkloru a lidovým tradicím?

Jednoznačně babička, která mě naučila lásce ke krojům a lidovým tradicím. Už jako malého kluka mě vypravovala v kroji na Jízdu králů, na hody i do kostela. Folklor jsem si zamiloval natolik, že jsem pak v patnácti letech, v červnu 1971, vstoupil do právě vznikajícího Vlčnovjanu. Paradoxem je, že když jsem vycházel ze školy, o pololetí mně paní učitelka ze zpěvu dala čtverku, pak slevila na trojku a po prázdninách za mnou přišla, abych šel zpívat do pěveckého sboru. Viděla mě totiž vystupovat se souborem, ve kterém jsem prožil nejkrásnější roky, plné zážitků a krásných chvil. Neopakovatelný pocit sounáležitosti. Tam jsem si také našel ženu, dceru bývalého vedoucího souboru Vaška Klabačkového. Leč, jak už to bývá, naše cesty se přesně rok poté, co byl náš syn králem, rozešly.

Jaká byla tvoje Jízda králů?

Byli jsme tři bratři a sestra a králem jsme žádný z kluků nebyli. Já jsem se kolem nácviku, jezdců a družiny motal už dříve, ale do sedla nazdobeného koně jsem se vyhoupl až v osmnácti letech, roku 1974. Moje jízda měla zajímavou historku, která se navždy vepsala do paměti jezdců. Oslovila nás tehdy západoněmecká televize, která si chtěla natočit jízdu bez lidí. Ráno jsme tedy vyjeli průvodem do búd, kde se natočila první jízda do televize, a pak se teprve jela ta oficiální, po dědině. I když jsme byli unavení, velká odměna v markách nám, mladým klukům, tehdy rozhodně stála za to.

Vypravoval jsi syna za krála - jaké to bylo pro tebe jako otce?

Kluci k nám přišli prosit už jako do 14. baráku, tak se nám jich ze známosti zželelo a Vaška jsme jim slíbili. Plánovali jsme to sice až za rok, kdy bylo 50 let od kralování jeho dědy, Vaška Klabačky, ale nedalo se nic dělat. Jízda byla zvláštní hned ve dvou věcech: přijela nám na návštěvu z Ameriky baběnka, která v 85 letech skákala po zídce s foťákem a přivezla nám americké růžičky vyrobené v Číně, které jsme museli ze slušnosti zapasovat do výzdoby domu. (smích) Synek měl krásného, ale divokého koně. Tehdy jej poprvé v historii vedla žena, (majitelka Petra Pánková) přestrojena v mužském kroji. Vaškovi se koně vryly pod kůži natolik, že dnes v Německu rajtuje dostihové. Dcera se folkloru vyhnula. Já veškerou péči věnuji synovci, který snad bude králem za čtyři roky, kdy tím oslavíme můj odchod do důchodu. (smích)

V čem je Jízda králů ve Vlčnově specifická?  

V tom, že u nás se rituál jízdy dodržuje přes 200 let podle starých tradic. Na koni mohou jet jen odvedenci, tedy ročník osmnáctiletých, a krále si musí vybrat a oslovit sami. Až je král odsouhlasený rodinou, teprve pak do toho vstupuje obec a příslušní pořadatelé.

Není vaše specifičnost i v předvečeru v búdách?

Do búd se chodívalo až v nedělu, po Jízdě králů, a končívalo se v pondělí. Ale kdysi jeden „nejmenovaný“ prosadil přesunutí na sobotu, že se to rozjede a bude pokračovat jízdou, ale pak od organizace ustoupil. Já jsem se do toho tehdy na několik let uvrtal, ale teď proti sobotě bojuju, protože když tam přijde na 2 000 lidí, je to složité… Myslím, že v neděli a v menším počtu lidí by to bylo lepší.

Stalo se ti někdy, že jsi šel rovnou z búd do průvodu?

Když jsem byl mladý a nebyl zaměstnancem KSK, stalo. Jednou jsme usnuli v búdě, někdo nás zamknul, tak jsme museli odkrýt střechu, abychom stáli v 10.00 na pódiu v kroji. Ale teď už jsem tam 15 let nebyl, protože jsem hlavním pořadatelem při předání vlády na sále.

A co vaši předlegrúti? To je také specifické.

To zas naopak chválím. Asi v roce 1986 přišel Miroslav Knotek s tím, že bychom mohli do jízdy rok dopředu zapojit i sedmnáctileté, jako předlegrúty. Kluci byli nadšení. Chodí s legrútama zpívat, vyzdobí si vůz a jedou na něm, nasají atmosféru, zjistí, jaké se k slavnosti váží povinnosti, a těší se, až pojedou sami. Když je slabý ročník, doplňujeme družinu z jejich řad třeba za pobočníky. Nemohou však vyvolávat ani se zúčastňovat slavnostního večera.

Když bys srovnal přístup tvého ročníku a současné družiny?

Myslím, že dnešním mladým chybí zápal a nadšení. Ale to s sebou nese doba, to nezměníme. Dříve jsme byli více samostatní, dokázali jsme si více zařídit sami. Než se do toho kluci dostanou, musíme vypomoct my nebo rodiče. Až se otrkají, pak jsou schopni zorganizovat stavjání i kácání mája, velikonoční obchůzku, nácvik ježdění na koni. V postoji k přípravě záleží na každém zvlášť. Někdo to vezme poctivě, na koni trénuje a pak ho ovládá natolik, že si troufne odjet jízdu i bez vodiče. Jiný se spíš spoléhá na doprovod. Přesto jsou vždy unešeni z okamžiku, kdy se stanou součástí družiny, vyjedou na nastrojeném koni v kroji a ze sedla se dívají na ty davy lidí… To je opravdu neopakovatelný zážitek, který se rok co rok opakuje a navždy zůstane v paměti.   

Říkáš davy lidí - vám Vlčnovjákům nevadí, že se jízda stala tak zprofanovanou?

Pořád se říká, jak je naše jízda zprofanovaná. Ale my to tak necítíme. Nemůžeme za to, že právě do Vlčnova jezdí davy lidí. A Horňácké slavnosti, kam jezdí 15-20 tisíc lidí a také se tam vybírá vstupné, zprofanované nejsou? Dříve jsme vůbec nedělali reklamu, a přesto sem díky tomu, že jsme byli jediní v republice, jezdívalo na 120 autobusů lidí z Československa. Pro nás to byla obrovská starost zorganizovat jejich pohyb, na druhou stranu jakási „návratka“ financí, které jsme každoročně do organizace investovali. Zvykli jsme si. Vždyť díky veřejnému povědomí je Jízda králů zapsaná v UNESCO.

Sem tam vás popichují, že se koně u vás vodí, že jezdci nejezdí…

K tomuto kroku jsme museli přistoupit z bezpečnostních důvodů. V době, kdy začala být návštěvnost 20 tisíc lidí, dav obklopil jezdce a kůň, který se množství lidí zalekl, kopl za sebe do kočárku. Dítěti se naštěstí nic nestalo, ale kočár byl rozbitý a my jsme nechtěli zažít ještě jednou myšlenky na to, co by se mohlo stát… Vždyť předloni najela přímo pod koně matka s kočárem - prý aby si děťátko mohlo utrhnout samo růžičku. Kdyby tam nebyl vodič, kdo ví, co by se stalo! Matce sice vynadal, ale co je to naplat - každý rok se najde několik nezodpovědných diváků. Proto dopředu upozorňujeme, že vodiči mají nůžky a růži ustřihnou.

Co je Jízda králů pro tebe osobně?

Když je to nachystané a v 5 ráno přijdu  jako první člověk na KSK už v botách a nohavicích, objedu brigádníky se svačinami, sednu do auta, projedu dědinu zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku, pak se doobleču do kroja a přijde to zvláštní napětí před tím, než to vypukne… tak, ten okamžik je moja srdcovka.

A pak?

Jdu do dědiny na pódium. Organizuji totiž spolu s mužským sborem zpívání u památného domku č. 65, kde zpívají sbory, předlegrúti zdobí vůz a lidi tam mohou posedět, protože kolem jde průvod hned dvakrát. Nemusí se tlačit s davem. Ale i v dědině jsou doprovodné pořady, aby se návštěvník mohl zabavit dle svojí chuti. Dojděte, určitě se vám u nás bude líbit.